Simirajský bojovník – 16. kapitola (1. část)

Návrat

Ujížděl pouští celou noc. Temnou siluetu hor měl za zády. To byla první dobrá zpráva. Rymirové totiž pojedou zpátky do pouště a musí opět projít horami. Nehrozilo tedy, že by ho někdo z nich pronásledoval.

Zastavil se až za úsvitu. Před ním se rozprostíralo krásné moře. Voda byla nádherně modrá a plná ryb. Napadlo ho, že se tu muselo hodně dařit rybolovu. Na moři uviděl v dálce i nějaké loďky. Rybáři byli plně zaměstnáni rozhazováním sítí do vody. Nate jel nějakou dobu po pobřeží. Spíš se v sedle jen kynklal. Slunce krásně svítilo a bylo to to jediné, co ho trošku nabíjelo energií. Jeho zranění stále dost bolela. Také aby ne, když je měl stále ještě čerstvá. Však známe sami ten pocit, když se spálíme – ještě dlouho potom cítíme nepříjemnou bolest. Nate to měl stejně, jen mnohonásobně silnější.

V dálce uviděl molo. Nejdříve si jen myslel, že ho šálí zrak, jak byl unavený, ale nedaleko se objevilo i malé městečko. Byla to spíš vesnice. S chutí se tam rozjel. Nebylo to nic moc přepychového, ale byl tam klid a on byl rád, že si chvíli odpočine. Hledal nějaký hostinec nebo něco, kde by mohl přespat a ustájit svého koně. Projel kolem obchodů s rybami a kolem trhu. Všude bylo jako po vymření. Ulicemi se kromě několika rybářů proháněl jen vítr. Přes liduprázdné ulice se dostal na malé náměstí. Na jeho protějším konci byla větší budova, která měla představovat místní Hlavní dům. Bydlel tam zástupce města, kterého zvolil samotný král.

Nata napadlo, že by za ním zašel a zeptal se, kde by mohl najít královu armádu, ale jak by to mohl vědět člověk, který je na kilometry daleko od hlavního města? Vypadalo to, že místní lidi vůbec nezajímá, co se děje ve světě. Všichni po něm vrhali tázavé pohledy nebo se radši rovnou klidili z cesty. Nějaký cizinec v roztrhaných kalhotách a zbytcích košile jim za zastavení nestál.

Nakonec se rozhodl ubytovat ve zdejší hospodě. Koně uvázal venku a s nemalými problémy došel ke dveřím. Vstoupil dovnitř a do nosu ho praštil pach piva, potu a ještě něčeho, co se nedalo určit. Potom, co se trochu rozkoukal, zamířil k hostinskému.
„Máte volný pokoj?“
„Kdo se ptá?“
„Do toho vám nic není! Máte volný pokoj?!“
„Máš čím zaplatit?“ zeptal se hostinský. Až teď Natovi došlo, že nemá vůbec žádné peníze. Že nemá vlastně vůbec nic.
„Čekám na přítele, zaplatím potom,“ řekl, jak nejležérněji to šlo.
„Tak to ani náhodou! Jestli chceš pokoj, zaplatíš hned!“ zvýšil hlas hostinský a někteří z hostů se začali otáčet. Nate jen stál na místě a pohledem ho probodával.
„Neslyšels, mladej?! Vypadni a už sem nelez. Tohle není místo pro dětičky. Jdi si hrát na píseček k moři!“
Nate toho měl za poslední týden opravdu dost a jeho povaha byla od přírody výbušná. Snažil se ovládnout, aby nevyletěl. Zvládl to jen tak tak a radši z hostince odešel. Nevěděl, jestli je připravený se s někým poprat. Celý den strávil na hřbetě koně při prohlídce města. Nebylo tady toho moc ke koukání. Bylo to prostě rybářské městečko. Nakonec zůstal sedět na pláži u moře a přemýšlel. Nohy si máčel ve slané vodě. Ukrutně to bolelo, ale stálo to za to, aby nedostal nějakou infekci nebo něco podobného. Postupně si omyl všechna zranění. Konečně to bylo i docela příjemné.

Pomalu se začalo smrákat. Nate cestou našel jeden měďák. Za to si může koupit alespoň něco k pití. Rozhodl se, že se vrátí zpátky do hospody.

