Můj přítel, můj pán: Hrůzný Dracula

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Vyprávění o jednom z hrůzných činů valašského knížete tak, jak ho vnímal sám Vladův nejlepší přítel.

„Vlade,“ oslovil jsem svého dávného přítele, nyní ke všemu mého knížete, když mi po zaklepání dovolil vstoupit do síně.

„Ione,“ řekl nakonec klidným, ale zvučným a burácivým hlasem, pomalu ke mně došel a položil mi přátelsky ruku na rameno. „Co potřebuješ?“

„Potřebují tě. Zase někoho napadli. Jen žebračka, ale pořád je to další přepadení. Žádají tě, abys s tím něco udělal.“

Povzdychl si. „Udělám. Vyřiď jim, že to promyslím a viníka brzy stihne trest.“

Přikývl jsem a otočil jsem se zpět ke dveřím.

„Ione?“

Zastavil jsem se a ohlédl. „Ano?“

„Přijď za mnou večer. Zahrajeme si šachy. Už dlouho jsme je nehráli. Chybí mi bavit se s tebou stejně bezstarostně jako dřív, ne jen jako kníže a jeho poddaný.“

Usmál jsem se. „Přijdu. Také mi to chybí… příteli.“ Oslovil jsem ho tak, abych mu připomněl, že ho mám stejně rád, jako jsem vždycky měl, a potom jsem odešel splnit jeho rozkaz.

***

Zaklepal jsem na těžké dubové dveře a po zaznění Vladova zvučného „vstupte“ jsem vešel. Rozhlédl jsem se a usmál jsem se při pohledu na stůl, na kterém už byla připravená šachovnice. „Jaké si bereš?“ zeptal jsem se a mávl rukou k šachům.

„Vybírej první,“ odvětil mi a přešel k prosklené skříni. „Dáš si víno? Sklepmistr mi oznamoval, že mají báječnou úrodu. Chutná mimochodem skvěle. Nebo bys radši něco archivního?“

„Říkáš-li, že chutná skvěle, jistě to bude pravda, příteli. Dám si rád.“

Přivolal sloužícího, od kterého si nechal přinést dvě sklenice a dvě – dvě! – láhve červeného.

„To plánujeme vypít?“ povytáhl jsem překvapeně obočí. „Myslel jsem, že vidět mě znovu po letech opilého není nic, po čem by kdokoliv toužil…“

„Jako za starých časů,“ připomněl mi Vlad s úsměvem. „Zkus nemyslet na to, s kým popíjíš.“

***

Od otevřeného okna k nám dolehly zvuky a hlasy zvenčí. Vrátilo mě to do kruté přítomnosti.

„Co s tím plánuješ?“ zeptal jsem se pomalu.

Zvedl se a přešel k oknu, aby si chudáky dole prohlédl. „Budeš mi s tím muset pomoct. Hned ráno nech rozhlásit, že odpoledne má veškerá chudina, co se jí tam jen vejde, přijít do mého panského domu. Do toho vedle kostela. Že pro ně pořádám hostinu.“

Trochu nechápavě jsem na něj pohlédl. „Chceš je… odměnit? Za to, co dělají?“

„Dostanou, co si zasluhují.“

Chtěl jsem vznést nějaký protest, znal jsem Vladovy myšlenkové pochody a bál jsem se jen pomyslet na to, co chystá, ale on mě posunkem ruky zarazil.

„Je pozdě. Měli bychom se rozloučit a pořádně se vyspat,“ řekl jen a doprovodil mě ke dveřím. „Nezapomeň to ráno ohlásit.“

Odešel jsem z místnosti a nechal svého přítele o samotě. Vzhledem k tomu, jak rychle náš zábavný večer po změně tématu skončil, bál jsem se tragédie.

***

Stál jsem vedle něj a společně jsme sledovali hordy žebráků, lapků a vrahů, které se tlačily dveřmi do domu. Vlad byl vážný a já ho pozoroval trochu se strachem v očích.

„Už mi řekneš, co chystáš?“ zeptal jsem se.

„Všechno se dozvíš,“ odpověděl mi s trochu smutným pousmáním, jaké mi věnoval pokaždé, když mluvil o smrti. Třebaže to dělal často, nebylo to nic, co by dělal pro radost. „Ale něco pro mě udělej, můj drahý Ione. Nechoď dovnitř.“

Po těchto slovech mě nechal stát na věži kostela samotného a já jen sledoval, jak jde ulicí k domu a vchází dovnitř za lidmi, které tam pozval. Nejdřív se nic nedělo. Nejspíš k nim promlouval. Po nějaké chvíli, kdy už všichni pravděpodobně hodovali a nedávali pozor na svého hostitele, jsem ho zahlédl vycházet zadním vchodem. Podřepl si ke dveřím zády ke mně, takže jsem neviděl, co dělá, ale za okamžik jsem zahlédl rudé plameny, které se směrem do domu rychle šířily. Samozřejmě, nejspíš uvnitř vše polil alkoholem. Protože ho podával i k jídlu, nikomu jeho pach ve vzduchu nepřišel zvláštní. Už za několik málo okamžiků z oken šlehaly plameny vysoké možná jako já sám a z domu jsem až ke mně nahoru slyšel křik.

Když jsem se zatajeným dechem sledoval, jak Vlad odchází tak poklidně, jakoby šel jen pro další láhev vína, uvědomil jsem si, že se v šoku nemohu ani pohnout.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.