Simirajský bojovník – 24. kapitola

Návrat

Probudil se, když už bylo světlo. V táboře panoval čilý ruch a každý měl něco na práci. Nate se rozkoukával pomalu, ale připadal si odpočatý. Vlasy mu trčely do všech stran a vypadaly jako vrabčí hnízdo.

Nad ohněm se opékalo srnčí maso a krásně vonělo celým táborem.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se, když se trochu rozkoukal.
„V okolí. Šli na zajíce,“ odpověděl s úsměvem Hik, který si sedl vedle něho. „Spinká jako neviňátko, co?“ Myslel tím Brixe, který ležel kus vedle. Opravdu ležel jako batole, jen mu chyběl palec v puse.
„Jo, takhle je roztomilý,“ musel se usmát Nate, „úplně mám chuť mu něco provést.“ Oba se tomu zasmáli, ale nechali ho být.

Zbytek se vrátil asi za hodinu. Sesedli se kolem ohně a každý si vzal kus opečeného masa.
„Co jste tam včera prováděli?“ zeptal se po jídle Bany.
Vaas se podíval na Nata, který měl plnou pusu masa, a tak začal.
„Nejdřív jsme se šli podívat jenom na tu pláň, ale nezdál se nám tam ten samotný dům, tak jsme se šli podívat víc zblízka a podle několika vojáků jsme zjistili, že ten dům někam vede. Prohledali jsme ho a našli hezky schovaný tajný schody. Zavedly nás kus pod zem do Ridrickovi rezidence. Má to tam fakt luxusní. Celou jsme ji prohledali, dokud jsme nenašli Brixe. Cestou jsme nakopali pár zadků, jinak nic zajímavého,“ shrnul Vaas.
„No, a co teda teď?“ zeptal se Uruk. Všechny páry očí se zastavily na Natovi.
„Teď se vrátíme do Zexu a řekneme králi, co se stalo. Sbalte tábor! Nevíme, co Ridrick plánuje. Musíme jet rychle.“
Každý si hleděl svého, a když měl Nate své věci sbalené, šel probudit Brixe. Párkrát do něj lehce strčil. Ten s námahou otevřel oči, ale výraz měl pořád nepřítomný. Ať už mu dali cokoliv, bylo to hodně silné a působilo to dlouhou dobu. Zvedl ho a s pomocí kamarádů ho vysadili na koně.

Zase projížděli hustým lesem, ale sem prosvítalo sluneční světlo a les nevypadal tak moc tmavý. Hojně se tu dařilo mechům, které porůstaly téměř každý kámen a některé stromy.
Párkrát se cestou zastavili a pak se jim naskytl krásný pohled. Les končil a za ním se rozprostírala holá pláň.
„To jsme se dostali na Velkou pláň?“ zhrozil se Nio. Nate jen mlčky přikývl a zkoumal obzor.
„Musíme se vrátit,“ ozval se Hik.
„Ne,“ nesouhlasil Nate, „můžeme tím lesem bloudit celé dny. Nemáme tolik času!“
„Cesta přes hory bude ale trvat mnohem déle, a ještě můžeme narazit na vzbouřence!“ protestoval Ned.
„My ale nepojedeme přes hory,“ usmál se tajuplně. Jeho kamarádi se zatvářili zmateně.
„Co chceš teda dělat?“ zeptal se Sakip.
„Pojedeme k moři. Je tam malá vesnička s přístavem. Cesta přes moře trvá několik hodin. Hodně nám to usnadní.“
„A víš, kde ta vesnice je?“
„Přesně ne, ale najdu ji.“ Ostatní to moc neuklidnilo, ale žádný rychlejší způsob neexistoval. Vydali se přes pláň podél lesa. Měli štěstí, že z lesa vyšli jen pár kilometrů od moře. Kdyby je netlačil čas, jistě by si chvilku vychutnali krásný pohled na zpěněné vlny rozbíjející se o skálu.

Po půldenní jízdě se dostali na písečnou pláž a v dálce uviděli několik rybářských loděk. Museli být blízko. Pomalu se začalo stmívat, ale nezastavili. Potřebovali se do města dostat co nejdříve. V dálce konečně uviděli mdlé, nejasné světlo loučí, které ho osvětlovalo.

