Simirajský bojovník – 23. kapitola

Rezidence

Na noc se utábořili na malé mýtince a po předchozích zkušenostech s vlky rozdělali větší oheň a střídali se častěji na hlídkách. Vlci běhali po celém lese a nebylo výjimkou zaslechnout jejich vytí. Kdykoliv se nějaké vytí ozvalo, všichni byli na nohou.

Do úplňku zbývalo jen pár dní. Nate si moc dobře uvědomoval, že není žádná šance zachránit Brixe a ještě se dostat na východní pobřeží včas. Jako hlavní cíl tedy bral zachránit velitele, i když si nebyl jistý, jestli ho v horách najde.

Měl zrovna hlídku. Po předchozích zkušenostech procházel ostražitě kolem tábora. Nechtěl znovu udělat tu samou chybu. V ruce měl připravený luk a šíp, a kdyby uviděl vlka, okamžitě by vystřelil.
Už po několikáté se podíval na hvězdy. Byla čistě jasná noc, měsíc byl někde v půlce a okolní stromy ozařoval jeho svit. Hvězd bylo jako květů na jaře. Vydržel se na ně koukat několik minut, než ho přišel vystřídat Uruk. Nate mu hlídku ochotně předal a šel se trochu prospat. Doufal, že cesta k sídlu není dlouhá a brzy tam dorazí.

Během noci se silně rozpršelo a všechny věci měli promočené, že se daly ždímat. Déšť uhasil oheň a probudil celý tábor. Po východu slunce to nebylo jiné. Stále pršelo. Ne už tak vydatně jako v noci, ale stačilo to, aby z nich za chvíli kapalo jako z hastrmanů. Aspoň se už nemuseli tolik obávat útoku vlků.
Tábor sbalili už v noci, aby zachránili alespoň něco, ale nemělo to cenu. Co nezmoklo v noci, zmokne po cestě. Košile pod brněním měli úplně promočené a byla jim zima. Jemné dešťové kapičky navíc zatékaly pod brnění a ještě umocňovaly pocit zimy.
Chtěli se někde zastavit a rozdělat oheň, ale dřevo bylo mokré. Nasnídali se a vyrazili na cestu, aby se aspoň někam posunuli. Cestu stále viděl pouze Nate. Vedl je lesem, kde vysoké stromy alespoň částečně bránily dešti a místy bylo úplné sucho. Nikde se nic nehýbalo. Ptáci byli schovaní v korunách stromů a jediné zvuky vytvářela kopyta koní a dešťové kapky bubnující do listí.
Nate uvažoval, zda to, co vidí, je opravdu cesta. Výrazy jeho přátel ho pomalu, ale jistě začaly utvrzovat v tom, že se možná plete.

Cesta lesem se zdála nekonečná, a proto si všichni velmi oddychli, když se před nimi otevřela kamenitá stezka, která směřovala někam do hor. Byla široká tak na tři koně a takhle z lesa působila skutečně strašidelným dojmem.
Stále pršelo, ale aspoň se zase o kus přiblížili svému cíli.
„Řekl bych, že jsme to našli,“ řekl s úsměvem Nate a vítězně pohlédl na své kamarády.
Ti teď museli uznat, že se nepletl.
Začali stoupat po kamenité stezce vzhůru. Kameny byly kluzké a koním podkluzovala kopyta. Nakonec museli sesednout a jít pěšky. Cesta se několikrát dělila a oni museli řešit problém, kudy se dát. Nate je však neústupně vedl pořád po stejné cestě. Několikrát se ho ptali, jak ví, že jdou správně, ale odpovědi se nedočkali. Zkrátka to cítil.

Cesta jim trvala déle, než čekali, a začalo se stmívat. Museli už být blízko, ale chtěli si odpočinout, a tak se utábořili u velké skály, pod kterou se dalo schovat. Trčela téměř doprostřed stezky a pod ní si všimli malého začouzeného kruhu. Nebylo pochyb, že jdou správně. Tady si někdo rozdělával oheň.
Stále pršelo a bylo příjemné být alespoň chvíli v suchu. Roztahali své mokré věci kolem ohně, aby trochu proschly.
Poprvé po dlouhé době nedrželi hlídky. Nepředpokládali, že by je tady někdo sledoval nebo že by se někdo vydal takhle v noci do lesa.

