Zlodějka

Chyťte ji! Zlodějku mrzkou,
co ukradne každou chvilku hezkou.
Chyťte ji, vsaďte do vězení,
proti mé ztrátě to nic není.

Ukradla mi jazyk a slova,
řekla, že se vrátí znova,
ať sladká slova, co mám,
už nikdy jiné nešeptám.

Ukradla mi taky čas,
řekla, že se vrátí zas,
tak nevím dne ani hodiny,
jen oči pro pláč zbyly mi.

Mezitím si kradla dál,
z Měsíce jen srp zůstal,
z rána jenom kocovina,
všechno je to její vina.

Ukradla mi žízeň i chuť,
za to všechno ji teď suď!
Co mi nechala, co mi zůstalo?
Pergamen a brk, aby mi to psalo.

Dala mi svícen a stůl,
řekla: „Teď jsi jen můj!
Teď mi budeš psát
vše, co si budu přát.“

Psal jsem o tom, jak je štěstí vratké,
ona, že chce básně sladké.
Psal jsem o včelách a medu,
za to podala mi jedu.

Tak mi nechutná spát,
díky jedu ji mám rád,
ani nemůžu nic jíst,
smrtí láskou jsem si jist.

Pak řekla: Piš, že jsem, co hledáš,
že své verše žádné jiné nedáš,
a taky neříkej mi ne,
ani moje srdce není z kamene.“

I když vzala mi vše, co jsem měl,
slepě jsem se do ní zahleděl.
Nemůžu teď bez ní být,
odvolávám, nechte ji jít!

Ukradne pro mě všechny rýmy,
nemůžu psát, když proplete si prsty s mými.
Šperhákem odemkla mi srdce,
zatímco šeptal jsem do tmy sladce.