Simirajský bojovník – 26. kapitola

Plánování

Fred Nata naposledy viděl, když se snažil najít muže, který přežil bitvu na Velké pláni. Nikdy nedokázal pochopit, proč ho přišel hledat, ale to už bylo jedno. Nejvíc riskoval, když mu pomohl utéct ze zajetí. Kdyby na něho přišli, znamenalo by to jistý rozsudek smrti. To se naštěstí nestalo, a tak se teď opět po delší době znovu připojil se svým kmenem k Rymirské armádě. Podle všeho se předpokládalo, že královská armáda dorazí někdy zítra k večeru. Fred byl nervózní. Zatím vlastně ještě žádnou pořádnou bitvu nezažil a také si nebyl jistý, co udělá, když se střetne s Natem.
Na chvíli zase černé myšlenky zažehnal a zabavil se tím, že si šel pořádně připravit a vyčistit zbroj. Do jeho výbavy nově přibyla ještě krátká kudla s jemně pozlacenou rukojetí. Šavli dostal novou, když byl přijat do kmene, a také malý kulatý štít, který vozil na zádech.

Seděl v jednom ze stanů a koženým hadříkem si čistil šavli. Potom si vzal malý brousek a ještě trochu ji chtěl zbrousit. Nějak se mu to nedařilo. Nakonec to vzdal s rozhodnutím zajít do kovářského stanu. Ten byl přes celý stanový tábor. Procházka mu ale nevadila, noc byla krásně jasná a vzduch byl příjemně chladný. Ostatní Rymirové různě seděli venku u rozdělaných ohňů a klábosili spolu. Potkal několik vojáků, kteří měli být na stráži, ale už dávno měli půlnoc.
Konečně se dostal do kovářského stanu, měl štěstí a zrovna tam nikdo nebyl.
„Chceš to nabrousit, synku?“ zeptal se urostlý kovář a ukazoval na šavli.
„Ano, nějak se mi to s brouskem nedařilo.“
„Brousek není na takové šavle, ten je spíš na nožíky a kudly,“ řekl s úsměvem. Nabrousit šavli mu trvalo ani ne deset minut.
„Tak, tady to máš. A protislužbou bys pro mě mohl něco udělat.“ Jeho oči se zaleskly.
„Co?“
„Dones tohle šéfovi.“ Podal mu malou koženou obálku. Soudě podle obálky šlo o něco důležitého. Fred přikývl a obálku si vzal. Šavli si připnul k opasku a vyšel ze stanu. Bylo tam teplo a sotva vyšel ven, praštil ho do obličeje studený vzduch. Hledat velitelův stan dlouho nemusel, čněl vysoko nad ostatní a byl vidět z celého tábora.

Před stanem stáli dva strážci a sotva k nim došel, už si ho měřili přísným pohledem.
„Stůj! Dál nesmíš!“ rozkřikl se jeden z nich.
„Potřebuji dát tohle veliteli,“ vysvětlil. Stráže se zamračily.
„Tak nám to dej, předáme mu to.“
„To nepůjde.“
„Tak to máš potom smůlu!“ rozkřikl se ten vyšší a chystal se Freda vyrazit.
„Já ne, to vy.“ Stráže se zatvářily zmateně. „Tohle je důležité, a když to velitel nedostane, potrestá vás, protože jste mě nenechali mu to předat.“
„Ty jsi velice lstivý, hochu,“ zamračil se voják. Fred se jen pousmál. Voják nakonec nerad ustoupil a nechal ho projít.

