Simirajský bojovník – 21. kapitola

Hledání

Všechny zajímalo, co Natovi král řekl. Chvíli dělal, že neslyší, a dotazy ignoroval, ale nakonec to nešlo vydržet. Kluci byli naprosto neodbytní. Zastavil a všechny si je prohlédl. Věděl, jak těžké pro ně bude přijmout, že je zradil velitel.
„Neříká se mi to lehce a vím, že mi asi nebudete věřit, ale velitel Ridrick nás zradil.“
„Cože?“ nevěřili svým uším ostatní.
„Já vím, reagoval jsem stejně. Mluvil jsem s králem o našem úkolu na poušti a on o něm nevěděl vůbec nic. Ridrick to udělal za jeho zády, jako kdyby se nás chtěl zbavit, a vsadím se, že to obvinění podal někdo na jeho popud.“ Všichni stáli jako přimražení. Nikdo nebyl schopen jakéhokoliv slova.
„To nemůže být pravda. Je to náš velitel, proč by to dělal?“ nechápal Lens.
„Máš pro to nějaký důkaz? Jak můžeme vědět, že nás nechceš zradit ty s králem?“ začali se přidávat ostatní.
„Král nechal prohledat Ridrickovu komnatu a našli se tam dopisy od Levura.“
„A to je jako kdo?“
„To je vůdce Rymirů. To je ten, co mi zastřelil Shadowa.“ Nastalo ticho.
„A opravdu jsou ty dopisy pravé? Co když to chtěl někdo na velitele jenom hodit?“ snažil se najít řešení Ned.
„Jsou na sto procent pravé. Řekněte, copak vám není divné, že Brix najednou zmizí z vězení v doprovodu Ridricka? Začínám to chápat jako únos, jenom netuším, k čemu je to dobrý.“ přemýšlel nahlas Nate. Když to takhle řekl, museli všichni uznat, že na tom něco bude.
„Takže co budeme dělat teď?“ zeptal se Vaas.
„Musíme je najít. Král mi řekl, kde nejspíš budou.“
„A to je?“
„Musíme projet Erinským lesem a najít nějakou tajnou stezku do hor. Měl by tam mít tábor.“
Při zmínce Erinského lesa se všichni otřásli. Nate jen zakroutil hlavou a pobídl Darka do cvalu.

Začínalo se stmívat a oni byli na otevřené pláni. Potřebovali najít nějaký lesík nebo něco, kde by se mohli trochu schovat. Pohybovali se ale v místech, kde toho moc nerostlo, a tak jim nezbylo než se utábořit uprostřed ničeho. Ať se člověk podíval, kam chtěl, všude bylo jenom pusto a tráva.
Uruk byl nasbírat nějaké chroští, aby mohli rozdělat alespoň oheň. Nebylo ho v okolí moc, ale stačilo to. Povečeřeli sušené vepřové maso ohřáté na ohni a chlebovou placku. V noci rozestavěli hlídky.
Nate nemohl usnout. Přemýšlel nad vším, co ho napadlo. Nad elfy, Ridrickem, Brixem, zkrátka nad vším.

Vyrazili za úsvitu. K Erinskému lesu to měly být přibližně čtyři dny cesty a oni jeli teprve druhý den. Bylo zajímavé sledovat, jak se mění krajina. Ještě včera jeli po holé pustině, kde sem tam rostlo nějaké křoví, a teď se pomalu dostávali do úrodné oblasti, kde se pěstovalo obilí a na jižních svazích vinná réva.
Cestou si povídali o tom, co budou dělat, až Ridricka najdou. Nate je upozornil, aby si dávali pozor na jazyk a neprořekli se.