Noc proběhla v klidu a Nate měl pocit, že se i konečně zase trochu vyspal. Věci jim přes noc trochu proschly a hlavně přestalo pršet a ze šedivé oblohy na ně místy vykukovalo slunce. Všem se zlepšila nálada.

Kopyta koní klapala po kamenech a zvuk se rozléhal do všech stran. Sice už nepršelo, ale vlezlá zima zalézala pod brnění a Nate byl neskonale vděčný za kožené rukavice, které mu chránily prsty.
Pokračovali až do poledne a zastavili, jen aby se trochu najedli a probrali co dál. Všichni se sesedli do kruhu.
„Kde je Vaas?“ zeptal se Nate. Všichni se začali jako na povel rozhlížet, ale jako by se po něm slehla zem. Objevil se asi za deset minut s úsměvem na tváři.
„Kdes byl? Chtěli jsme tě jít hledat!“ vyjel Nate.
„Byl jsem si odskočit a nevěřili byste, na co jsem narazil!“ Všichni okamžitě zbystřili. „Nevím, jak daleko, ale tady za tou skálou je vidět kouř. Je tam určitě nějaká budova nebo tábor. Už musíme být blízko.“ Taková zpráva všechny potěšila.
„To je dobře, ale musíme teď postupovat mnohem opatrněji. Curle a Nio, zůstanete u koní a povedete je pomalu za námi. Nerad bych, aby nás prozradili.“
„Proč my?“
„Protože jsem to řekl.“ Ani jednomu se to nelíbilo, ale nedovolili si neuposlechnout rozkaz, „Ostatní půjdou se mnou. Nejdříve zjistíme, odkud ten kouř pochází, a pak uvidíme co dál.“ odpovědí mu bylo přikývnutí a zklamané a také naštvané pohledy Curla a Nia.
Zvedl se a lehce klusal po cestě, kterou jim ukázal Vaas.
„Vidíte?“ zašeptal za chvilku Vaas. Měl pravdu, ani ne celých pět set metrů od místa, kde tábořili, byl nad skalami viditelný kouř. Nate poslal Neda kousek napřed, aby zjistil, odkud kouř vychází. Postupovali opatrně, nevěděli, co mohou čekat, až na sídlo narazí, přestože Ridricka už tu stejně nejspíš nenajdou.
Ned se za chvilku vrátil.
„Cos našel?“ vyzvídali.
„Stojí tam nějaký domek, ale jako Ridrickovo sídlo to teda vážně nevypadá. Spíš jako nějaká strážnice nebo tak.“ Nate přemýšlel na plné obrátky.
„Někde tady musí být. Půjdeme dál a uvidíme.“
„Co když nás král poslal špatně?“ zeptal se Druu.
„Ne, tím to nebude,“ potřásl Nate hlavou. Opět se dali do pohybu. Kolem už nebyly tak vysoké skály, ale spíše větší balvany.
Stále sledovali stoupající kouř a už i cítili spálené dřevo. Nate byl zamyšlený a nevšiml si, že vyběhl zpoza ochrany velkých balvanů a najednou je na otevřeném prostranství. Rozhlédl se a okamžitě skočil zpátky za kameny. Během letu srazil Druua a Lense, kteří nedávali pozor a nestačili mu uhnout.
„Co děláš?!“ zasyčel vztekle Lens, přičemž si masíroval naraženou paži.
„Tak se tam podívej!“ oplatil mu tón Nate a postrčil ho ke kameni. Lens se vyškrábal na nohy a vykoukl zpoza kamene. Okamžitě ale zastrčil hlavu zpátky a oči měl vytřeštěné.
