V zajetí času – 5. kapitola

Špatný den

Zaraženě se šoural domů. Na oslavu ho přešla chuť. V ústech cítil hořkou pachuť, kterou si nedokázal vysvětlit. Utěšoval se tím, že nikdo neví, odkud je. Už to domů měl jen několik desítek metrů. Těšil se na horkou vanu a snažil se myslet na něco pozitivního. Udělal to pro lidi a za tím si stál.

Spíš než horkou vanu dostal náhle ledovou sprchu. Ponořen v myšlenkách zabočil za roh. Před domem stálo policejní auto, mělo zapnuté výstražné majáčky a jedny dveře byly dokořán. Na ulici jinak nikdo nebyl. Rychle skočil zpátky za roh a jedním očkem pozoroval, co bude.
Z jejich vchodu vyšli dva strážníci. Třetí vystrkoval hlavu z okýnka.
„Tak co? Našli jste ho?“
„Nikdo tu není,“ zakroutili hlavou oba naráz.
„Třeba o tom ví?“ přemýšlel nahlas třetí policista.
„Možná. Třeba taky ne. Zajedeme sem později.“
Všichni nastoupili do auta a odjeli opačným směrem. Jamesovi se zčásti ulevilo. Žaludek měl však stále jako na vodě a nedokázal se soustředit. Marně se těšil myšlenkou, že v domě nebyli kvůli němu, ale pak už tam žila jen jedna rodina se dvěma dětmi. Kvůli nim tam jistě nebyli a navíc říkali „ho“, takže určitě mysleli jeho.

V Jamesovi sílila zloba. Byl naštvaný na celý svět. Chtěl jen pravdu a takhle se mu to vrací. Jenže s tím rizikem do toho šel a jeho informátor ho také varoval. Přesto to udělal. Nemohl se divit.

Stát celou noc na mrazu k ničemu nevedlo. Musel se rozhodnout, co udělá. Nakonec dospěl k názoru, že tady zůstat nemůže. Policie se sem ráno určitě vrátí a najít ho nesmí.
Klusem přeběhl ke vchodu, rychle odemkl a zapadl do bytu. Světlo se rozsvítit neodvážil. Zmocnila se ho paranoia, že ho někdo sleduje.
Vytáhl zpod postele největší batoh, který měl, a spěšně do něj naházel nejdůležitější věci. V první řadě notebook, který mu sice byl k ničemu, ale když by ho našli, zjistili by informace, které rozhodně nikdo vědět nesměl. Především o jeho pašovacích aktivitách. Rozhodl se ho někde zničit i přesto, že to bylo to nejdražší, co měl.
Přibalil nějaké spodní prádlo, pár dalších kousků oblečení, něco málo k snědku, peníze a všechny osobní doklady, spisy, které ukradl, a v neposlední řadě také fotku rodičů.
U balení se zapotil. Nakonec toho v bytě moc nezůstalo. Batoh měl nacpaný k prasknutí.

Stál ve dveřích bytu a se zvláštním pocitem bezmoci a smutku zabouchl, zamkl dveře a zmizel pod rouškou noci.
Ve městě zůstat nechtěl. Všude, kam se podíval, viděl svoji podobiznu. Dřív nebo později by si ho někdo všiml, to nehodlal riskovat. Potřeboval se dostat z města někam na venkov. Přemýšlel, že se na nějaký čas ubytuje v některém z motelů u silnice. Tam by ho nikdo nehledal. K tomu však potřeboval auto, které neměl.

James nebyl žádný andílek, a když něco potřeboval, ukradl si to. Nebyla náhoda, že už měl párkrát problémy se zákonem. Především kvůli drobným krádežím. Teď to ale bylo něco jiného. Když ho chytili naposledy, strávil ve vazbě dva týdny a musel zaplatit tučnou pokutu. To se nedalo srovnat s jeho nynější situací. Když ho chytí teď, rovnou ho šoupnou do vězení, takže mu bylo úplně jedno, jestli něco ukradne, to už stejně nic nezmění.