Třetí den už v dálce rozeznávali obrysy lesa. Do večera k němu dorazí. Nikdo netušil, co se bude dít, až do lesa vstoupí. Všichni až na Nata slyšeli o tomto lese vyprávět různé legendy a mnoho z nich nekončilo dobře.
Vyprávělo se, že ten, kdo do lesa vstoupí, se v něm ztratí a zůstane tam navždy. Jiná legenda zase vyprávěla, že se tam pohybují vysoké bytosti a ten, kdo na ně pohlédne, se navždy propadne do země. Pár legend se i přímo zmiňovalo o elfech, ale kdykoliv to Nate zaslechl, musel se smát. Nevěřil na ně, a dokud nějakého neuvidí, ani věřit nebude. Tím si byl jistý.

Bylo už po poledni a oni byli od lesa ještě stále hodně vzdáleni. Začínali si myslet, že k němu dojedou až další den. Stejně by do něj nevstupovali v noci, to by se také mohlo rovnat sebevraždě.
Když se večer utábořili, byli už lesu blíž, ale jet celou noc se jim nechtělo. Tady už rostly stromy a dřevo na oheň se dalo sehnat mnohem snáze. Po večeři se všichni uložili ke spánku až na Lense, Banyho a Nia, ti měli hlídku.

Nate se se škubnutím probudil. Po celém těle mu běhala husí kůže. Něco ho probudilo ze spánku, jen nemohl přijít na to, co to bylo. Když se trochu rozkoukal, všiml si, že v táboře nikdo nespí a všichni koukají směrem k lesu. Vstal a šel za Banym.
„Co to bylo?“ zeptal se.
„To nevím, ale vychází to z lesa,“ odpověděl mu se strachem v hlase Bany.
„Bylo to, jako kdyby někoho napichovali na kůl,“ ozval se Sakip, který přišel blíž. „Vůbec se mi ten les nelíbí. Nechápu, proč musí ta tajná cesta vést zrovna tamtudy,“ dodal ještě.

„Právě proto,“ řekl Nate a nespouštěl oči z lesa. „Všichni z toho lesa mají hrůzu, nikdo se k němu nepřiblíží. Kdy jsme naposledy potkali nějakou živou duši?“

Ještě chvíli pozorovali les, a když se nic nedělo, začali polevovat v ostražitosti a pomalu se vracet ke spánku. Sotva se ale Nate otočil, ozvala se hlasitá rána. Všichni se okamžitě otočili. Nad les vyletěla střela. Nate by ji nejspíš přirovnal ke světlici nebo možná ohňostroji, ale tahle rána byla, jako když bouchne granát. Střela letěla hodný kus nad les a tam se rozletěla na stovky malých kousíčků. Rozzářila celou oblohu modrou barvou a pomalu se snášela k zemi.
„Co to sakra mělo být?“ zeptal se Nio. Nikdo mu nedokázal odpovědět. Nikomu se už po tomto zážitku nechtělo spát, a tak se sesedli k ohni a začali rozebírat, co to vlastně viděli. Vydrželo jim to až do svítání.

Všichni měli divný pocit a k lesu se přibližovali téměř krokem. Zbytek noci se snažili přijít na to, co to mohlo být, ale nikdo nedokázal na nic uspokojivého přijít. Snažili se na to nemyslet.
Pomalu se přibližovali k lesu. Začínal na ně padat stín mohutných korun stromů. Když už konečně stáli těsně před hranicí lesa, nikomu se dovnitř nechtělo. Takhle vypadal ještě zlověstněji než předtím a po tom, co v noci viděli, si nemohli být ničím jistí.
Nate sesedl. Všichni udělali to samé a potom v řadě za sebou vešli do lesa. Museli se prodírat mohutnými křovisky a několikrát zakopli o ztrouchnivělý kořen nebo větev. Stromy se ohýbaly ve větru a vydávaly kvílivé zvuky. Každý normální člověk by odtud rychle utíkal pryč, jenže oni museli najít tajnou stezku.

Nikdo nevěděl, kde ji hledat. Král Natovi řekl, kde ji přibližně najde, ale oni přijeli k lesu z opačné strany a teď nevěděli, kudy jít. Nate dost pochyboval, že by ji dokázal najít, i kdyby měl v ruce mapu.
Nezbývalo než prostě pokračovat a doufat, že ji najdou.