„Co to má jako znamenat?“ zeptal se.
„No právě, NIC.“
„Jak nic?“ nechápal Vaas.
„No prostě tam není nikde nic až na to, že jsou tam všude vojáci.“
„Tak je tam nic, nebo vojáci?“ zeptal se Ned s ironií v hlase.
„Přestaň se tak blbě ptát a podívej se sám, ale jestli tě někdo uvidí, všechno, čím jsme prošli, bude na nic,“ upozornil ho ještě. Nedovi to však nedalo a musel se podívat. Pohled na holou planinu pokrytou kameny by hrůzu vlastně ani tak nenaháněl, ale to, že všude, kam se podíval, stáli vojáci a měli tu doslova svůj tábor, to už znepokojivé bylo. Vojáci byli královští, ale nepodléhali přímo králi, nýbrž Ridrickovi. Záhadou bylo, proč tu byli.
„Neměla by tu někde být ta rezidence?“ zeptal se Nio, který se přišel zeptat, co se děje.
„Měla, ale není,“ odpověděl mu Ned.
„Někde tu je. Jinak by tu ti vojáci nebyli. Vrátíme se o kus zpátky a uvidíme.“
Vrátili se tedy a Nate s Vaasem se šli podívat, jestli je nějaká možnost vylézt na skálu a podívat se na celou planinu shora. Po chvilce hledání se jim podařilo najít kus skály, po které se dalo vylézt skoro jako po schodech. Na nic nečekali a vylezli nahoru. Dostali se asi do deseti metrové výšky a podle očekávání měli rozhled na celou planinu.
„Těch je jak kobylek,“ utrousil kysele Vaas. K okraji skály se připlazili po břiše, aby si jich náhodou někdo nevšiml. Na pláni se pohybovalo odhadem dvě stě vojáků. Nedaleko místa, kde leželi, byl dům. Z komína se kouřilo a v oknech se sem tam mihl pohyb.
„K čemu je tu dům, uprostřed ničeho?“ nechápali ani jeden. Na konci planiny pokračovala cesta dál. Nebyla ale šance dostat se tam nepozorovaně.
„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Vaas.
„Jeden nápad bych měl, ale nebude se ti líbit.“ Vaas mu věnoval podezíravý pohled.
„Nechceš se tam, doufám, vydat, že ne?“
„Říkal jsem, že se ti to nebude líbit.“
„Sám tam nepůjdeš. Rovná se to sebevraždě. Pokud tu Ridrick je…“
„Pokud tu je, je to jedno. Pokud ne, nikdo neví, co jsem sem přišel dělat. Prostě řeknu, že chci mluvit s velitelem. Někde tu ta rezidence musí být. Jak jinak ji chceš najít?“
„Přijdeme na nějaký jiný způsob. Tohle tě udělat nenechám.“ Chvíli se na sebe jen koukali. Nate věděl, že šance na úspěch je mizivá, ale chtěl to aspoň zkusit, když už se dostali tak daleko.
„Co bys dělal ty?“ zeptal se po chvilce.
„Nevím, ale určitě bych počkal alespoň do setmění. A nešel bych tam sám!“ Nate si prohlížel pláň.
„Dobře. Tak se v noci půjdeme podívat k tomu baráku a třeba se něco dozvíme.“ Vaas přikývl na souhlas a pomalu se vrátili zpět za ostatními. Vyprávěli jim, co zjistili a co se chystají večer udělat. Kupodivu nikdo nebyl proti.