Nate si toto malé městečko ještě dobře pamatoval. Nezměnilo se tu vůbec nic, jen možná přibylo krys, které se snažily najít na ulicích něco k snědku. Pořád tam bylo mrtvo jako na hřbitově.
„Ubytujeme se v hostinci?“ zeptal se Curle a ukazoval někam do tmy, kde se ve větru jemně pohupovala tabule s nápisem „Hostinec“.
Nate zavrtěl hlavou. „Půjdeme hned na loď. Odpočinout si můžete po cestě.“
„Vážně si myslíš, že nás teď někdo převeze?“
„Nemyslím, vím.“ Při tom si pěstí bouchl do hrudníku.

Curle nedokázal skrýt zmatený výraz, ale nic neřekl. Zamířili tedy do přístavu. Ten se od posledně trochu rozrostl a přibyly další dvě mola a kotvilo tu i pár větších lodí. Prošli celým přístavem, ale nenašli žádného převozníka. Nebyla tam živá duše.
„Řekl bych, že do rána nikam nepojedeme,“ zašeptal spíš pro sebe Hik.
„Vím, kde ten převozník je,“ ozval se Nate a zamířil do města.
Dojít k hospodě trvalo pět minut.
„Vaasi, půjdeš se mnou. Ostatní tu počkají.“ Ned chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel.
Oba vešli do hostince a okamžitě je přes nos praštil zápach tabáku, připáleného masa a potu.
Nate se rozhlížel. Přes mraky kouře viděl špatně. Hostinec vypadal úplně stejně, jako když tu byl předtím. Jen měl teď na sobě Simirajské brnění a na ruce pásku velitele. Sotva si jich všimla hostinského manželka, hned všeho nechala a zamířila k nim.
„Co si budou pánové přát?“ zeptala se s úsměvem a poklonila se. Hned začala sklízet nejbližší stůl a pořád po obou pokukovala.
„Chci mluvit s převozníkem.“ Hostinská se zamyslela.
„Ten sedí támhle v rohu. Ale radši ho nerušte, když hraje karty. Je pak nevrlý.“ Chlapci se po sobě podívali a zamířili k němu.
Postavili se za něj a Nate mu nakoukl do karet.
„Chtělo by to zbavit se téhle,“ řekl překvapenému převozníkovi s úsměvem od ucha k uchu. Převozník zaváhal, ale když se vzpamatoval, zahulákal: „Co tady ksakru chceš? Vypadni!“
Nate se ani nehnul a stál dál.
„Neslyšels, mladej?“ konečně se otočil a zůstal s otevřenou pusou koukat. Okamžitě Nata poznal, jenže když mu minule nakopal zadek, měl na sobě roztrhanou košili a děravé kalhoty. Teď tu před ním stál v krásném brnění Simirajské elitní jednotky.
„Potřebujeme převézt, hned. Šlo by to?“ zeptal se s ironií v hlase a lehce se usmál. Vaas to nevydržel a musel se otočit, skoro se smíchem dusil.
Převozník si měřil Nata pohledem.
„Ovšem, že by to šlo. Máte čím zaplatit?“ zeptal se velice opatrně. Ještě stále si pamatoval, co s ním ten kluk provedl minule.
„O peníze se nestarej. Tak převezeš nás?“ zeptal se znovu. Převozník nasucho polkl a přikývl. Bylo mu před svými kamarády trapně. Nejen, že ho už minule před nimi zesměšnil, ale vlastně to udělal i podruhé. Bez řečí se zvedl a zamířil ke dveřím.
„Tak počkat, a kdo bude platit?!“ zvolala přes celou hospodu hostinská. Celá hospoda okamžitě ztichla a všichni čekali, co se bude dít. Převozník se k placení moc neměl.
Nate zrovna procházel kolem barového pultu. Naklonil se k hostinské a něco jí podal. Ta se na něj lehce usmála a šla se věnovat svým povinnostem. Převozník s Vaasem mezitím vyšli ven na čerstvý vzduch.
„To je vás tolik?“ zhrozil se, když je všechny uviděl.
„Ano, je to nějaký problém?“
„Na moji loď se všichni nevejdete i s koňmi.“
„Já jsem ale viděl v přístavu i větší lodě.“
„Ale ty nepatří mně.“ Vlasy mu pomalu vstávaly hrůzou.
„A co když si jednu půjčíte?“ zeptal se Nio, protože mu došlo, kam Nate směřuje.
„Zbláznili jste se? Ty lodě patří lidem postaveným tak vysoko, že se vám o tom ani nesnilo.“ Nata to trochu urazilo.
„Nesnilo? My jsme králova osobní stráž. Když nás převezeš, odmění se ti On. Vezeme důležitou zprávu a čím dřív ji doručíme, tím líp pro všechny.“
„Ale přece neukradnu loď?!“ zhrozil se převozník podruhé.
„Nemáš moc na výběr,“ řekl Nate bez zájmu a prohlížel si konečky prstů. Převozník pochopil, že hádat se s nimi nemá cenu, a tak nakonec velmi neochotně svolil. Vybrali tu největší loď, která v přístavu kotvila, a i s koňmi se na ni vešli jen tak tak. Převozník neustále nervózně pozoroval tmu v přístavu, jako kdyby čekal, že zpoza rohu vyleze majitel lodi.

