Simirajský bojovník – 27. kapitola

Přesun

Nata probudilo hlasité hulákání z venku. Neustávalo, a tak mu nezbylo než se obléknout a jít se podívat, co se děje. Nedělo se však nic zajímavého. Vesnice byla na nohou a kdo mohl, připravoval se na cestu. Slunce také teprve vstávalo, a tak se jen lehce protáhl a šel se projít pro něco k snídani. Zásoby se skladovaly o tři chatky dál. Když k nim dorazil, musel si vystát frontu, všichni si chtěli vzít něco s sebou na cestu.
„Ještě nejsi oblečený?“ zaslechl za sebou hlas. Poznal ho, byl to Meron. Stál tam v krásném naleštěném brnění, které ale vypadalo příliš tenké, než aby zastavilo nějakou ránu.
„Ještě je čas,“ odpověděl ještě poněkud rozespale.
„Vyrážíme za hodinu,“ usmál se Meron.
„Už?“ probralo Nata.
„Ovšem, není času nazbyt,“ odpověděl Meron a s hlasitým smíchem odešel. Konečně byl na řadě. Vybral si pár jablek a kus chleba. Spokojeně zamířil zpátky do chatky. Jídlo nastrkal do tašek a pak se šel pomalu nasoukat do brnění.
Nejdřív jemnou koženou vestu a kalhoty. Na nohy potom přidal holenní chrániče a krátké chrániče stehen. Uvědomil si ale, že přes holenní chrániče nenatáhne boty, a tak je zase sundal, nazul si boty a znovu chrániče připnul. Bylo ještě potřeba dotáhnout chrániče pásky, aby cestou nepadaly. Potom si přes hlavu hodil ještě jednu slabounkou košilku. Sám vlastně ani nevěděl, k čemu pořádně slouží. Na to potom přišlo brnění jako takové.
Bylo z tvrdé, ale ohebné kůže a dokázalo uchránit i před silnými údery. Dalo mu trochu práce ho vzadu utáhnout, ale už to dělal mockrát a vždy si musel nějak poradit. Nakonec ještě chrániče předloktí, kožené rukavice a byl připraven. Vlastně jen skoro, scházel mu opasek se zbraněmi, taková ne moc důležitá věc. Hned, jak cítil svůj meč po boku, připadal si jistější. Přilbu si nesl v ruce. Ještě jednou zkontroloval, že na nic nezapomněl, a vyšel ven.

Tašku se zásobami si přidělával k sedlu a zkontroloval ho.
„Vyrazíme!“ ozvalo se vesnicí. Všichni začali nasedat na koně. K Natovi se připojila Alya a Meron.
„Alya mi řekla, že chceš zkusit přemluvit tvého přítele,“ usmál se Meron. Nate přikývl.
„Pojedu s tebou,“ kývla Alya. „Zbytek pojede za králem. Kde přesně ho najdou?“
„Budou někde před průsmykem.“ Meron přikývl a vyrazil z vesnice. Za ním se dala do pohybu i většina ostatních. Zůstalo jen asi deset mužů. Celkem jich tedy bylo dvanáct. I oni za chvilku vyrazili.

Za vesnicí se dali na opačnou stranu a celou skupinku vedla Alya. Vedla je sebevědomě.
„Víš, jak ho najdeš?“ zeptala se.
„Cože?“ zeptal se Nate, protože ho vytrhla z přemýšlení.
„Víš, jak svého přítele najdeš?“
„No, vlastně jsem o tom ještě nepřemýšlel,“ přiznal. „Nejspíš ho budu muset prostě hledat a doufat, že ho přesvědčím.“
Odpovědi se nedočkal. Alya měla na tváři pořád stejný úsměv. Nate si často přál, aby mohl přijít, na co to asi myslí. Byla to ta nejtajuplnější osoba, s jakou se kdy potkal. Možná to umocňoval fakt, že byla elfka.