Před setměním se znovu vyškrábali na skálu a čekali. Dole na planině panoval klid. Hlídky měli rozestavené na různých místech na skalách nad táborem, ale všechny byly daleko a jich si nevšimnou. Tma padala pomalu. Tábor se kousek po kousku rozsvěcel pomocí loučí a vojáci se sesedali k ohňům vedle stanů. Nate lehce šťouchl do Vaase. Pomalu vstali a začali sešplhávat ze skály na planinu. Dolů se dostali v pořádku.

Nejbližší stany byly několik desítek metrů od nich, ale nikdo tam nebyl. Pomalu a přikrčení probíhali mezi kameny a přibližovali se jediné budově na planině. Budova to byla malá, jen asi dvě místnosti. Když se dostali až těsně k ní, zjistili, že je to kuchyně.
„Proč mají kuchyni tak daleko od stanů?“ nechápal Nate. „Ta má být přece uprostřed tábora.“
Vaas pouze pokrčil rameny a nespouštěl oči ze dveří.
V domě byli jen tři vojáci a dva kuchaři. Okno bylo v celé budově jen jedno a právě pod ním se krčili Nate a Vaas. Z okna se linuly různé vůně, ale nemohli přijít na to, co jim připomínají.
„Na, odnes to dolů,“ zaslechli rozhovor dvou vojáků.
„Dolů?“ udiveně se na sebe podívali oba chlapci, mezitím, co se vojáci hádali, kdo půjde.
„Kam dolů?“ zeptal se Nate spíše sám sebe. Byl odhodlaný za každou cenu zjistit, co to má znamenat.
„Chci se dostat dovnitř,“ zašeptal.
„Jak?“
„Jsou tam dva vojáci a dva kuchaři. To zvládneme, ne? Hlavně potichu.“
Vaas se přikrčil za dveře a Nate se postavil kousek od domu, ale tak, aby ho nikdo z tábora neviděl. Potom Vaas zaklepal a schoval se za dveře. Ven vykoukl voják, a když se nikde nic nedělo, vrátil se zpátky. Znovu se ozvalo zaklepání a voják opět vystrčil hlavu ze dveří. Než se však stačil vrátit zase zpátky, ozvalo se „Hej.“ Voják vylezl ze dveří a šel po hlase. Došel až za roh a než si stačil uvědomit, co se stalo, Nate mu přikryl ústa rukou, aby nemohl křičet, a omráčil ho. Pak ho odtáhl stranou, aby si ho nikdo nevšiml.
Po nějaké době vylezl ven i druhý voják, protože mu bylo divné, kam zmizel jeho druh. Vyšel před dům a rozhlížel se. Za domem uslyšel nějaký tlumený hluk a rozhodl se to jít prozkoumat. Sotva zašel za roh, potkalo ho to samé, co prvního vojáka. Nate ani Vaas se nehýbali.

Do místnosti se vrátil i třetí voják a hned mu bylo divné, kam zmizeli jeho dva kamarádi. Kuchaři se ani neohlédli a zamumlali něco ve smyslu, že šli někam ven. Voják jen kroutil hlavou a vyšel na chladný noční vzduch. Rozhlížel se a pak s rukama v bok odešel dolů do tábora. Teď už zbývalo zbavit se těch dvou kuchařů. Oba vypadali zabraní do vaření. Jeden stál u velkého kotle a něco míchal a druhý stál kus vedle a s velkým nožem v ruce porcoval maso.
Nate a Vaas se co nejtišeji vkradli do domu a bez jediného výkřiku omráčili oba kuchaře. Nate měl ale smůlu a mezitím, co držel jednoho kuchaře, aby nespadl na zem a neudělalo to hluk, vypadl kuchaři z ruky nůž a s hlasitým zařinčením dopadl na zem. Vaas po něm hned skočil a zvedl ho. Oba doufali, že zvuk nikoho nepřiláká. Chvíli čekali, a když se nic nedělo, oba kuchaře posadili na židle a do klína jim dali láhev s vínem. Když je někdo najde, bude si myslet, že jsou prostě opilí a usnuli.

Hned potom, co se postarali o kuchaře, začali prohledávat dům. Opravdu tam byly jen dvě místnosti, ale nikde nebyly žádné schody.
„Co myslel ten voják tím ‚odnes to dolů‘?“ nechápal Nate.
„Někde tu musí být nějaký vchod. Hledej pořádně na zemi,“ pobídl ho Vaas.
Podlahu prohledali jako první, ale nic nenašli. I když lezli po kolenou, nebylo to nic platné. Zkusili to tedy ještě jednou, ale ani napodruhé nic. Napadlo je také, že by dveře mohl otevírat nějaký předmět na zdi nebo tak, ale ať zkoušeli, co chtěli, nic z toho nebylo. Oba už byli bezradní. Nate se opřel zády o stěnu a prohlížel si místnost.
Zdi byly plné prasklin a pavučin, kromě toho tam však nebylo zhola nic. Jedna věc přesto příliš nepasovala.
Na protější stěně bylo něco namalovaného, a když se pořádně rozhlédl, zjistil, že je to i na druhé straně. Nate se na to přišel podívat víc zblízka a všiml si pěti otvorů v kruhu. Zkusil do nich strčit prsty a na konci nahmatal něco jako malý čudlík. Když ho ale zmáčkl, nic se nestalo.
Vaas se rozhlédl a pak přešel místnost k protější zdi, kde byly tyto otvory také, a udělal to samé. Opět se nic nestalo, a tak to zkusili oba najednou. Chvíli se nedělo nic a pak se v místech, kde ještě před chvílí seděl Nate, otevřela malá dvířka a za nimi narazili na schody.
„Mají to dobře vymyšlený,“ poznamenal s úsměvem Vaas a nakukoval do temné chodby.