Stále tam seděli ti stejní chlapi a pozorovali ho.
„Tak už ses vyhrál na písečku dost?“ ozvalo se z rohu.
Nate se prudce otočil a svůj vztek už nedokázal ovládnout.
„Chceš mi něco říct? Tak pojď sem a zopakuj to!“ zařval přes celou hospodu. Host nebyl nadšený z toho, že na něj řve nějaký malý, usmrkaný fracek. Zvedl se ze židle a zamířil k Natovi.
„Pokud se chcete prát, pánové, tak laskavě venku! Nebudu tu po vás zase uklízet!“ umravnila oba žena hostinského. Oba tedy vyšli ven a s nimi i celá hospoda. Všechny zajímalo, jak ten souboj dopadne. Natův protivník vypadal, že se prát umí, už podle jizvy, která se mu táhla od pravého oka přes celou tvář.
„Rozmáznu tě jako malinu, mladej!“ posmíval se. Nate se nenechal vyprovokovat. Už zažil spoustu soubojů a něco se při nich naučil. Jeho soupeř byl už hlavně trošku napitý a pohyb mu dělal menší problémy. Bohužel s pohybem měl problémy i Nate. Převážně s chůzí a s rovnováhou celkově.
Zprvu se na Nata zkusil vrhnout přímo. Nevyšlo mu to, a tak ho zkusil oblafnout tak, že naznačil úder vpravo, aby nakonec zaútočil vlevo. Nate ale nebyl hloupý a tenhle trik už moc dobře znal. Nebyl pro něj problém nepřítele odhadnout. Stačilo pár zásahů do žaludku a jeden do obličeje a protivník se mu válel u nohou.
„Tak co? Ještě si mám jít hrát na píseček k moři? Co?!“ ptal se rozezleně Nate. Protivník radši ani nedutal, a tak ho Nate pustil. Do hospody se už nevrátil, stejně se tam nedalo dýchat. Až teď po souboji mu došlo, jak hodně je zraněný. Dostal jeden zásah do břicha a to spálené místo ho začalo ukrutně bolet. Podobně na tom byly i spáleniny na zádech. Když vedl koně postranní uličkou pryč, zastavila ho starší žena.
„Pane, pokud nemáte kam dát na noc hlavu, můžete jít k nám. Nemáme toho moc, ale něco se pro vás najde.“
Nate poděkoval a následoval ženu skoro přes celé město. Měla malý domeček u pláže a její manžel byl nejspíš rybář.
„Postarám se vám o koně, pane,“ nabídla se.
„Děkuji za nabídku, ale to nebude třeba. Postarám se o něj sám, jen mi ukaž, kam ho můžu zavést.“
„Bude muset zůstat venku, pane. Nemáme žádnou stáj ani přístřešek pro koně. Jen jeden malý chlív pro kozu, ale tam se váš kůň nevejde.“
„To nevadí, zůstane venku,“ usmál se na ni Nate.
„Půjdu vám připravit něco k večeři, pane.“
„Děkuji. A neříkej mi pane, ano? Nejsem tvůj pán, tak mi tak nemusíš říkat.“ Opět se usmál.

Postarat se o koně mu trvalo necelou hodinu. Potom vešel do chalupy. Měla jen dvě místnosti v přízemí a ještě jedno patro, tam byla jen jedna místnost. Byla skromně zařízená a nebylo tam moc nábytku. Celé první místnosti vévodil velký krb, ze kterého šlo příjemné, přátelské teplo. V rohu byl mohutný dřevěný stůl se dvěma lavicemi a malá kamna, ve kterých vesele praskal oheň. Na plotně bublala polévka. Celá místnost sloužila jako kuchyně a obývací prostor. Druhá místnost byla nejspíš pro hosty a v horním patře spala celá rodina. Teď jen žena s dcerou.

