Simirajský bojovník – 25. kapitola

Dohoda

Nate vyběhl z paláce. Své kamarády našel stát kousek vedle se svými koňmi. Jejich pobavených výrazů si nemohl nevšimnout.
„Vy máte s králem pořád nějaké tajnosti,“ usmál se Druu, když k nim došel. Nate mu úsměv oplatil.
„Pracovní záležitosti. Musím se vrátit zpět do Erinského lesa.“
„Proč? Jsme králova osobní stráž. Je naší povinností být v bitvě s ním,“ nerozuměl tomu Sakip.
„Ano, já vím, ale je to králův rozkaz. Hned jak se vrátím, připojím se k vám.“ Chytil Darka za ohlávku a vedl ho pryč z nádvoří. „A ještě abych nezapomněl, to je tvoje,“ vrátil se zpátky a Brixovi vrátil červenou pásku velitele. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ dodal ještě s úsměvem, poplácal ho po rameni, pak nasedl a odklusal pryč.

Jel sám, a tak nemusel zastavovat tak často a mohl jet rychleji. Dark byl dobře vycvičený a byl schopný vydržet klidně celý den stejné tempo. Nate se rozhodl pro cval.

Cválal kolem luk, polí, rybníků a přes holé, suché pláně. Zastavil se jen občas u některého z mnohých potůčků, které cestou míjel, aby si Dark trochu odpočinul a napil se.
Cválal celý zbytek dne a zastavil se až dlouho po setmění. Našel si pěkné místo v lese, rozdělal si stan a oheň. Po dlouhé době byl na cestě úplně sám a až teď si uvědomil, jak mu kamarádi vlastně chybí. Teď si mohl povídat akorát s Darkem. Zato měl spoustu času na přemýšlení.
Nejvíc se obával, že mu elfové nebudou chtít pomoci nebo už v lese nebudou. Musel by se ke králi vrátit s prázdnou. Další obava byla, že králi poradil špatně, prohra by pak byla čistě jeho vinou. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek a vyčerpaly ho natolik, až usnul.

Probralo ho ranní zpívání kosů a ťukání datla nedaleko. Sbalil si stan, ohniště přikryl několika větvemi a vydal se na cestu. Doufal, že by do lesa mohl dorazit už dnes večer. Zastavoval jen velmi málo a pokud to bylo opravdu nutné. Krajina kolem něho ubíhala a pozvolna se měnila. Teď už tu nebyla úrodná pole a zelené louky, ale spíš holé pastviny a sem tam zahlédl nějaký skot, jak přežvykuje suchou trávu. Měl pocit, že už v dálce vidí Erinský les, ale ten byl ještě hodně daleko a mohlo to být cokoliv jiného. Jistotu měl až o několik hodin později, když přijel o kus blíž. Rozeznával ten černý stín, jaký před sebe les vrhal. A když byl teď sám, připadal mu ještě zlověstnější.
Bylo už po setmění, ale nezastavil. Les už byl blízko a on nechtěl čekat na ráno i přes to, že neuvidí vůbec nic, a přes to, že se lesem toulají vlci.

Opět ho pohltil stín stromů, a když by se někdo díval z dálky, vypadalo by to, jako když ho les spolkl. Ještě před tím, než vstoupil dál do lesa, si našel dostatečně velký klacek a na jednom konci ho obmotal kusem látky, která byla napuštěná nějakou hořlavou látkou a kterou vždy dostávali, když se někam vydali. Klacek mu tedy posloužil jako provizorní louče. Moc světla z ní nebylo, ale viděl alespoň něco. Teď stál před dalším úkolem, a to najít elfskou vesnici. To, že ji našli minule, bylo jen štěstí a vlastně našli oni je. Když si ale vzpomněl na Alyu a na to, jak mu říkala, že je vyvolený, snažil se soustředit. Vždyť přeci tu tajnou stezku také viděl jen on. To něco muselo znamenat.