Už byli v lese nějakou dobu a ani si pořádně neuvědomili, že je kolem najednou mnohem větší tma a není vidět na nebe. Stromy tu byly mohutné a prorůstaly mezi sebou. Přitom zabraňovaly slunečním paprskům, aby pronikly. V lese bylo velké vlhko a téměř na každém kroku narazili na kapradí.
„Už chápu, proč se odtud nikdo nemůže dostat,“ podotkl nahlas Uruk. Odpovědi se nedočkal, všichni si dávali pozor na to, kam šlapou.

Nate se zastavil.
„Tady jsme už byli,“ řekl ostatním a rozhlížel se.
„Jo, chodíme v kruhu. Přiznejme si to, ztratili jsme se,“ ozval se Ned a bezmocně rozhodil rukama. Nebylo ani moc co si přiznat, byla to holá pravda.
„Jenže jak teď najdeme tu cestu?“ zeptal se Lens.
„Nenajdeme. Stejně jako cestu ven,“ řekl Nate a pomalu si začínal uvědomovat, že by na těch pověstech mohlo být něco pravdy. Alespoň to, že když se sem někdo odváží, ven už se nedostane.
„Takže co teď?“ Všechny zraky se upíraly na Nata.
„Nevím… Půjdeme dál a uvidíme, kam dojedeme.“

Pokračovali dál cestou, která jim připadala, že po ní ještě nešli, ale čím dál do lesa zacházeli, koně začínali být neklidní a co chvíli odmítali pokračovat dál. Chlapci už nevěděli, co s nimi mají dělat. Za nic na světě je nemohli přinutit udělat krok. Kdykoliv se je snažili za uzdu vést dál, stavěli se na zadní.
„Co je to s nimi?“ ptal se spíš sám sebe Curle. Byl úplně zpocený a docházela mu trpělivost.
„Půjdeme bez nich,“ rozhodl nakonec Nate.
„Chceš je tady nechat?“ nemohl uvěřit svým uším Bany.
„Jo, chci je tady nechat. Nebo tady jako s nimi zůstaneme a něco nás v noci sežere zaživa?“
„Nenechám tu svého koně!“ rozhodl se Bany.
„Já ho tu taky nechci nechat, ale když odmítá pokračovat dál, co mám dělat?“
„Zkus ho hezky poprosit,“ usmál se Sakip. Nate ho probodl pohledem.
„Tohle není žádná legrace! Myslíte si, že je to tady bezpečný? Někde tu jsou vlci a bůhví jaký ještě další potvory. Když tu zůstaneme, v noci nás sežerou! Musíme jít dál!“ rozhodl nekompromisně.
„Tak já tady zůstanu taky!“ trucoval Bany.
„Nebuď hlupák!“ rozkřikl se Nate. „Půjdeme dál všichni!“
„Já bez svého koně nikam nejdu.“ Nate už to nevydržel a zvedl Banyho do vzduchu.
„Jsem tvůj velitel a dal jsem ti rozkaz, který splníš! Rozumíš?!“
„Dost!“ okřikl je Uruk a přinutil Nata, aby ho pustil.
„Copak to nevidíte? To ten les. Je začarovaný. Od té doby, co jsme sem vstoupili, se akorát hádáme. Jestli to takhle půjde dál, rozdělíme se a bude to náš konec.“
Nate se zhluboka nadechl. Přemýšlel, co by měl udělat.
„Na noc zůstaneme tady,“ rozhodl po chvíli. „Hlídky budou jako vždy. Oheň se bude pravidelně udržovat a koně přivažte někam blízko, ať na ně pořádně vidíme,“ rozkázal a šel shánět nějaké dřevo na oheň, aby se trochu uklidnil.