Když zvedli kotvu a dostali se na volné moře, převozník se trochu uvolnil.
Cesta přes moře trvala pět hodin. Všichni se natáhli, kam to šlo, a trochu si odpočinuli. Moře bylo krásně klidné a do boku lodi jemně narážely malé vlnky. Nata pohupování lodi uspalo a probudil se, až když dorazili k pevnině. Ještě stále byla tma. Svítat bude až tak za tři hodinky.

Koně a většina jednotky už byli na pevnině. Nate poděkoval převozníkovi a zaplatil mu dvojnásobek toho, co normálně, aby mu trochu vynahradil, že musel ukrást loď. Teď už zase byli ve známém prostředí. Projížděli travnatými loukami a kolem polí.

Jednou, ačkoliv ne dobrovolně, museli zastavit, protože Brix dostal další záchvat. Nekontrolovatelně sebou škubal a málem shodil Nata z koně.
Nate ho položil do trávy a čekal, až to přejde. Po nekonečné půlhodině, kdy sebou neustále mrskal ze strany na stranu a vykřikoval nesmyslné věci v řeči, které nikdo nerozuměl, nastal konečně klid. Zklidnil se a vypadal, jako když spí.
Když ho chtěli opět vysadit na koně, poprvé po dlouhé době otevřel oči a byl schopný poznat své kamarády.
„Nate? Kde to jsme?“ zeptal se tak potichu, že i když byl nakloněný skoro až u něj, stejně mu pořádně nerozuměl.
„Na cestě do Zexu. Budeš v pořádku, neboj,“ utěšoval kamaráda. Všichni měli radost, že už se začíná jeho stav zlepšovat a ona „uklidňující látka“ pomalu odeznívá.
„Mám strašnou žízeň a hlad,“ postěžoval si. Nate chvilku přemýšlel.
„Rozdělejte oheň, na chvíli se tu zastavíme.“ Byli nedaleko lesíka, a tak sehnat dřevo nebyl problém.

Nechal Brixe ležet a došel pro nějaké sušené maso a kus chlebové placky. Pak se vrátil zpátky ke kamarádovi a jemně ho posadil do polosedu a opřel ho o sebe. Podal mu čutoru s vodou, ale pro jistotu ji přidržoval, aby ji nevylil. Brix se s chutí napil, a kdyby ho Nate nezastavil, vypil by vše na jeden lok. Potom mu do ruky podal kus placky a nechal ho, ať si ji v klidu s ní. Nikam neodešel a stále kamaráda přidržoval, aby mu náhodou nespadl nebo se nezačal dusit. Mezitím Lens rozdělal oheň a dal opékat další kousek masa a také pár chlebových placek. Teplé byly chutnější a také měkčí.
Brixovi trvalo delší dobu, než se s kouskem placky popral, ale začínal přicházet k sobě. Byl schopen se s ostatními bavit, ale neustále si stěžoval, že ho bolí hlava.
Mohlo to být způsobené mnoha věcmi – jako třeba dehydratací, uklidňující látkou nebo kdo ví čím vším ještě.
„Proč tě Ridrick odvezl ze Zexu?“ zeptal se Curle. Brix byl velmi vyčerpaný a než se zmohl na odpověď, zasáhl Nate.
„Nechte ho teď ještě být. Vidíte snad sami, že je rád, že je při vědomí.“
Po krátké pauze byl čas opět se vydat na cestu. Brix se snažil dojít a nasednout na koně sám, ale stejně mu museli pomoci jeho kamarádi. Ale aspoň už byl schopný udržet se sám na nohou.
Nebyl ještě schopen jet sám, a tak za něj nasedl Nate.