Ať se snažil, jak chtěl, cesta nikde nebyla. Bloudil lesem celou noc, louče už dávno dohořela a on teď neviděl vůbec nic. Musel sesednout a vést koně, aby neupadl a nezlomil si nohu. Možná, že venku už svítalo, ale tady by to stejně nepoznal. Stromy zakrývaly oblohu, a i když bylo venku světlo, tady byla stále tma. Nate začínal být zoufalý. Nevěděl, za jak dlouho budou Rymirové připraveni a dojde k útoku, nechtěl krále zklamat podruhé. Vkládal do něj svoji naději. On tu vesnici prostě musí najít. S novým odhodláním se znovu začal soustředit. Snažil se ze všech sil. Rozhlížel se kolem sebe, jestli se cesta někde neotevře, nic. I tento pokus byl marný. Vzdal to, sedl si na zem, opřel se zády o strom a nevěděl, co má dělat dál.

Po velmi dlouhé době někde uvnitř sebe znovu uslyšel onen hlas, jako ten, co ho přiměl přečíst ty nápisy na dveřích. Tentokrát mu říkal, aby následoval své srdce, nechal se jím vést.

Slunce už dávno vyšlo a v lese bylo vidět na pár kroků před sebe. Nasedl na Darka, který, než ho stačil jakkoliv pobídnout, si vybral svůj směr a šel. Nate si nebyl jistý, kam jde, ale rozhodl se mu důvěřovat. Ten hlas mu říkal „poslouchej své srdce“, nechal tedy Darka, ať si jde, kam chce, a doufal, že ho dovede do vesnice.
Dark šel klidně a zdálo se, že ví kam. Po několika hodinách chůze nekonečnou džunglí měl pocit, že v dálce vidí dřevěnou chatku. Dark ale mířil zcela jiným směrem. Po chvilce Nate pochopil. Nemýlil se, opravdu to byla chatka vesnice, ale Dark ji z nepochopitelného důvodu celou obešel. Na tom už nezáleželo, důležité bylo, že ji našel. Vesnice kypěla životem a hned co si obyvatelé nového návštěvníka všimli, přišli se podívat. Nate v davu poznal Alyu. Vypadala stejně klidně a vyrovnaně jako posledně. Přivítala ho jemným pokývnutím hlavy.