V noci se pravidelně budil. Vždy, když se někde něco šustlo, byl vzhůru. Ostatní to měli také tak. Špatně se spalo všem a ještě měl každý příšernou náladu a neustále měli potřebu se hádat. Jako kdyby v tom lese bylo něco, co na lidi působí špatnou silou.
První noc v lese přežili celkem v pořádku. Ráno se jim dokonce podařilo přimět koně, aby poslušně šli za nimi, a tak se o kus zase posunuli. Všude to ale vypadalo skoro stejně a několikrát se museli vracet, protože tudy už jednou šli. Nate začínal proklínat krále a říkal si, že jestli se odtud někdy dostanou a najdou Ridricka, pořádně si to s ním vyřídí. Vzpomněl si také na ten dopis a na Ridrickovu schůzku za úplňku na východním pobřeží. Jenže úplněk bude za necelé dva týdny a oni ještě ani nenašli onu tajnou stezku. Byla opravdu mistrovsky schovaná.

Po delší době pochodu došli na malou mýtinku a po vcelku dlouhé době zase viděli nad sebou slunce a oblohu. Bylo to příjemné a všem se hned ulevilo. Jako kdyby tady temná atmosféra lesa nefungovala.
„Nezůstaneme přes noc tady? Vypadá to tu bezpečně,“ zeptal se Vaas.
„Do večera je ještě dost času, měli bychom se pokusit najít tu cestu,“ odpověděl mu Nate. Vaas byl sice trochu zklamaný, že se musí vrátit do lesa, ale stejně by se tam dřív nebo později museli vypravit.
Na mýtině už postávali moc dlouho a bylo na čase vyrazit. Koně opět nechtěli do lesa jít, ale nakonec se dali přemluvit. Během chvilky bylo zase šero a museli si dávat pozor na to, kam šlapou. Šli už takovou dobu, že ani nevnímali, že je tma. Nebylo vidět ani na krok před sebe, a tak museli zastavit.
„Utáboříme se!“ zavelel Nate. Všichni věděli, co mají dělat. Stany byly rozestavěny hned a oheň hořel také během chvilky. V černočerné tmě za nimi byl neustále slyšet šelest trávy a praskot větví.

Nate měl druhou hlídku, s ním ještě Vaas a Nio. Nate byl opřený o velký strom a unaveně mžoural do tmy. Pomalu se blížil konec jejich hlídky a on se bude moct konečně vrátit aspoň na chvilku do spacáku. Úplně se ponořil do myšlenek na teplo spacáku a ani si nevšiml, že se v okolí ozývá šustění křoví víc, než bylo obvyklé.

Najednou zbystřil. K šustění okolního křoví se přidalo i vytí vlků a zdánlivě se přibližovalo. Nate okamžitě vyskočil a vzbudil celý tábor. Nikdo nechápal, co se děje.
„To už máme hlídku?“ zeptal se rozespalý Ned.
„Stahují se k nám vlci…“ Víc říct nestačil a z křoví před nimi se začali objevovat vlci. Nate v životě vlka na vlastní oči neviděl, možná tak v zoo, ale stejně mu tihle připadali nějak moc velcí. A bylo jich hodně.
Sakip popadl klacek, který zpola čouhal z ohniště, a začal jím mávat před vlky, kteří před ním ustupovali. Ostatní ho napodobili, ale klacků nebylo tolik, a tak se semkly do kruhu zády k sobě, aby byli alespoň nějak chránění.
Vlci se za chvíli přestali ohně bát a doráželi čím dál víc. Klacky také nehoří věčně a i oheň dohoříval. Najednou byla naprostá tma. Chlapci neviděli vůbec nic, za to vlci byli na tyto podmínky přizpůsobení. Jen co dohořel poslední zbytek ohně, vrhli se na ně. Chlapci se bránili, jak jen uměli, ale vůbec nic neviděli a máchat mečem jen tak naslepo ničemu nepomůže.
Okolím zazněl křik. Všem tuhla krev v žilách při pomyšlení na to, že právě přišli o jednoho ze svých přátel. Všichni se vrhli směrem, ze kterého přicházel křik. Nate se snažil dávat pozor, kam šlape, ale nedokázal zabránit pádu a s tvrdým žuchnutím se svalil k zemi. Meč mu vypadl z ruky a on se ho snažil poslepu nahmatat. Z dálky slyšel ostatní, jak na sebe volají a snaží se odrážet vlčí útoky. Zdálo se, jako kdyby jich neubývalo, spíš naopak.