Začínalo svítat a oni se konečně přibližovali k městu. Zatím bylo v dálce a jevilo se jako malá šedivá tečka na obzoru. Rychle se však přibližovali. Městskou bránou projeli ještě před polednem. Normálně by měli namířeno nejdříve do kasáren, ale tentokrát jeli přímo do královského paláce.
Zastavili se na prvním nádvoří. Vojáci se jim i hned postarali o koně a oni měli namířeno rovnou ke králi. Sotva vstoupili do haly, už se k nim blížil komorník.
„Co si přejete, pánové?“ zeptal se ochotně.
„Kde najdeme krále?“
„Je ve své komnatě a řeší důležité politické problémy. Pokud…“ Dál se nedostal. Natovi stačilo vědět, kde krále najde, a rovnou si to namířil do paláce. Komorník se ho snažil zastavit, ale neměl nejmenší šanci. Nate v tu chvíli působil jako parní válec, který přejede všechno, co se mu postaví do cesty. Vyběhli několikery schody a prošli bezpočtem dveří.

Konečně stáli přede dveřmi královy komnaty. Nate zabral za kliku a dveře otevřel. Vojáci, co měli stráž, nechápavě zírali, co se to děje, ale nezasáhli. Král a ostatní, co byli v místnosti, udiveně koukali, kdo je ruší.
„Omlouvám se, pane, ale potřebujeme s Vámi dost naléhavě mluvit,“ vysvětlil Nate ještě předtím, než se král stačil vzpamatovat.
„Ano, také s vámi potřebuji probrat pár věcí,“ odpověděl, když se trochu vzpamatoval. Pokynul několika mužům, kteří stáli kousek od něj, a ti okamžitě odešli z místnosti.
„Vidím, že máte velitele zpět,“ usmál se král. „Tak prosím, mluvte,“ vybídl je.
„Snažili jsme se najít v lese tu tajnou stezku, ale nenašli, za to jsme našli skupinu místních obyvatel a ti nám pomohli. Nakonec jsme se dostali k holé pláni, kterou střežila spousta vojáků. Nikde jsme ale nemohli najít tu rezidenci. Celou dobu nám byl trnem v oku ten jediný barák na celé pláni, a tak jsme se k němu chtěli jít podívat, uvnitř jsme našli tajné dveře. Našli jsme tedy rezidenci i Brixe, ale zjistili jsme, že Ridrick nám unikl někam do pouště. Původně jsme měli v plánu chytit ho na té schůzce za úplňku, ale moc dlouho jsme se zdrželi v lese a nestihli jsme to. Hned jak jsme našli velitele, jeli jsme za Vámi, abychom Vám podali hlášení. Mrzí mě, že jsme nedokázali splnit úkol, pane,“ sklopil oči Nate.
Král chvíli přemýšlel.
„Že jste schůzku nestihli, vím. Bohužel se ukázalo, že byla velice důležitá. Ridrick nás nejen zradil a podával o nás nepříteli zprávy, ale celou tu dobu plánoval útok na město.“ V tu chvíli nebyl nikdo schopný slova. Nate se cítil, jako když do něj uhodí blesk.
„Chcete tím říct, pane, že s povstalci plánoval, jak zničit Zex?“ zeptal se nevěřícně Bany.
„A jak mě sesadit z trůnu, ano,“ přikývl král.
„A ví se, kde je ta armáda teď?“ ozval se tiše Brix.
„To je právě ten problém. Nathane, když jsi byl na Velké pláni, vzpomeneš si, kde byl ten jejich tábor?“
Nate se pořádně zamyslel.
„No, asi den cesty od horského průsmyku. Proč?“
„Protože se tam opět shromažďují. Podle našich zvědů jich v tuto chvíli může být kolem osmi tisíc a stále přicházejí další.“