Les byl stejně hustý jako předtím a stejně už po pár hodinách jízdy rozeznával konec. Cesta mu uběhla hodně rychle. Jenže když vyšli s jednotkou minule, byli někde uprostřed pláně, a oni teď stáli jen několik set metrů od moře.
„Kde to jsme?“ zděsil se Nate.
„Neboj se. Tudy je to bezpečnější, uvidíš.“
Nate Alye věřil, ale čím déle jim cesta potrvá, tím pravděpodobněji jim povstalci utečou do hor.
Světlou stránkou bylo, že mohli konečně zrychlit. Nate byl zvyklý, že si s kamarády cestou povídali, ale elfové byli úplně zticha. Kromě Alyi, která se ho občas na něco zeptala, nikdo z ostatních neřekl ani slovo. Chvílemi mu až připadalo, že mu buď nerozumí, nebo neumějí mluvit.
Z jeho myšlenek ho vytrhlo náhlé zastavení.
„Co se děje?“ nechápal.
„Támhle,“ ukazovala Alya. V dálce vlevo od nich se jakoby nad zemí vznášel černý oblak zvířeného prachu.
„Co to je?“ stále nechápal.
„Bude to jedna z povstaleckých skupin.“
„Tady? Vždyť jsou na úplně opačné straně.“
„Obhlíží situaci,“ ujasnila.
„Předpokládám, že pojedeme za nimi.“ Dočkal se lehkého přikývnutí. Pobídli koně a vydali se za skupinou.

Ten zvířený oblak prachu sledovali celý den a museli přestat, když zapadlo slunce. Byli od nich dost vzdálení a oblak teď splýval s okolní tmou. Věděli aspoň to, že jedou správně a zítra by na tábor mohli narazit. Na noc si rozdělali svůj malý tábor a dokonce i oheň.
„Hlídky nebudou?“ zeptal se Nate.
„A k čemu?“ podivila se Alya.
„Kvůli bezpečnosti třeba.“
„Není to nutné, nikdo tu široko daleko není.“ Nate měl na jazyku otázku, jak to ví, ale věděl, že by dostal odpověď, jakou nechtěl, a tak se radši už dál neptal. Rozbalil si spacák a zavrtal se do něj. Nakonec mu ani tak moc nevadilo, že žádné hlídky nebudou.

„Vstávej!“ zacloumala s ním Alya.
„Cože?“ zeptal se ještě napůl rozespale přes zívnutí Nate.
„Vyrážíme,“ upřesnila.
„Vždyť jsme sotva zastavili,“ protestoval.
„Od tábora nejsme tak daleko. Budeš mít čas si ho projít ještě za tmy.“ Nate by ještě nejraději chvilku spal, všichni už ale byli připraveni na cestu, a tak rychle sbalil svůj spacák a vyskočil na koně. Cval ho probral rychle, za chvíli se už ospale necítil, zato v něm začal sílit pocit nervozity. Několik hodin cesty se užíral otázkami. Pak už bylo v dálce vidět světlo.

Rymirský tábor osvětlovala spousta ohňů rozesetých různě po celém táboře.
Nate a ostatní zastavili hodný kus daleko, i když by si jich nikdo nevšiml, ani kdyby byli blíž.
„Jsi nervózní?“ zeptala se Alya.
„Docela dost.“
„Pokud si nebudeš jistý, vrať se zpátky. Není nás tolik, abychom tě odtamtud mohli dostat.“ Nate přikývl. Svlékl se z brnění a zůstal jen v košili a plátěných kalhotách.