Vešli do tunelu. Cestu jim osvětlovalo světlo loučí a schody je vedly pořád hlouběji pod zem.
„Tohle místo je opravdu perfektně schované,“ řekl Nate, když došli na konec schodů a ocitli se před dalšími dveřmi.
„Co když za nimi někdo bude?“ zeptal se pochybovačně Vaas.
„Tak jsme skončili,“ odpověděl s úsměvem Nate a strčil do dveří. Ruku měl položenou na jílci meče a byl připravený okamžitě tasit, kdyby tam někdo byl. Dveře se pomalu otevřely, až to zavrzalo. Místnost byla prázdná. Vstoupili do malé místnosti, která se už asi dlouhou dobu nepoužívala, ale na stěně hořela čerstvě zapálená louče, a tak se tudy muselo alespoň procházet.
Prošli ještě jedněmi dveřmi a konečně se ocitli v prostorné místnosti luxusně vybavené všemožným nábytkem a různými doplňky. Oba dva sice zajímalo, jak rezidence vypadá, ale přišli sem, aby našli Brixe, pokud tu je, a dostali ho ven.

Teď se pohybovali v prvním patře rezidence, a když prošli celé patro a zjistili, že tam žádní vojáci nejsou, rozhodli se ho trošku více prozkoumat. Nate si vybral jeden z pokojů až na konci dlouhé chodby, a když vešel, úžasem nebyl schopný slova. Takový přepych neměl snad ani král ve svém paláci. To, co ho ale zaujalo ještě víc než přepychový nábytek, byl balkón, ze kterého bylo vidět na velké jezero. Nechápal, jak je to možné. Nad jezerem byla obloha a na ní zářily hvězdy.
„Nate, dělej! Nemáme celou noc. Musíme najít Brixe!“ přiběhl Vaas, když ale uviděl jezero, ani on se neubránil pokušení chvíli se na tu krásu dívat.
„To je pod hvězdami?“
„Jo. Ta rezidence je vytesaná podzemí do skály, a když se díváš shora, celé jezero zakrývá skála a nám to připadalo, jako že tu nic není.“
Oba neschopni slova pozorovali jezero a zářící hvězdy nad ním.

Neměli bohužel moc čas, a tak zase odběhli. Hledali nějaké další schody, které by je zavedly hlouběji. Netrvalo dlouho a Nate našel na zdi stejné značky jako nahoře, a když do děr strčil prsty, za jeho zády se otevřely další dveře. Sešli po dalších schodech a hned co vyšli, poznali, že tohle patro bude nejspíš patřit vojákům nebo sluhům. Nebyl tu žádný luxusní nábytek. Zdi byly holé a neopracované. Bylo tam větší vlhko a přímo se odtud dalo jít k jezeru. Toto patro už neprohledávali a hledali rovnou další značku na zdech. Po krátkém hledání ji našel Vaas.
Seběhli po dalších schodech. Tyhle byly nejdelší, až se zdálo, že nikdy neskončí. Na konci je už nečekaly žádné dveře. Dostali se do velkého otevřeného prostoru. Oba jen nevěřícně koukali. Byli v obrovské jeskyni, přímo pod jezerem. Byla tu zima a velké vlhko. Ze stropu kapala voda a na nějakých místech se tvořily krápníky. Sotva se rozkoukali, Nate už táhl Vaase za nejbližší krápník, protože si všiml několika vojáků postávajících nedaleko.
„Co teď?“ zeptal se Vaas a opatrně vykukoval.
„Půjdeme si s nimi promluvit,“ navrhl Nate.
„Zbláznil ses?“
„Proč?“
„Vždycky se snažíš nějak plánovat. Copak tohle je nějaký plán?“
„No, někdy prostě improvizuju.“ Než stačil Vaas jakkoliv protestovat, vylezl zpoza krápníku a šel odhodlaně ke skupince vojáků. Jeden si ho hned všiml a vyvalil na něj oči. Ruce měl připravené na jílci meče, a když se trochu přiblížil, tasil.
„Co tu ksakru chceš? Sem nesmíš!“ rozčiloval se.
„Poslal mě sem velitel. Potřeboval bych si promluvit s vězněm.“ Nate vařil z vody, ale potřeboval nějak zjistit, kde a jestli tu Brix je a kde je Ridrick.
„Velitel?“ koukali na něj vojáci nevěřícně a podezřívavě. „Ten před týdnem odjel do pouště,“ dodal voják a měřil si nedůvěřivě Nata pohledem.
„Já vím, ale poslal mě sem, abych mu přivedl vězně.“ Vojáci se po sobě jen zmateně podívali.
„A jakého vězně?“
„Toho elitního Simiraje. Chce ho vzít s sebou,“ snažil se mluvit tak, jako že ho to vůbec nezajímá a jen plní rozkaz, ale vojáci mu stejně nevěřili.
„Dostali jsme rozkaz nikoho k němu nepouštět.“
„Tak mě k němu nepouštějte. Můžete mi ho přivést, ne? Snad nechcete, abych veliteli řekl, že jste neuposlechli jeho rozkaz. Víte, jaký je, když někdo neuposlechne.“ Vojáci se zatvářili ustrašeně. Vaas se musel pousmát. Nate se trefil do černého. Všichni královi vojáci měli z Ridricka právem strach a toho teď dobře využili.
„Dobře, fajn. Přivedeme ti ho.“ Nate pokýval hlavou a stoupl si stranou, pak řekl: „Ale ještě dneska. Velitel nerad čeká!“ Byl na sebe hrdý a také nemohl uvěřit tomu, že tu Brix vážně je.