„Slyšel jsem jejich velitele říkat něco o tom, že jich má být dvanáct tisíc.“
„Ještě nejsou všichni,“ povzdechl si král.
„Co máte v plánu?“ zeptal se Nio.
„Za žádnou cenu je nenechám, aby zničili město! V tuto chvíli se už svolává armáda z celé země. Pojedeme se s nimi střetnout na Velkou pláň.“
„A kolik je nás?“ zeptal se Uruk.
„Čtrnáct tisíc.“
Nate byl zamyšlený a až po chvíli si uvědomil, co vlastně král řekl.
„Cože?“ nevěřil svým uším. „To je naprosté šílenství. Říkal jsem sice den cesty, ale to neznamená, že tam nemají svoje špehy. Vědí moc dobře, že je to jediná přístupová cesta na Velkou pláň. Jsou tam schválně. Nalákají vás do pasti a pak vás rozmetají,“ rozčílil se.
Králi se jeho tón nelíbil.
„Tak co bys dělal ty?!“ zeptal se a zapíchl do něj svůj pohled.
„Počkal bych si před průsmykem. Jsou to dva dny od města. Proč nepoužít jejich taktiku proti nim?“
„A co když to nevyjde? Co když nepřijdou?“ zeptal se Uruk. Natovi došla slova. Na tuhle možnost nepomyslel.
„Říkal jste, že chtějí zničit město a sesadit Vás z trůnu. To znamená, že pokud to chtějí udělat, musejí Vás nejdříve porazit. A to nepůjde, když zůstanou tam, kde jsou. Nakonec projdou průsmykem.“
„Co když to prokouknou a půjdou jinudy?“ zvedl obočí Uruk.
„Kudy jinudy?“ zeptal se se zájmem král.
„No, když jsme bloudili lesem, podařilo se nám vyjít na druhé straně úpatí hor. Obešli jsme je lesem.“ Tato zpráva krále zaujala. Natovi se to ale nelíbilo.
„Tím lesem neprojde celá armáda, je to nesmysl. Jen šílenec by tamtudy šel a věřte mi, že oni se v bitvách vyznají.“ Král chodil po místnosti sem a tam. Pak se zastavil u okna a díval se do dálky k horám.
„Dobře tedy. Armáda se utáboří pod horami u průsmyku,“ souhlasil. „Budu tam potřebovat i Vás.“ Myslel tím celou jednotku.
„My Vás nedáme,“ usmál se Brix. Král mu úsměv oplatil a pak se obrátil k Natovi.
„Potřebuji s tebou mluvit chvíli o samotě.“ Ostatní pochopili a po krátkém uklonění se odešli.
Nate čekal, co se bude dít. Král nevypadal, že by se měl k nějaké řeči. Začal tedy Nate.
„Proč jste mi neřekl, že elfové jsou skuteční?“ zeptal se.
„Musel jsi na to přijít sám,“ odpověděl s úsměvem. „Vlastně je ale moc dobře, že jste na ně narazili. Budeme potřebovat jejich pomoc.“ Nate stále úplně nechápal.
„Kdybychom do toho lesa nešli, nikdy bychom se to nedozvěděli?“
„Jsou věci, které lidi vědět nemusí,“ hájil se král.
„Nemusí? Tohle mi přijde jako důležitá věc! A co řeknete vojákům, až bude po bitvě? Že to byli nějací rolníci z východu?“ Začínal na sobě cítit, jak je rozčilený. Král to poznal.
„Není důvod se kvůli tomu rozčilovat. S elfy máme mír už stovky let a oni nám přislíbili pomoc, pokud bude tuto zemi někdo ohrožovat tak jako teď. Bylo by hloupé nevyužít jejich pomoci. Může nám to velice pomoci k vítězství.“ Nate měl potřebu zeptat se na tolik věcí, ale uvnitř věděl, že by mu na ně král stejně neodpověděl.
„Co po mně tedy chcete?“
„Musíš se vydat zpátky do lesa a vyhledat je. Říct jim, co se děje a že potřebujeme jejich pomoc.“ Nate přikývl, uklonil se a odcházel.