Vydal se k táboru. Vadilo mu, že nevěděl, kolik je hodin a kolik času tedy zbývá do rozednění. Měsíc i hvězdy byly zakryté hustými tmavými mraky. Pomalu a nejistě se blížil k táboru. Chvílemi zaslechl tlumené hlasy vojáků na strážích nebo chrápání ze stanů. Vmísil se mezi stany a pokoušel se splývat se stíny a být pokud možno co nejnenápadnější.
Procházel mezi mnoha stany. Nevěděl, kde by mohl Freda najít. Doufal, že bude mít štěstí a někde na něj prostě narazí. Prošel okolo několika vojáků, kteří mu ale nevěnovali žádnou pozornost. Oblečený byl podobně jako ostatní.
„Hej ty!“ ozvalo se za ním. Ztuhl na místě a jen velmi nerad se otočil.
„Co děláš po zákazu vycházení venku?“
„Zákazu vycházení?“ snažil se Nate uklidnit a reagovat úplně normálně.
„Jo, seš hluchej?“
„Nic jsem neslyšel. Nechápu, proč bych nemohl být venku.“
„Protože to velitel zakázal! Ráno vyrážíme, tak padej do svého tábora!“ A rázně ho postrčil pryč.
Nate byl rád, že se ho nezeptal, ke kterému kmenu patří. Hodně rychle by přišel na to, že není Rymir. Chodil mezi stany a pomalu přestával věřit, že Freda najde. Nevzdával to ale a nakukoval do všech stanů. Několikrát málem vzbudil spící vojáky, ale Freda ne a ne najít. Ze zoufalství si nakonec sedl vedle jednoho stanu a přemýšlel.
Vytrhl ho až tlumený hlas zpovzdálí, který mu něco připomínal. Šel za ním a konečně uviděl to, co potřeboval. Spatřil Freda sedět na malé dece vedle ohně s nějakou miskou v ruce. Vedle něj sedělo ještě dalších pár mužů. Kdyby tam byl sám, nějak by se k němu dostal, ale takhle to byl problém. Zavolat na něj nemohl, a tak to zkusil jinak. Našel v písku drobné kamínky a bombardoval ho jimi. Několik jich ale netrefilo svůj cíl a otočil se hromotluk sedící vedle Freda. Nate rychle uskočil za stan a doufal, že se tam nepůjde podívat. Nic se ale nedělo, a tak to zkusil ještě jednou. Tentokrát už kamínky trefily cíl a Fred se za chvíli otočil. Nate se na něj zaculil a ukázal mu, ať jde za ním. Fredův výraz obličeje byl k nepopsání. Míchala se v něm radost, zmatenost a také trochu strach.

Nate zalezl za stan a čekal, až za ním dojde.
„Co tady u všech všudy děláš?!“ zeptal se zmateně. Nate chtěl odpovědět, ale pak si to rozmyslel, najednou nevěděl, co má říct.
„No… tak nějak jsem doufal, že se mi podaří tě přemluvit a dostat na svou stranu.“ Fred vykulil oči.
„To jsi riskoval život, jen aby ses mě zeptal, jestli se k tobě přidám?“
„No, vlastně ano,“ odpověděl popravdě. Fred nevěděl, co má na to říct, hlavou mu opět proběhl rozhovor velitele a Ridricka.
„Jsi můj kamarád, dostal jsi mě do tohohle všeho a já proti tobě prostě nechci bojovat. Chtěl bych ti ukázat, že stojíš na špatné straně, jen nemám jak to dokázat,“ povzdechl si Nate.
„Víš, v táboře je váš velitel.“
„Ridrick?“ zbystřil Nate.
„Jo, to je on. Ptal ses, jestli s tebou půjdu. Půjdu.“
Nate měl najednou pocit, že se přeslechl.
„Půjdeš? Jen tak? Nemusím tě přemlouvat?“ Byl překvapený.
„Vysvětlím ti to potom.“
Nate přikývl. „Tak pojď.“
„Počkej, přeci nepůjdu pěšky a beze zbraní.“
„Fajn, počkám tu.“
Fred odběhl a než se vrátil, uběhla snad celá věčnost.
„Teď ještě koně,“ oznámil a vedl Nata táborem.
„Ty se tu vyznáš?“
„Znám cestu k ohradě, ke studni a hlavnímu stanu. Víc nepotřebuju.“
Konečně došli k ohradě. Fred vzal svého koně a vyvedl ho ven.
„Pěkný,“ usmál se Nate. Fred mu úsměv oplatil.
„Kam teď?“