Fred vešel do stanu a kromě velitele tam ještě našel několik dalších velitelů jednotlivých kmenů. Dokonce i Porafa, velitele jeho kmene. Oči všech přítomných se okamžitě upnuly k němu. Fred se lehce uklonil a došel k hlavnímu veliteli.
„Tohle Vám posílá kovář, pane.“ Velitel si obálku vzal a ihned ji rozbalil. Fred stál kousek opodál a čekal, co se bude dít. Soudě podle velitelova výrazu nebyl nejspíš moc nadšený z toho, co přečetl.
„Je to něco důležitého, pane?“ zeptal se Poraf. Velitel přikývl.
„Potvrdila se nám podezření, že naše tábory vypálili ti zatracení Simirajové.“ Fredovi při tom slově přeběhl mráz po zádech a hned si vzpomněl na Nata. Výrazy ostatních velitelů také nevypadaly nadšeně.
„Simirajové? Proč by to dělali? Vždyť kolik jich je?“ nechápal Poraf.
„Fuksi!“ zavolal velitel. Do stanu vešel jeden z hromotluků, kteří hlídali před stanem. „Přiveď mi náš kontakt,“ rozkázal. Halama se otočil a zase odešel ze stanu.
Fred byl moc zvědavý, co se bude dít, ale něco mu říkalo, že by měl raději odejít. Pomalu se sunul k východu.
„Frede?“ zastavil ho Poraf. Prudce se otočil.
„Co víš o tom Simirajovi, který nám utekl?“ Fredovi se rozbušilo srdce, ale snažil se nedat nic najevo a zatvářil se nechápavě.
„Proč?“
„Protože tě několikrát viděli, jak jsi byl u něj ve stanu,“ odpověděl mu místo Porafa hlavní velitel. Fred nevěděl, jestli má lhát, anebo přiznat pravdu, neměl ponětí, jestli něco vědí.
„Akorát jsem mu vymyl rány, nic víc.“ Byl strašně nervózní.
„On ti to někdo dovolil?“ zamračil se hlavní velitel.
„Ne, pane, akorát…“ Svěsil hlavu.
„Akorát co?“ zeptal se Poraf.
„Bylo mi ho prostě líto.“
„Líto?“ zařval už dost nahlas hlavní velitel. „Je to nepřítel a tobě ho bylo líto?“ Fred věděl, jaká bude reakce, ale pořád to bylo lepší, než kdyby řekl, že ho zná.
„Řekl ti něco?“ vyzvídal dál Poraf.
„Něco nesrozumitelně mumlal, jinak nic.“ Nikdo z přítomných velitelů nebyl zrovna nadšený, ale dál už to nerozváděli, protože do stanu vešel mohutný, vysoký muž.
„Á, Ridricku, konečně.“

Poraf kývl na Freda a ten mohl konečně odejít. Prošel kolem dvou mohutných stráží, ale byl najednou strašně zvědavý, co se bude ve stanu dít, a tak ho obešel. Měl štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl, a tak poslouchal. Hlasy byly tlumené, ale bylo jim rozumět. Velitel poněkud zvýšil hlas.
„A to jste je jako poslal, aby zlikvidovali naše muže?“ Zněl velice rozrušeně a chvílemi až nepříčetně.
„Potřeboval jsem se jich zbavit! Netušil jsem, že zvládnou odrovnat čtyři kmeny.“
„Netušil?! To byste ale měl! Byla to Vaše jednotka! Věděl jste, že jsou elitně vycvičení!“
„Levure, no tak,“ snažil se Ridrick uklidnit velitele. „Bylo jich dvanáct. To, že máte tak bídně vycvičenou armádu, není můj problém!“
„A to, že mě král neustále spojuje s útoky na Vaše vesnice, je můj problém?! Byl to Váš nápad! Vy jste moje muže vyzbrojil! Všechno šlo podle plánu, než jste se tu objevil!“ Potom nastala chvíle ticha. „Teď si nemůžeme být jisti ničím! Měl jsem toho kluka vyřídit, když byla možnost,“ posteskl si velitel.
„To jste…“
„Dost!“ zařval jeden z dalších velitelů. „Hádkami se nic nevyřeší.“
„Dobře,“ pokračoval už klidněji Levur. „Co můžeme od těch kluků čekat?“
„Měli by být všichni pod zámkem. Když se vrátili, musel jsem poněkud improvizovat, a tak jsem králi řekl, že vyvraždili několik nevinných vesnic. Pokud měli aspoň trochu štěstí, jsou zatím zavření.“
„Takže vypadli ze hry?“ zeptal se Poraf.
„Ano, mohl by jim pomoct jedině zázrak.“

Fred byl naprosto v šoku. Dozvěděl se ohromnou spoustu věcí a uvědomil si, že Nate měl pravdu a Liinu vesnici opravdu vypálili Rymirové a kdo ví kolik dalších vesnic ještě. V hlavě měl zmatek. Další věci už se dozvědět nepotřeboval a radši se obrátil směrem ke svému táboru. Bylo už dost po půlnoci, když si ve stanu konečně lehl. Teď už si nebyl vůbec jistý, jestli chce za Rymiry bojovat proti králi. Cokoliv, co mu Poraf napovídal, mohla být lež. Král vůbec nemusel být tak špatný, jak mu říkali. Nevěděl, co by měl dělat dál. Utéct ale nepřipadalo v úvahu.