K večeři mu žena přichystala řídkou zeleninovou polévku a krajíc chleba. Nate nikdy nebyl moc vybíravý a poslední dobou si moc dobrého jídla neužil, a tak se do toho s chutí pustil.
„Kde máte muže?“ zeptal se s plnou pusou.
„Slouží králi v jeho armádě.“
„A nevíte, kde je armáda teď?“ vyhrkl. Žena na něj koukala s tázavým pohledem.
„Jsem králův posel, ale zajali mě vzbouřenci a všechno mi vzali. Potřebuji nutně mluvit s velitelem Ridrickem,“ vymyslel si Nate, aby to vypadalo, že opravdu potřebuje pomoc. Neměl u sebe nic a kdyby řekl, že je Simiraj, nejspíš by mu nevěřila. A on to neměl jak dokázat.
Žena chvíli váhala, ale nakonec se rozpovídala. „Můj manžel sem přišel asi před čtyřmi dny. Říkal, že dohonili Rymiry a teď se musí stáhnout, protože by mohli dorazit další a našich není tolik, aby se ubránili. Myslím, že teď budou někde u hlavního města.“
Natovi se trochu ulevilo. Byl rád, že nebude muset armádu hledat někde po Velké pláni.
„Děkuji, vyrazím zítra, hned za úsvitu. Musím se do města dostat co nejdříve.“
„Plánujete jít pěšky?“
„Ano, půjdu přes hory. Je snad i jiná cesta?“
„Pokud chcete jít přes hory, budete muset tím samým průsmykem, kterým jste přišel sem. Jiná cesta není. Jestli pospícháte, ztratíte tím spoustu času. Bylo by lepší, kdybyste cestoval po moři. Cesta netrvá ani pět hodin a výrazně se vám zkrátí. Promluvte si zítra s převozníkem.“
„Ještě jednou děkuji. Moc jste mi pomohla. Jak se vám odvděčím?“
„Není zač,“ usmála se na něho žena mile. Nate se zvedl a odcházel do malé komůrky. Cestou ho žena ještě jednou zastavila.
„Všimla jsem si, že jste zraněný, můžu pomoct. Dám vám na to bylinnou mast a uvidíte, že bolest poleví,“ dodala s úsměvem. Nate nebyl proti, a tak si sundal zbytky košile.
„Odkud to máte?“ vyvalila žena oči, když spatřila medailonek na jeho krku.
„Dal mi ho přítel. Prý nosí štěstí a já jsem štěstí nutně potřeboval. Vypadá to, že funguje,“ řekl s úsměvem.
„K tomu medailonu se váže řada starých legend. Říká se, že patřil jednomu mocnému elfovi z Erinského lesa.“
„Elfovi?“ neskrýval pobavení Nate. „Není to trochu přehnaná legenda?“
„Věřte si, čemu chcete, ale v tom lese se dějí divné věci a většina těch, co tam zabloudí, se už nevrátí.“
„Bude to jenom legenda,“ nedal se přesvědčit. Připadalo mu jako naprosto směšné a nemožné, aby tu žili elfové. Vždyť by to měly být pohádkové bytosti. Brzy na to ale zapomněl, poprvé po velmi dlouhé době, kdy ho pronásledovalo velké utrpení, si konečně mohl pohovět v posteli. Byl to luxus a jemu připadalo, že leží v té nejměkčí posteli na světě.

Když ráno vstával, slunce už bylo nad obzorem. Mohlo být asi deset hodin. Původně chtěl vyrazit za úsvitu, ale v posteli se spalo tak dobře, že se jednoduše nevzbudil. Než vstal, musel se trochu protáhnout, spáleniny byly vždy po noci nepříjemné, ale po té masti bolest trochu ustala.
Vyšel z komůrky. Na stole byl připravený talíř s chlebem a ovocem a z hrnku kávy se ještě kouřilo. Po světnici pobíhala dcera.
„Dobré ráno,“ pozdravila s úsměvem.
„Dobré ráno, to je pro mě?“
„Ano, a pokud budeš chtít ještě něco, stačí říct.“
„Chtěl bych vědět, jak se jmenuješ.“
„A co kdybys mi řekl nejdřív své jméno?“ pronesla. Natovi se dívka líbila, ne snad vzhledově, ale tím, jaký měla smysl pro humor.
„Jmenuju se Nathan,“ usmál se.
„Mně říkají Dury.“ Při těch slovech vyběhla ze dveří, kamsi do města. Nate dojedl snídani a šel připravit koně na cestu. Když byl hotov, potkal před domkem Duryinu matku.
„Šťastnou cestu, a buďte zdráv!“ popřála mu žena. Nate poděkoval kývnutím a pobídl koně do cvalu. K přívozu to bylo pár minut. Převozník seděl na své loďce a čekal na zákazníka.
„Potřebuju převézt.“
„No a co? Dej sem peníze a pojedem.“ Když převozník pohlédl na Nata, zarazil se. Nate ho poznal okamžitě. Byl to ten muž, co se s ním včera popral.
„Chci převézt!“ zopakoval.
„A já chci prachy!“
„Klidně si tě zase podám. A stejně mě převezeš!“ zavrčel Nate. Chlap byl sice statný, ale včera už zakusil, co Nate dokáže, a do dalšího souboje se mu moc nechtělo.
„A já budu žít jako z čeho? Jak bych se asi uživil, kdybych každého odvezl zadarmo?“
„Můžeš to brát jako omluvu za to, cos mi včera řekl.“
Muž se jen uchechtl. „To by nešlo, mladej. Buď zaplatíš, nebo nikam nejedeš.“
Nate k němu přiskočil, chytil ho pod krkem a držel ho na okraji mola.
„Prosím, nepouštěj mě. Neumím plavat,“ volal muž vyděšeně.
„Převozník a neumí plavat? Tak teď poslouchej, převezeš mě, nebo se utopíš. Co si vybereš?!“
„Dobře, dobře, převezu vás. Jen mě prosím neházejte do vody,“ začal muž najednou Natovi vykat a choval se úplně jinak.