Ukrást auto byla jeho jediná možnost, jak se dostat z města někam dál. Nejjednodušší by bylo ukrást nějaké auto z parkoviště, jenže on nebyl zloděj aut, i kdyby se mu ho podařilo otevřít, nenastartoval by ho. To ho neodradilo. Pomalu se blížilo ráno a někteří lidé pracují třeba už od šesti. Zamířil tedy na nejbližší parkoviště a čekal.
Nemusel čekat moc dlouho. Z domu hned u parkoviště vyšel postarší muž. Ústa si překrýval rukou, jak zíval, a oči měl ještě skoro zavřené. Pomalu klopýtal k autu. Stěží vylovil klíčky od postaršího terénního range roveru. James v duchu zajásal. Tajně doufal, že by si vypůjčil zrovna tohle. Pomalu se kradl ve stínech za auto. Muž o něm neměl ani ponětí. V klidu otevřel dveře, naházel na zadní sedačky nějaké krabice a už se chystal nastoupit.
James čekal, až k němu bude otočený zády, aby mu neviděl do obličeje. Pak k němu rychle přiskočil a pěstí do spánku ho omráčil. Muž se nemotorně svezl na zmrzlou zem. Rychle se rozhlédl, ale kolem nikdo nebyl. Odtáhl ho kousek stranou, aby ho čistě náhodou nepřejel, a ještě si vypůjčil sto dolarů z jeho peněženky.

Konečně seděl za volantem. Naposledy řídil v autoškole, a že to už byla nějaká doba. Nastartoval a udivilo ho, že je teprve půl šesté ráno. Než z parkoviště vyjel, dalo mu to trochu práce. Jediným jeho štěstím bylo, že range rover byl v automatu. Jak vyjel z parkoviště, už se cítil lépe. Rychle se rozpomněl, jak se vlastně řídí. Po městě moc aut nejezdilo, a tak to měl o to snazší.
Ještě stále nebyl rozhodnutý, kam vlastně jede. Rozhodl se vsadit na náhodu a najel na nejbližším nájezdu na dálnici.

Cestou se rozhodl úplně vypadnout z Kansasu a zamířil na sever k hranicím s Nebraskou. Když přejel hranice, ani to mu nestačilo. Ujížděl stále dál na sever. Nakonec zastavil asi po čtyřech hodinách v motelu nedaleko Haringtonu. Byl to jeden z typických amerických motelů. Tvořilo ho několik pokojů pro dva. Součástí byla i malá jídelna.
James spokojeně zaparkoval a šel si zarezervovat pokoj. Na týden ho to stálo sto padesát dolarů i s jídlem. To nebylo špatné. Akorát musel ještě přijít na to, jak se dostat k dalším penězům. To se rozhodl zatím neřešit.
Jako první se potřeboval pořádně prospat. Už to byl téměř celý den, co nezamhouřil oči, a začalo se to na něm podepisovat.

Pokoj měl zařízený lépe než ten svůj doma. Velká postel pro dva poskytovala krásné pohodlí, z obou stran měl noční stolky. Jednu šatní skříň, psací stůl a malou koupelničku s vanou. Hodil batoh pod stůl a v tu chvíli už ho nic nezajímalo. Padl na postel a v tu ránu usnul. Tvrdě spal až do rána.
Vstát ho donutila uklízečka, která se začala dobývat dovnitř. Rozespale zamumlal, že o úklid nestojí, ale usnout už znovu nedokázal.
Venku byla úplně šedivá obloha a na zem dopadaly drobounké sněhové vločky. Přes noc napadlo půl metru nového sněhu. James byl rád, že je v teple a nemusí ven do toho nečasu.

