Stromopsaní – Dávný přítel

Navázáno na kapitolu od Hazel Jane Morion – Hradby.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Bard se zarazil a zapřemýšlel, hlas mu byl velice povědomý, ale nedokázal si k němu přiřadit žádný obličej. „Něco sis tu snad vzal?!“ Tajemný mužský hlas výhružně pokračoval a Blodyn se začal trošku bát.
„To… to jsou moje věci,“ zakoktal se. „Loutna, hůl i tlumok patří mně,“ pokračoval přidušeným hlasem. Pak ale sebral veškerou svou odvahu, rychle se otočil a stanul neznámému tváří v tvář. Když pohlédl onomu muži do očí, velmi se podivil. Možná si nejprve nedokázal k hlasu přiřadit tvář, ale přece jen ho již dávno znal. Bard Blodyn se usmál a na chvíli se vrátil zpět ve svých vzpomínkách…

Bylo horké letní odpoledne a malý blonďatý chlapec s pronikavýma šedýma očima ho trávil u řeky. Máchal si své malé nožky v příjemně chladné vodě a pozoroval okolo nich plující rybky. Velmi ho fascinovalo, když se některá omylem dotkla jeho kůže a rychle zase odplula pryč. Znenadání zatoužil si nějakou chytit. Jak to ale udělat?
Chlapec to nejprve zkoušel holýma rukama, ale vyhlédnutá rybka mu pokaždé uplavala. Napadlo ho, že by mohl použít něco, kde by rybka uvízla v pasti a nemohla utéct. Jak tak přemýšlel, zacházel stále dál a dál po proudu, až najednou došel doprostřed malého jezírka. Vodu měl téměř do půli stehen. Náhle mu něco podrazilo nohy a chlapec zajel hlavou pod vodu. Úlekem zapomněl, že umí plavat, a vytřeštěnýma očima jen zíral nahoru. Topil se. Ve chvíli, kdy začal ztrácet vědomí, ucítil jakési ruce, jež se ho snažily vytáhnout nad hladinu. Jakmile hoch přišel k sobě, sedl si a rozhlédl se. Vedle něj seděl jen o pár let starší chlapec, spíše už mladík, s tmavou pletí, uhlově černými vlasy a přátelskýma očima, které se na něj usmívaly.
„Zbláznil ses? Co tě to napadlo? Chtěl ses snad utopit?“ Cizí mladík navzdory svému pohledu začal zvyšovat hlas. Chlapcova nezodpovědnost ho velmi rozlítila a potřeboval mu to dát najevo. „Pozoroval jsem tě už delší dobu, myslel jsem, že si chceš chytit rybu k večeři. Ale když ses vydal po proudu, dostal jsem o tebe strach,“ pokračoval mladík o něco tišším hlasem. Malý chlapec jen mlčel, stydlivě klopil zrak a mírně zčervenal.
„Já si chtěl jenom chytit rybu,“ odpověděl. „Jenže mi všechny uplavaly, tak jsem šel za nimi, ale něco mě strhlo pod vodu. Děkuji ti,“ pokračoval. Dobře si uvědomoval, že mu mladík vlastně zachránil život.
„Mimochodem, jmenuji se Rupheon,“ představil se mladík a natáhl ruku směrem k chlapci.
„A mně říkají Blodyn,“ odpověděl chlapec, usmál se a nabízenou rukou potřásl. Oba chlapci se na sebe podívali a téměř současně vyprskli v bezdůvodném záchvatu smíchu. To byl začátek jednoho blízkého přátelství…

„Mluv,“ vyrušil tajemný hlas Blodyna z jeho vzpomínky. „Nechceš přece, abych tě odvedl přímo za katem,“ pokračoval. Pak ovšem pohlédl do Blodynových očí a zarazil se.
„Ty jsi Rupheon,“ Blodyn se neptal, spíše konstatoval. Ten pohled by poznal vždy a všude. A bylo zjevné, že i jeho dávný přítel ho poznal. Oba zároveň vykročili a opět si po letech potřásli rukama.
„Můj dávný příteli, jsi to opravdu ty? Neměl bys tu jen tak postávat, do města v těchto dnech nikdo nesmí,“ řekl Rupheon. „Pojď, zavedu tě do bezpečí.“ Otočil se a spěšně odkráčel pryč.
Bard si uvědomil, že tento člověk mu zřejmě již podruhé zachránil krk. Proto se rychle rozběhl za ním a nechal se vést. Rupheon ho vedl jakousi skrytou cestou mezi keři, jež vedla dolů z prudkého srázu. Vratké kamení pod jejich nohama nutilo oba muže opatrně našlapovat. Jediný špatný krok by mohl znamenat smrt. Rupheon náhle prudce odbočil do leva mezi stromy a Blodyn postřehl, že tam opravdu vede uzounká cestička. Jít tudy sám, pravděpodobně by ji nikdy neobjevil. Ještě chvíli pokračovali v rychlé chůzi, když tu najednou začal jeho průvodce zpomalovat. Prošli mezi dvěma buky a před nimi se náhle rozprostřela malá mýtinka s několika málo chatrčemi.

Pokračování od Evanlyn Cooper: Vzbouřenci.

Pokračování od Jamese Watfara: Mýtina.