Vojáci se vrátili asi za půl hodiny a mezi sebou vlekli skoro bezvládné tělo.
Nata ten pohled docela vystrašil, ale snažil se to nedat na sobě znát.
„Co jste to s ním udělali? To ho mám nahoru odnést?!“ snažil se o pohrdavý tón.
„Pořád se nám bránil. Tak jsme ho museli trochu uklidnit.“
„Jedna věc je uklidnit a druhá naprosto odrovnat!“ procedil mezi zuby a chytil Brixe za paži. Ten měl co dělat, aby se vůbec dokázal udržet na nohou, a když si Nata prohlédl, věnoval mu nenávistný pohled. Nate si byl jistý, že ho poznal.
„Díky,“ usmál se na vojáky a tvrdě strčil do Brixe. „Hni se!“ rozkázal mu. Ten se před ním rozplácl jak široký tak dlouhý a něco zamumlal na Natovu adresu.
Zvedl ho, aniž by cokoliv řekl, a znovu ho tvrdě postrčil k východu. Bylo mu špatně z toho, že se takhle musí chovat ke svému kamarádovi, ale kdyby to nedělal, vojáci by i hned pojali podezření.
Dostrkal ho až ke dveřím a když viděl, že má velké problémy vyjít po schodech, snažil se mu nenápadně pomoct. Jakmile se ztratili vojákům z dohledu, podepřel kamaráda, jak jen to šlo, a snažil se mu co nejvíce ulehčit. O pár schodů výš na ně čekal Vaas a vzal Brixe z druhé strany.
„Co to s ním udělali?“ zhrozil se, když viděl, v jakém je stavu.
„To nevím. Teď ho hlavně musíme vzít odsud.“ Vaas přikývl a vyběhl po schodech jako první. Opatrně prostrčil hlavu ze dveří a zkoumal, jestli je vzduch čistý. Už chtěl mávnout na Nata, že může ven, ale z druhého konce chodby se ozvaly kroky, a tak rychle skočil zpátky na schody a dveře přivřel, jak jen to šlo, ale aby něco viděl.
„Co se děje?“ nechápal Nate, kterému se podlamovala kolena pod tíhou kamaráda.
„Někdo sem jde,“ zašeptal Vaas a stále sledoval chodbu. Brix se mezitím sesunul na schody jako pytel brambor a začal blábolit všelijaké nesmysly. Nate ho starostlivě pozoroval a snažil se ho udržet alespoň vsedě, aby se neskutálel ze schodů.
„Co vidíš?“ zajímal se.
„Z druhého konce chodby sem jdou tři vojáci.“
„Sakra,“ sykl Nate. Začínal se skoro modlit, aby zahnuli někam jinam a nešli dolů do jeskyně. Pokud je objeví, budou je muset bleskově vyřídit. Kroky se stále přibližovaly.
„Jdou sem!“ oznámil Vaas. Nate přemýšlel na plné obrátky. Ruka mu instinktivně sjela na jílec meče, co nejtišeji ho vytáhl z pochvy. Vaas už ho držel pevně v ruce.
„Až se ty dveře otevřou, musíme po nich skočit. My máme moment překvapení. Oni nás nebudou čekat.“ Vaas přikývl a snažil se uklidnit svůj zrychlující se dech. Brix stále žvanil nesmysly a máchal rukama kolem sebe. Několikrát zasáhl Nata do nohou a pokaždé mu to přišlo děsně vtipné. Nate se k němu sklonil a přikryl mu ústa rukou, aby je vojáci neslyšeli.
Kroky se ještě o kus přiblížily a pak nastalo ticho.