Z batohu si vytáhl notebook. Na nočním stolečku našel papírek s heslem na wifi. Jediné, co ho zajímalo, byly zprávy. Už to byl třetí den, co byla zveřejněna teorie o cestování časem. Byl zvědavý, jestli ještě stále hýbe světem, nebo se už agentům podařilo zprávy smazat.
Dobrá nálada se mu okamžitě vylepšila, jen co se otevřela hlavní stránka deníku New York Times. Bylo tam hned několik zpráv na toto téma. Stále se o tom živě diskutovalo, jako kdyby to nemělo mít konce. Vyjadřovali se k tomu vědci i naprostí laici. Někdo byl pro, někdo proti a vzrušené debaty nekončily. Zahlédl i několik zpráv, které tvrdily, že jde jen o pouhý výmysl jako tenkrát, ale podle komentářů pod článkem tomu nevěřil ani jediný člověk.
James se cítil blaženě. Věděl, že to bude bomba, ale netušil, do jak velkých rozměrů naroste. Každopádně čím větší, tím lepší. To bylo jeho motto.

Zprávy si s nadšením pročítal několik hodin a na několik diskusních fór přidal příspěvky, které vyvolaly další otázky a další vzrušené debaty. Ručička na hodinkách se nelítostně blížila ke třetí hodině odpolední a jeho žaludek si začal říkat o něco k snědku. Chtě nechtě musel odložit notebook a dojít si něco koupit. Součástí motelu byl i malý krámek hned vedle. Měli tam to nejzákladnější zboží, ale to nevadilo. Velmi nerad se nasoukal do džínů a bundy a vyklouzl ven.

Ledový vítr ho okamžitě začal šlehat do tváří. Aby ho trochu zmírnil, natáhl si kapuci, jak hluboko to jen šlo, a sklonil hlavu.
V krámku byl za minutku. Stačil i jen takto krátký pobyt na mrazu a hned ho štípaly tváře, když vešel do tepla.
Kromě obsluhy se tam pohybovalo ještě pár dalších lidí a hrála příjemná hudba. James se trochu oklepal od sněhu a pak se šel porozhlédnout.
Jako první našel kolu. Bez té nedal pomalu ani ránu. Pak potřeboval najít něco trvanlivějšího. Přemýšlel nad mraženou pizzou, ale tu neměl kde upéct. Přehraboval se v regálu s tyčinkami, když v rádiu dohrála písnička a začala zpravodajská relace.
Kromě několika dopravních nehod a špatného počasí také hlásili následující zprávu:

„Policie stále pátrá po mladém muži ve věku asi do pětadvaceti let. Je přibližně sto osmdesát centimetrů vysoký, má hnědé krátké vlasy a na sobě měl černou sportovní bundu a tmavé kalhoty. Naposledy byl spatřen v Kansas City. Je podezřelý z několika vloupání a může být nebezpečný. Policie má podezření, že utekl do jiného státu, a proto se rozšiřuje oblast pátrání. Policie apeluje na každého, kdo ho viděl, aby okamžitě volal na linku 912.“

James si pro sebe zaklel. Jak mohli vědět, že zmizel z Kansasu? Musel se však pousmát, i když se do toho trochu nutil. On a nebezpečný? To mu připadalo velmi vtipné.
K pokladně nakonec donesl jen litrovou láhev koly a několik sušenek. Ještě se zapomněl u regálu s časopisy a okukoval noviny. Nebyly tam jediné, kde by zpráva nebyla otištěná. V jedněch dokonce našel i svou podobiznu na chlup stejnou jako tu, kterou viděl doma. Instinktivně se rozhlédl kolem sebe a potkal se s pohledem prodavače. Nemohl si nevšimnout, jak na něj blbě civí. Odložil noviny podobiznou dolů a zaplatil. Prodavač z něj nespouštěl oči, a tak mu to pohledem vracel.

Ulevilo se mu, když znovu vyšel na mrazivý vzduch. Nemohl si pomoct, ale ten prodavačův výraz se mu v žádném případě nezamlouval. Čišelo z něj něco, co se mu nelíbilo. Snad jako by ho poznal.