Konečně nahmatal meč. Bylo to právě včas, protože se před ním objevil mohutný vlk. Moc toho sice neviděl, ale obrys tohoto statného zvířete byl dost dobře patrný. Byl celý naježený, zuby vyceněné a připravený k útoku. Nate se postavil na nohy a čekal, až vlk zaútočí. Nemusel čekat dlouho. Síla, s jakou do něj vlk vrazil, byla obrovská. Nate neměl žádnou šanci útok ustát a skončil na zádech. Vlk mu svojí váhou drtil žebra a svými ostrými zuby se mu zakousl do levé nohy. Nate zařval a vší silou se po zvířeti rozmáchl. Uslyšel zavytí, ale to vlka neodradilo, spíš naopak ho to ještě více naštvalo. Znovu se rozeběhl proti Natovi a ten se stačil akorát překulit na břicho a zabránit tak dalšímu zranění. Vlk se otočil a připravoval se na další útok. Nate se stěží vyškrábal na nohy a i přes příšernou bolest v levé noze se nehodlal nechat sežrat. Vlk se znovu rozeběhl, ale tentokrát byl Nate připravený a rozmáchl se dřív, než k němu zvíře stačilo doběhnout. S dalším zavitím se svalil vedle něj, ale znovu se snažil vyškrábat na nohy. Nate už ale nehodlal dát vlkovi další šanci a jedním rychlým seknutím boj ukončil.
Přišlo mu, že si konečně může trochu vydechnout, jenže o kus dál uslyšel volání o pomoc. Na bolest jako by zapomněl a běžel za hlasem. Doběhl právě včas, ale spíše neopatrností než záměrem vrazil do vlka, který stál nad zraněným Druuem. Nate se párkrát překulil a zastavil se o pařez. Vlk byl na nohou dřív a už chtěl zaútočit, ale Druu byl rychlejší a při první příležitosti mu do boku vrazil svoji dýku. Jedna dýka ale vlka nezabila a ten se znovu vrhl na Druua. Snažil se bránit, jak to šlo, jenže mu docházely síly. Nate byl už zase na nohou a stejně jako před chvílí boj ukončil jedním přesným seknutím.
Křik uslyšeli i ostatní a vraceli se k nim. Už tam byli skoro všichni až na Curla a Hika. Hik byl vážně zraněný a Curle s ním zůstal a byl připravený ho za každou cenu bránit. Ostatní se semkli k sobě a snažili se čelit neustupujícímu tlaku vlků. Vlci je pomalu obcházeli a čekali, až udělají nějaký chybný krok, aby se po nich mohli vrhnout. Už už to vypadalo, že zaútočí, když se jeden z vlků svíjel na zemi v křečích a z boku mu trčely zabodnuté tři šípy.
Bylo to zvláštní, během chvilky byla většina vlků mrtvá a ten zbytek se dal raději na ústup. Nikdo nechápal, co se vlastně stalo. Nate, podobně jako většina jednotky, byl zraněný, ale ještě se byl schopný udržet při vědomí. Dobelhal se k ostatním, a když se otočil, v místech, kde ještě před chvílí stál, bylo několik vysokých osob zahalených v pláštěnkách a s velkými luky v rukou. Nate pomalu ztrácel vědomí a to poslední, co si pamatoval, bylo, že se nad ním jeden z těch mužů sklonil a něco mu zašeptal.