Dluh

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

„Lizzie!“ Tento výkřik plný hrůzy se zdál hlasitější než jiné. Vydral se z hrdla matky, jejíž dceru právě jakoby něžně pohladily všudypřítomné plameny. Odpovědí jí byl holčiččin uširvoucí křik, který však zanikl v desítkách jemu podobných. Vesnice byla napadena, mezi zděšenými lidmi, snažícími se zachránit si životy, nepatřičně klidně procházeli jiní. Byli zahaleni v rudých kápích a v rukou svírali louče, jimiž zapalovali vše, co ještě nehořelo. Byli chladnokrevní a beze strachu z vlastních ztrát. Zjevně jim na vlastních životech nezáleželo, zato jim však až příliš záleželo na ukončení životů ostatních. Nikdo netušil proč. Nikdo neměl čas ani chuť po tom pátrat. Všichni se snažili přežít.

„Zbytečné,“ ozvalo se posměšným hlasem bez emocí zpod jedné z kápí, když do zahalené postavy vrazila další žena v předem prohrané bitvě s neúprosným živlem. Jako i další matky z vesnice, i ona se snažila zachránit své dítě. Plačící miminko si tiskla k hrudi, a zatímco i z jejích vlastních očí kanuly slzy beznaděje, běžela do nikam. Pouze vstříc dalším plamenům. Další smrti.

Jeden z tyranů v rudé však nelenil. Hrubě ji popadl za ruku, a dítě tak upadlo na zdrancovanou zem. Bylo mrtvé.
„Ne!“ Matčino zlomené zavytí se plynule změnilo v jekot. To ji pohltily ničitelovy nelítostné plameny. Její ohořelá mrtvola se sesypala k zemi a zapálila tak další kus svého okolí. Vrah se pod kápí potěšeně ušklíbl: „Všichni zaplatíte.“

Příští noci ryk ustal. Teď už nebyl nikdo, kdo by křičel, plakal, prosil. Jen zbídačené ticho zahalující to místo, nyní tak nepodobné tomu, jak ještě před čtyřiadvaceti hodinami vypadalo. Zelenající se trávu nahradilo doutnající spáleniště. Z útulných chaloupek se staly kupky popela. A šťastné rodiny, hrající si děti, se změnily v mrtvoly rozšlapané všude kolem. Mrtvoly, jež by teď nikdo nepoznal – jak se jmenovaly, kým byly. Kdo neuhořel, byl udupán davem.

„Margaret!“ zvolal hebký baryton jednoho z kapucínů.
„Pane?“ reagovala klidně, v hlase patrnou téměř fanatickou úctu.
„Postarej se o ty, jež unikli,“ zněl příkaz. „Nepřežije jediný – tak zněla úmluva.“ Sto let starý pakt – snad nikdo z těch, kteří jeho vinou ztratili život, o něm nevěděl. Až naše děti zemřou a století uplyne, stálo tenkrát v dohodě těchto mágů temných sil s tehdejším obyvatelstvem, vy vezmete si duše i krev našich vnoučat. Do té doby na naše území nevkročí nikdo, jehož srdce udržuje tlukoucí nenávist namísto lásky. Všichni vesničané doufali, že krutovládce přelstí, že k naplnění úmluvy nikdy nedojde. Snažili se. Marně. Včera uběhlo přesně sto let, a oni si přišli pro to, na co měli nárok.
„Jistě,“ přitakala blondýnka. Kápi měla teď staženou na ramenou. Byla drobná, s jemnými rysy. Vypadala téměř dětsky, a přesto to byla krutá a nelítostná vražedkyně. Dorážela zmučené oběti, bezbranné po předchozích hrůzách.

***

„Ne, prosím, ne…“ vydechl další. Popálený mladík musel trpět obrovskými bolestmi, přesto chtěl žít. Chtěl bojovat.
„Ano,“ reagovala tiše žena, hlasem téměř svůdným. Hrdě zdvihla hlavu, a muž tak mohl spatřit její tvář, neuvěřitelně líbeznou, avšak nepopiratelně krutou. Její plné rty se roztáhly do úsměvu, když do něj zabodla své ledově modré oči a zašeptala: „Dluh je splacen.“ Pak vrazila svou ostrou dýku přímo do jeho srdce. Zalapal po dechu a Margaretiny ruce zaplavila další rubínová krev, když i duše poslední splátky opustila tento svět.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.