Hned co sesedl a přivázal koně, šel za ní.
„Co tě k nám přivádí?“ zeptala se s úsměvem ve tváři.
„Povinnost. Král žádá vaši pomoc…“ Nenechala ho ale domluvit. Vzala ho za ruku a odvedla přes vesnici do té největší chatky. Uvnitř poznal Merona a ještě další dva muže.
„Zase ty?“ usmál se Meron.
„Zase já,“ oplatil mu úsměv. „Nějak se mi u Vás zalíbilo, tak jsem se vrátil,“ dodal. Meron si všiml, jak kouká po těch dalších dvou mužích, a rychle je představil.
„Tohle je Antien a Hebion.“ Oba se lehce uklonili. Jako ostatní elfové byli vysocí a měli dlouhé, rozpuštěné vlasy.
„Tak co tě sem přivádí?“ zeptal se Meron zvědavě.
„Král Vás žádá o pomoc. Schyluje se k velké bitvě mezi ním a povstalci z Jižní pouště. Momentálně se seskupují na východní straně hor u průsmyku. Král se svojí armádou na ně čekají na druhé straně.“ Meron přikývl.
„Pomůžeme králi. Koneckonců je to naše povinnost, ale bude nějakou dobu trvat, než se sejdou i ostatní.“
„Ostatní?“ nerozuměl Nate.
„Ano, je tu v lese ještě pár dalších vesnic. Pošleme jim zprávu a potom vyrazíme.“
„Jak dlouho to může trvat?“
„Nanejvýš pár dní,“ ujistil ho Antien.
„Co je s tebou? Něco tě trápí, že?“ zeptala se s ustaraným pohledem Alya.
„Ne, nic to není, přejde to.“ Nevypadala, že mu věří, ale dál už se neptala.
„No, dobře tedy. Zatím se tu ubytuj a až bude vše připraveno, vyrazíme,“ shrnul Meron a odešel zařídit vše potřebné. Nate zůstal s Alyou sám.
„Já vím, že tě něco trápí. Svěř se mi, uleví se ti.“ Nate se po chvilce přemýšlení nakonec odhodlal.
„V tom nepřátelském táboře mám kamaráda. Moc bych si přál, abych proti němu nemusel bojovat,“ svěřil se.
„Třeba mu můžeme nějak pomoci,“ odpověděla po delší odmlce.
„Jak?“ zeptal se Nate s nadějí v hlase.
„Můžeme jet kolem jejich tábora a projet průsmykem. Cestou můžeme vzít tvého kamaráda s sebou, pokud bude chtít.“
„Cože?“ myslel si Nate, že se přeslechl. „Vy chcete kvůli mému příteli riskovat životy svých lidí? To je nesmysl. Přeci neohrozíme životy všech elfů a možná i armády kvůli jednomu.“
„O elfech nic nevíš. Dokážeme být tiší jako myši, proklouznout téměř všude. Pokud chceš svého kamaráda zachránit, můžeme ti pomoct, a jistěže by nešli všichni, jen pár.“
Nate byl zmatený, chtěl odtamtud Freda dostat, jenže co když on nebude chtít?
„A když nepůjde? Nevystavím vás nebezpečí kvůli němu nebo kvůli sobě.“
„Toto rozhodnutí je už jen na tobě. Musíš se rozhodnout sám.“ Nate z takových řečí už skoro šílel. Všichni mu říkali, že se musí rozhodnout sám. Alya na něm poznala, že je rozrušený.
„Potřebuješ si odpočinout. Pojď.“ Chytila ho za ruku a odvedla ho vesnicí do jedné z chatek. Připravila mu tam místo na spaní a postarala se, aby měl všechno.
„Zatím se svlékni. Večeři ti donesu.“
Nate poslechl a svlékl se z brnění. Vždy, když ho po delší době na sobě neměl, připadalo mu, že mu něco schází, ale že se najednou může pořádně hýbat. Svlečený už byl, a tak si prohlížel chatku. Měla tři místnosti, všechny stejně velké. Ve dvou byli postele a v jedné jen židle, na zemi rohožka a u stěny velká dřevěná skříňka a v ní ležela spousta papírů a několik knih. Nate byl od jakživa zvědavý a ani teď mu to nedalo a musel si papíry prohlédnout. Pomalu v nich listoval. Na většině nebylo nic zajímavého, jen nějaké staré zprávy o životě vesnice. Na jednom z nich ho ale upoutalo jedno slovo. Bylo to slovo vyvolený. Se zájmem papír vytáhl a zjistil, že je jich víc. Vzal je do ruky a pomalu v nich začal listovat.
Vyděsila ho až Alya, která se vrátila s večeří. Leknutím upustil papíry.
„Já… omlouvám se, nechtěl jsem…“ nemohl najít ta správná slova.
„To je v pořádku,“ ujistila ho. „Co tě zaujalo?“
„Já vlastně ani nevím. Nestihl jsem si to přečíst.“ Alya položila talíř s večeří na stolek a potom se šla podívat, co Nate našel.
„Á, staré proroctví,“ řekla s úsměvem. „Vidím, že tě to k němu opravdu táhne.“
„K čemu že mě co táhne?“ nerozuměl jí.
„Jak jsi našel naši vesnici?“
„Co to má společného s proroctvím?“ nerozuměl ještě víc.
„Uvidíš, že mnoho. Jak jsi nás našel?“
„No, když jsme hledali tajnou stezku k rezidenci, nějak jsem ji viděl sám. A tak jsem to zkoušel i teď. Soustředil jsem se na ni, ale nic. Pak jsem uvnitř uslyšel nějaký hlas, který mi radil, abych naslouchal svému srdci, a když jsem nasedl na Darka, dovedl mě sem.“
„Tak vidíš. Máš svůj šestý smysl. Časem na to přijdeš. Teď už si ale odpočiň. Popovídat si můžeme ráno.“ Opět mu věnovala krásný úsměv a nechala ho samotného. Nedalo mu to a proroctví si musel přečíst.