Cesta trvala čtyři hodiny a kousek. Moře bylo krásně klidné, a tak byla cesta bez potíží. Převozník celou cestu mumlal nějaké nesrozumitelné nadávky, ale to Nata netrápilo. Když vystoupili, ani se neohlédl a klusal pryč. Jeho cílem byl Zex a on tam chtěl být co nejdříve. Věděl, že dnes tam nedorazí, ale zastavovat už nikde nechtěl, a tak jel celou noc. Bolela ho záda i zadek. Popáleniny, které měl na břiše a na zádech, ho bolely tak, že musel párkrát zastavit a na chvíli si odpočinout.

Do města dorazil s úsvitem. Slunce se schovávalo pod mrakem a byla už zima. Nate ji ale ani nijak nevnímal. Měl na sobě jen košili a roztrhané kalhoty, ale najednou jako by mu to ani nevadilo. Věděl, že za chvíli bude v teple v pánově rezidenci. Ve městě bylo živo i takhle po ránu. Všude se pohybovali kupci a všichni, co chtěli něco prodat či koupit. Natovi to připomnělo, jak si ještě před pár týdny připadal neporazitelný, protože patřil k elitní Simirajské jednotce. Jenže tak nezranitelný nebyl a mohl být vůbec rád, že je naživu.

Sotva ho stráže na hradbách uviděly, otevřely bránu. Všichni na něj zírali. Když ho viděli naposledy, měl na sobě krásné brnění Simirajů a krásného koně. Teď neměl ani brnění a ani svého koně. Sluha mu ho chtěl zavést do stáje a postarat se o něj, ale Nate odmítl. Chtěl se o něj postarat sám a také se podívat, co se tu změnilo za tu dobu, co byl pryč. Ne že by se toho změnilo hodně, ale něco přece. Ve výkopu, kde ještě před nedávnem byla jen díra v zemi, byly teď základy budovy. Byla poměrně velká a určitě se tam vejde spousta věcí nebo lidí. K čemu bude sloužit, nevěděl. Zavedl koně do stáje. U jednoho z boxů narazil na Dreka a Mixe. Oba se uklonili, když ho viděli. I Drek, a to bylo nezvyklé.
„Co si budete přát, pane?“ zeptal se Mix.
„Chci, aby měl můj kůň co jíst a pít, jinak se o něj postarám sám.“
„Neměl jste jiného koně?“
Na tuhle otázku Nate neodpověděl a odešel až k poslednímu boxu, kde dřív stával jeho Shadow. Ještě tam našel náhradní ohlávku. Skoro celou věčnost ji držel v ruce a vzpomínal na Shadowa. Když ho to přešlo, dal se do čištění koně. Vyhřebelcoval ho, odstranil bláto, které se na něj cestou nachytalo, a nezapomněl ani na kopyta. O hřívu se starat ani nemusel, kůň ji měl zkrácenou. Z jakého důvodu, to zůstávalo Natovi záhadou. Vyčistit ho mu trvalo necelé dvě hodiny. Dal si opravdu záležet, jako kdyby tam stál Shadow. Když byl spokojený, šel se ohlásit pánovi.

