Stromopsaní – A co dál?

Navázáno na kapitolu od Adeliny Susan – Vánoční záhada.

Pomalým krokem se vracel zpět přes vesnici, přemítal si v hlavě každé Dristoxovo slovo, ale žádné rozumné vysvětlení ho nenapadalo. Jenže jeho skeptická hlava takové záhadě odmítala uvěřit. Kde se vzala ta propast? Kam zmizela? Proč Andrew zmizel a Dristox ne? Tyto i mnohé další otázky se bardovi honily hlavou, proto se rozhodl, že nejprve pročistí mozek jedním či dvěma krýgly piva.

Hospoda zela prázdnotou. Kromě hostinského Albertiniho nebylo v tmavé místnůstce ani živáčka. Tedy alespoň to tak zpočátku vypadalo. Blodyn došel až k výčepu, objednal si pivo a v té chvíli ucítil něčí pohled. Byla to Chauned. Jako nějaký přízrak se mu zjevila za zády.
„Nezlob se,“ pravila omluvně. „Vím, že sis chtěl nejprve pročistit hlavu a utřídit myšlenky, ale já bych nedokázala jen sedět doma ve světnici a čekat.“ Poté se zatvářila tak provinile, že se Blodyn, navzdory své zádumčivé náladě, pousmál.
Musel si přiznat, že mu Chauned přirostla k srdci. A to víc, než by si býval přál. Byl tulák, neměl tudíž na lásku, a vlastně ani na pouhé přátelství, čas. Nebo že by se už měl usadit a začít pomýšlet na rodinu? Zavrtěl hlavou a násilím se vytrhl ze zamyšlení. To se mu v přítomnosti Chauned stávalo velmi často, že jeho myšlenky utíkaly, kam se jim zachtělo. Pohlédl na dívku, jež se šibalsky usmívala, jako by snad tušila, co se mu honí hlavou. A opět odolal touze ji políbit, ačkoli mu to dalo o něco víc práce než dřív.
„Inu, tak asi posedíme spolu,“ nabídl bard dívce místo k sezení. Pak odvyprávěl Dristoxův příběh. „Ale to ti již musel Dristox říct po té tragédii,“ ukončil Blodyn svou řeč. Doteď trpělivě naslouchající dívka se ušklíbla.
„Jistě, Blodyne, řekl mi do puntíku to samé. A teď mi pověz, ty téhle jeho povídačce věříš? Propast, která se z ničeho nic objevila, vcucla mého snoubence a zase zmizela beze stopy?“ Chauned se pronikavě podívala do jeho očí a bard měl znovu ten prazvláštní pocit, že mu dívka vidí do hlavy.
„Chauned, já si ale pořád nejsem jistý, jakou úlohu tady hraji.“ Bard byl zmaten čím dál víc. „Chápu, že mu nevěříš, ale, proboha, byl to i tvůj přítel! Jeho příběh zní velmi podivně, to ano. Nechápu ovšem, kde se v tobě vzala ta nedůvěra. Znáte se odmalička, sama bys měla poznat, jestli lže.“
„To je právě to, poznám, když mi můj nejlepší přítel neříká tak úplně pravdu. Já vím, že mi lže.“ Chauned se zamračila. „Už proto se mi to celé nezdá. Co ho k tomu vede? Možná to opravdu bylo tak, jak povídá, ale rozhodně je zde něco, co zamlčel.“
„Ale proč se ho na to zkrátka nezeptáš sama? Já jsem pro něj cizí člověk. Navíc, podívej se na mě, copak můžu v lidech probouzet důvěru?“ Blodyn ukázal na svůj ne zrovna nejnovější a nejčistší plášť, na kterém byla poznat jeho tulácká povaha. Začínal pomalu ztrácet trpělivost, ale dívka ho nějak magicky přitahovala a nedokázal ji úplně odmítnout.
„Nemůžu,“ dívka sklopila oči. „Neviděla jsem ho několik let. Co by si pomyslel, kdybych se z ničeho nic objevila u něj na prahu a žádala vysvětlení. Ale ty si dokážeš získat jeho důvěru. Zajdi za Dristoxem ještě jednou, prosím.“ Bard Blodyn si povšiml slz v jejích tmavých očích a nedokázal říci ne.

Když večer ležel v posteli, přemítal si oba rozhovory ještě jednou, ale nic nevymyslel. Co je na něm tak zvláštního, že by mu Dristox měl prozradit to, co neřekl ani jednomu ze svých nejbližších? Opravdu něco tají? Blodynovi se podařilo usnout až dlouho po půlnoci a celou noc ho provázely noční můry o mizejících propastech a zlověstných havranech.