„Až spory tuto zemi rozdělí a znovu povstane král,
pak zjeví se zde válečník, aby vše do pořádku dal.“

Nedávalo mu to smysl. Spory tuto zemi sice rozdělovaly a král už také povstal, a pokud je on tím válečníkem, tak i to by sedělo, jenže co má dát do pořádku? Pokud to mělo něco společného s nadcházející bitvou, nebyl si jistý, co tam může udělat. Bude to ohromná bitva. Jak by ji mohl ovlivnit jeden jediný člověk?
Měl pocit, že poslední dobou má jen samé otázky, ale žádné odpovědi. Nakonec se rozhodl na to nemyslet a na vše se zítra zeptat Alyi. Nechal večeři večeří a šel si lehnout.

Probudil se skoro v poledne. Na stolku, kde včera stál talíř s večeří, teď ležel nový se snídaní.
Nate se na posteli posadil a promnul si oči. Po noci si připadal, jako kdyby ho někdo přetáhl tyčí. Několikrát se za noc vzbudil a zdály se mu různé sny o bitvě, Fredovi a dokonce i o Shadowovi.
Zvenku uslyšel nějaký hluk, a tak se konečně vydrápal z postele a šel se podívat, co se děje. Sotva vyšel ze dveří, uviděl skupinku dětí, které spolu navzájem bojovaly dřevěnými klacky. Tloukly do sebe hlava nehlava a vřískaly. Nata bolela hlava a tohle vřískání mu moc nepomohlo. Radši od toho rámusu odešel pryč. Mířil na okraj vesnice. Sedl si na okraj skály a pozoroval moře.