Oba si chtěli pomalu oddechnout a doufali, že se vojáci rozhodli jít jinam. Když se ale za dveřmi ozvaly tlumené hlasy, oba se připravili k útoku. V okamžiku, kdy se dveře otevřely, vystartovali a povalili první dva vojáky, co stáli nejblíže. Třetí stál kus vedle v šoku a nezmohl se na jediný pohyb. Pak se trochu vzchopil a vytáhl z pochvy svůj meč. Vaas už se však stihl postarat o svého protivníka a vrhl se po posledním vojákovi. Zahnal ho do rohu a vcelku bez problémů ho zbavil vědomí pomocí své ruky a stěny za ním. Nate mezitím spoutal oba vojáky pásky, které měli kolem pasu, a s Vaasovou pomocí je odnesli do nejbližší místnosti a položili je za dveře, aby si jich hned někdo nevšiml.

Potom odběhli ještě pro Brixe a Vaas šel zase napřed. Nate musel kamaráda doslova táhnout a on mu to vůbec neulehčoval, pořád se oháněl a byl očividně úplně mimo. S trochou hrubší síly ho dovedl k dalším schodům. Vaas už byl nahoře a kontroloval, jestli někdo nejde. V té nejluxusnější části rezidence se naštěstí nikdo nepohyboval, a tak Vaas pomohl Natovi a spolu donesli kamaráda přes celou chodbu k posledním schodům. Nate už byl vyřízený, protože Brix se neustále snažil bránit a schválně dělal těžkého.
Než Vaas vyběhl poslední schody, aby zkontroloval, jestli se už kuchaři probrali, Nate se musel na chvilku zastavit a párkrát se zhluboka nadechnout.
Konečně byl před ním poslední schod a s úlevou si vydechl, když vešel do kuchyně.
„Nechali jsme je takhle?“ zeptal se unaveně, když viděl oba kuchaře, jak se válí po zemi. „A to je co?“ zeptal se a přitom se snažil potlačit smích.
„Ale to nic,“ usmál se Vaas a položil pánvičku na nejbližší stůl.

Venku nikdo nebyl, ale dostat Brixe nahoru na skálu byl skoro nemožný úkol. Než ho nahoru vytáhli, byli oba zpocení a velmi unavení.
„Doufám, že nás nikdo neviděl,“ oddychoval ztěžka Nate.
„Nebylo by to jedno?“ věnoval mu Vaas nic neříkající pohled a na chvíli se rozplácl na zemi.

Když dotáhli Brixe ke „schodům“, po kterých sem vylezli, museli přijít na způsob, jak ho ještě dostat dolů. Hodit ho by bylo nejrychlejší, ale nejspíš by to nepřežil. Nakonec se domluvili a Vaas slezl dolů, aby doběhl pro ostatní. Ti se postavili pod skálu a Nate jim velitele „hodil“. Přistání to bylo asi tvrdé, ale lepší než dopadnout na holou zem.
„Co je to s ním?“ zhrozil se Uruk, když viděl velitelův stav.
„Něčím ho nadopovali. Teď ale musíme zmizet. Nevěřím, že si ještě nevšimli, že jsem jim kecal.“ Ostatní mu věnovali tázavý pohled, ale na nic se nikdo neptal. Společně posadili Brixe na koně a za něj se vyhoupl Nate. Než nasedli i ostatní, začal k nim doléhat vzdálený křik.
„Asi už na to přišli,“ usmál se Vaas.
„Co jste tam provedli?“ zeptal se Ned s vyčítavým pohledem.
„To je na dlouhé povídání. Jedem!“ rozkázal Nate a pobídl koně do cvalu.