Zpěněné vlny ho uklidňovaly, dodávaly mu jakýsi zvláštní pocit klidu. Byl úplně zabraný do přemýšlení a nevšiml si Alyi, která si sedla vedle něj.
„Vy víte vždy, kde mě najít, co?“ musel se pousmát.
„Není to tak těžké. Chodíš na stejné místo.“ To byla koneckonců pravda. Seděli mlčky vedle sebe, až ticho proťalo kručení Natova žaludku. Alya mu věnovala káravý pohled.
„Ty jsi zase nic nesnědl, že?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Nespouštěla z něj pohled, ale nic neříkala.
„Od té doby, co jsem tě poznala, jsi stále více zamyšlený. Nechtěl by sis o tom promluvit?“ vybídla ho.
„Mám spoustu otázek, ale žádné odpovědi. A vždy, když už to vypadá, že se něco konečně dozvím, nic z toho není.“
„Tak se ptej.“ Nate si ji změřil pohledem.
„Jak je možné, že vám rozumím? Když jsme sem přišli, nerozuměli jsme a najednou…“ Nechal větu schválně nedokončenou.
„Vypil jsi Vodu Poznání, viď?“
„Vodu čeho?“
„Poznání. Jednou se napiješ, potom usneš, a když se probudíš, víš nebo umíš něco, co pro tebe bude v budoucnu důležité. Pro tebe bylo důležité, aby ses dorozuměl, a jak vidíš, stalo se.“
„Chcete říct, že nám Tyren dal tu vodu úmyslně?“
„Nevím, kdo je Tyren, ale zřejmě věřil ve staré legendy.“
„A kde tedy tu vodu vzal?“
„Víš, je to směs několika vzácných bylin. Musel se v nich opravdu dobře vyznat. Ale udělal dobře, až ho příště potkáš, dlužíš mu veliký dík.“
„Jo, jenže on je mrtvý, zabili ho a vesnici vypálili. Byli jsme jen tři, kterým se podařilo uniknout.“ Sklopil hlavu.
„Promiň, to je mi líto. Kdo vesnici vypálil?“ Nate už nějaké mrtvé viděl, ale stejně to pro něj bylo citlivé téma.
„To nevím. Byli oblečeni jako my, Simirajové. I na tohle jsem se krále ptal, ale vždy bez odpovědi. Doufám, že jsem se nedal na špatnou stranu.“
„Na špatnou stranu? Král je dobrý muž a určitě by svým vojákům nedovolil vypálit a vyvraždit nevinnou vesnici.“
„Tak to ale mohli být jenom povstalci. Jenže jak by se dostali k brněním královské armády?“ zauvažoval.
„Na tuto otázku ti odpovědět neumím.“
„Víte, pořád nerozumím tomu proroctví,“ svěřil se i se svojí poslední otázkou.
„Četl sis ho včera?“
„Ano,“ přiznal na rovinu, „ale nepochopil jsem ho. Píše se v něm, že by měl ten vyvolený válečník dát vše do pořádku. Co vše? Tu nadcházející bitvu? Pokud tedy jsem ten vyvolený válečník, stejně nemůžu změnit její průběh sám.“
„Proroctví můžeme chápat různě, ale vždy mluví pravdu. A pokud bylo napsáno, že máš dát něco do pořádku, jistě dáš, až přijde čas,“ dořekla s úsměvem.
„Proč vy elfové mluvíte tak tajemně?“ posteskl si na oko Nate. Alya mu věnovala milý úsměv.
„Pomalu se začínají sjíždět elfové z ostatních vesnic, zítra vyrazíme.“
„Přemýšlel jsem o zastávce v povstaleckém táboře.“
„A?“
„Chtěl bych to zkusit.“
„Dobrá, pomůžeme ti,“ kývla Alya hlavou. „Omluv mě, musím ještě obstarat pár věcí, uvidíme se večer, platí?“ Nate odpověděl kývnutím a ještě chvíli seděl a pozoroval moře.

Slunce se pomalu choulilo za stromy, když se konečně zvedl a vrátil se do vesnice. Bylo tu mnohem rušněji než včera. Všude pobíhali elfové a před hlavní chatkou vesnice se připravovala slavnostní hostina. Byla tam spousta stolů a ještě více lavic. Procházel kolem a zaujala ho parta dětí, která se ráno mlátila klacky před jeho chatou, teď stály pod stromem a smutně hypnotizovaly jeho korunu. S neskrývaným zájmem k nim došel.
„Hledáte něco?“ Lepší otázka ho nenapadla. Pohled dětí jasně dokazoval, že ano.
„Ano, pane, zasekl se nám mezi větvemi jeden klacek.“
„A to si nemůžete najít jiný?“ zeptal se nechápavě.
„Nemůžeme, ve vesnici žádné nejsou a ven nesmíme.“
„Když tu žádné nejsou, kde jste vzali tyhle?“ To byla trefa do černého. Odpovědi se nedočkal.
„Sundám vám ho.“ V okamžiku, kdy to dořekl, se oči dětí rozsvítily. S použitím trochy hrubé síly se na strom vyškrábal, ale klacek musel chvíli hledat. Dokonale splýval s okolními větvemi. Když ho konečně našel, málem spadl dolů, protože větev se pod ním nebezpečně prohnula. Hodil ho dolů, a když seskočil, děti na něm visely pohledem.
„Pojďte si s námi hrát,“ žadonilo jedno přes druhé. Nate jen vykulil oči a než se na cokoliv zmohl, už ho táhly pryč.
„Budeme hrát na schovávanou.“ Nate neměl na hraní sebemenší náladu.
„Tak počkat. Jestli si chcete hrát, tak já vás jednu moc pěknou hru naučím.“ Všichni zbystřili.
„Viděl jsem, jak jste se tu mlátili s klacky. Co kdybych vás něco málo naučil?“ Děti nekoukaly zrovna nadšeně, ale nakonec se jim to zalíbilo. Nate je učil základní seky a nějaké lehké výpady. Děti nebyli na takovou zátěž zvyklé a dlouho nevydržely.
„Co tu vůbec děláte?“ zeptal se jich.
„Naši vesnici vypálili a my jsme utekli do lesa a pak se nás ujali ti lidé, a tak tu bydlíme.“ Nata to udivilo a také zamrzelo, věděl, jaké to je.
„Nás už to nebaví, pojďte hrát na honěnou,“ vykřiklo jedno z dětí a ostatní se okamžitě začaly honit. Jedno proběhlo kolem Nata, praštilo ho do zad a zahulákalo na něj, že má babu. Natovi se hrát na honěnou nechtělo, ale nakonec se přemluvil. Říkal si, že chytit pár mrňousů nebude taková práce, jenže se trochu přepočítal. Děti byly menší a mrštnější a než se mu podařilo předat babu dál, docela se zapotil. Ze začátku se mu do hry nechtělo, ale nakonec se mu to i docela líbilo. Po nějaké době toho měl už dost a chystal se odejít. Slunce už zapadlo a vesnici teď osvětlovalo jen světlo loučí.
„Tak jo, děcka, hrál jsem si s vámi, ale teď už jdu.“
„Neee,“ zapištěly všechny děti najednou. Všechny se rozeběhly k Natovi a povalily ho na zem. Doslova ho přišpendlily k zemi a odmítaly ho pustit. Vysvobodila ho až Alya.
„Děti, v chatce máte večeři a už je pozdě.“ Potom kývla na Nata, „pojď.“ Dětem se líbilo, že měly zase změnu a vůbec se jim do chatky nechtělo, natožpak jít spát.

Nate i přes to, že se mu do her s dětmi nechtělo, musel uznat, že se mu to nakonec také líbilo. Alya ho dovedla ke stolu a usadila ho do čela vedle Merona. Když už byli u stolu všichni, Meron vstal. Chvíli na to ho napodobili ostatní.
„Přátelé, král žádá naši pomoc a my mu vyhovíme. Napijme se tedy teď na úspěch v nadcházející bitvě a poprosme bohy, aby nám dali potřebnou sílu a odvahu.“ Nate se naklonil k Alye.
„Elfové mají bohy?“
„Ovšem,“ odpověděla mu s udiveným pohledem. Na to už Meron pozvedl svoji sklenku a symbolicky si přiťukl s ostatními. Potom se všichni dali do jídla. Na stolech byly na velkých tácech různé druhy zeleniny, ryb a pečiva. Masa se tam moc nevidělo. Nata to poněkud udivilo, ale Alya věděla, že má maso rád, a přistrčila mu jeden tác s masem až k talíři. Vonělo naprosto neodolatelně a hned si nandal několik pečených kousků srnčího masa. Bylo úžasně šťavnaté. K tomu přikusoval báječný, ještě teplý chléb a talíř měl obložený zeleninou. Chvíli měl pocit, že takovou hostinu nemá ani král. Hodovalo se dlouho do noci, a ačkoliv byl zvyklý být přes noc vzhůru, po hrách s dětmi byl unavený. Bylo něco po půlnoci, když se rozhodl odejít.
„Jdeš už spát?“ zeptal se Meron, když vstal.
„Ano.“
„Jsi před zítřkem nervózní, co?“ Z jeho hlasu zněl poněkud škodolibý výsměch.
„Ne,“ odsekl Nate, rozloučil se s Alyou a odešel pryč. Ještě stihl zaslechnout, jak se Meron Alyi ptá, co udělal. To ho pobavilo, dál už na to ale nemyslel. Zítřek bude důležitý den. Doufal a moc si přál, aby s ním Fred šel.