Kopyta se rozléhala úzkou kamennou stezkou a museli zpomalit, protože cesta byla ještě pořád mokrá a kluzká. Sesedat nepřipadalo v úvahu.
„Nesílí ten zvuk náhodou?“ zeptal se Druu. Nate zastavil. Všichni poslouchali a opravdu. Vojákům určitě došlo, že pokud tu nějaký nepřítel je, přišel z lesa, a vydali se k němu. Skalami se nesl dusot kopyt a řinčení zbroje.
„Rychle!“ zařval Nate a pobídl koně do trysku. K lesu to nebylo daleko, ale vojáci měli menší náskok a rychle je doháněli. Nate se modlil, aby Dark neuklouzl, protože to by byl konec. Pro jistotu se otočil, aby se podíval, jak jsou vojáci daleko, a uviděl Drua a Neda s napnutými luky. Neměl čas na ně cokoliv zavolat. Dusot zesílil a vojáci se objevili asi sto metrů od nich a rychle se přibližovali. Druu a Ned párkrát vystřelili, ale bezúspěšně. Nezbylo než se dát na útěk a doufat, že se k lesu dostanou jako první.

Les už byl na dohled a vojáci je stále doháněli. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby je chytili. Konečně projeli hranicí lesa a zmizeli mezi křovím. Nate se zastavil o kus dál a schovaný za velkým stromem pozoroval, co se bude dít. V duchu se modlil, aby se vrátili zpátky. Vojáci dorazili k lesu o pár vteřin později, ale před ním prudce zabrzdili. Koně se vzpínali na zadní a ržáli, do lesa se, k jejich štěstí, nikdo neodvážil. Bylo slyšet jejich velitele, jak své vojáky proklíná za neschopnost a naštvaně se vrací zpátky k rezidenci.
Nate se podíval po svých kamarádech. V jejich tvářích vyčetl plno otázek.
„Ještě chvíli pojedeme.“
„Znovu do té vesnice?“ zeptal se někdo.
„Ne. Je odtud daleko a my potřebujeme do Zexu a za králem. Nemůžeme se zdržovat.“ Na další otázky už nečekal. Pobídl koně do kroku a zamířil do lesa. Když jeli k rezidenci, viděl před sebou cestu docela jasně, zato teď neviděl nic. Všude jen samé stromy, pařezy a křoví.

Tma padla rychle a už nebylo vidět ani na krok před sebe.
„Utáboříme se!“ rozkázal. Sám byl tak unavený, že by usnul i ve stoje, ale musel se ještě postarat o Brixe a pak měl mít hlídku.
Jemně sundal kamaráda z koně a odnesl ho kus vedle, kde ho položil do měkkého mechu. Lens mezitím nanosil dřevo a chystal se rozdělat oheň. Jedním okem sledoval křesadlo a druhým Nata.
„Vezmu za tebe hlídku. Vypadáš děsně. Potřebuješ se trochu prospat.“ Nate ho chvilku sledoval s nepřítomným výrazem a pak poděkoval kývnutím hlavy. Na víc se nezmohl.
Brix dostal další záchvat a zase blábolil nesmysly a mával kolem sebe rukama.
„Nesvážeme ho?“ zeptal se Uruk, který si sedl vedle Nata.
„To není špatný nápad. Aspoň si nebude moct ublížit.“
„Nebo nám,“ pousmál se Druu.
Vzali kus provazu, který vozil každý s sebou, jeden nikdy neví, k čemu se může hodit, a svázali Brixovi ruce. Ten se jim sice mrskal, ale jinak byl úplně mimo.
„Co je s ním?“ zeptal se Lens.

„Už jsem říkal, že ho něčím nadopovali. Nemám ale ponětí čím. Musíme doufat, že to přejde samo a ráno bude aspoň trochu při smyslech.“ Pak už se šel zahrabat do svého spacáku a byl rád, že si může konečně odpočinout.