Zastavil před mohutnými dubovými dveřmi. Jako vždy vešel dovnitř nejdříve sluha a když se vrátil, pustil dovnitř Nata. K jeho údivu tam nebyl Kuss sám, ale byli tam ještě nějací muži, nejspíš patřili také mezi královi rádce.
„Jsem velice rád, že jsi naživu,“ pronesl Kuss měkce. „Kde máš brnění a co je tohle?“ Ukazoval na popáleniny, které měl Nate na břiše a na rukou.
„To nic není, pane,“ odpověděl Nate. „Potřeboval bych vědět, kde najdu velitele Ridricka. Nevíte o něm něco?“
„Ten je teď u krále. Už tě oficiálně vyhlásili za mrtvého. Bude mít velkou radost, až tě uvidí. Ale on do zítra nikam nepojede a ty také ne. Zůstaneš tady, služebná se ti postará o tvá zranění a večer si pro tebe pošlu, musíme si promluvit.“
Nate se uklonil a odešel. Nečekal žádné velké přivítání, ale v něco víc stejně doufal. Byl zvědavý, o čem si s ním chce pán večer promluvit. V jeho pokoji už na něho čekala služka.
„Ukažte mi to, pane, natřu vám to bylinkovou mastí, zmírní bolest a rychleji se vám to uzdraví.“
Nate poděkoval kývnutím a sedl si na postel.
„Bude lepší, když si lehnete, pane.“
„To nemůžu, mám to i na zádech,“ pousmál se na ni.
„Dobře, tak si lehněte na bok. Máte ještě někde nějaké zranění?“
„Jen modřiny a pohmožděniny, to se uzdraví samo.“ Snažil se zakrývat bolest, ale čím více se o to snažil, tím hůře mu to šlo.
Mast sice trochu pálila, ale jinak byla chladivá a vlastně docela příjemná. Po namazání si na sebe nemohl vzít žádné oblečení, aby mast nesmazal.
„Přinesu vám nějaké čisté šaty. Budete si přát ještě něco?“
Nate chvíli přemýšlel. „Dal bych si něco teplého k jídlu.“
Služebná se uklonila a už byla za dveřmi. Nate si užíval toho, jaký má krásný klid. Vzpomínal také na Freda, chtěl by ho mít na své straně, děsil se toho, že se s ním střetne v nějaké bitvě. Přemýšlel také nad tím, jestli to má Fred také tak. V hlavě se mu omílala ale ještě jedna myšlenka. Fred říkal, že to Simirajové vypálili Liinu vesnici. Když nad tím tak přemýšlel, ti bojovníci opravdu Simiraje připomínali, ale proč by to dělali? Vždyť mu každý říkal, že Simiraj má nevinné lidi chránit a za žádnou cenu jim nesmí ublížit. Pokud by se na něco takového přišlo, čekal by ho trest nejvyšší.
Nakonec usoudil, že na odpověď sám nepřijde, a byl rozhodnutý zeptat se na to Ridricka.
Služebná mu přinesla čistou a úhledně složenou košili, kalhoty a také něco jako kazajku, nebo možná svetr. Prostě to bylo něco, aby mu nebyla zima. Nezapomněla ani na kožené, krásně vyleštěné jezdecké boty. K jídlu dostal teplé vepřové maso a zeleninovou přílohu. Bylo to úžasně dobré. Do večera se potom toulal po zahradě. Stromy už byly skoro bez listí a listy byly krásně zbarvené a shrabané na hromadu.

„Pán chce s vámi mluvit, pane,“ řekla jedna služebná, která se z ničeho nic objevila za Natem. Než stačil odpovědět, pospíchala už zase někam jinam. Otočil se tedy a zamířil do pánovy pracovny. Došel tam za chvilku. Před dveřmi ani nemusel čekat, byly otevřené. Pro jistotu zaklepal, aby o něm pán věděl, a potom vstoupil.
„Á, už jsi tady. Zavři za sebou dveře. A pojď sem.“
Nate došel k pánovi. Ten si ho chvíli prohlížel.
„Kde máš koně a brnění? A jak je možné, že tě prohlásili za mrtvého?!“ začal se ptát s vyčítavým výrazem ve tváři.
„Koně mi zabili a brnění ukradli,“ sklopil Nate oči.
„Jak zabili?! Jak ukradli?! A proč hledáš Ridricka?“
„Od té doby, co jsem odjel, jsem ještě s velitelem nemluvil.“
„Cože? Měl jsi je přece najít na Velké pláni!“ To jsi ji minul nebo co?“
„Ne, pane, ale přijel jsem pozdě a…“
„Pozdě?!“
Nata tohle vyprávění začínalo unavovat. „Ano, pane. Vysvětlím vám to. Když jsem odjel od krále, jel jsem na Velkou pláň, abych se tam setkal s armádou. Jenže v horách jsem zjistil, že most, který vedl přes roklinu, tam není. Vypadalo to, jako kdyby byl odříznutý. Musel jsem to tedy objet. Cestou jsem narazil na větší skupinu povstalců…“
„Jak velkou?“ skočil mu do řeči Kuss.
„Asi sto mužů. Předjet je nešlo, tak jsem je sledoval. Dostal jsem se až do velitelova stanu a ukradl mu tam nějaké papíry. Myslel jsem, že by nám mohly pomoct. Jenže někdo našel tělo mrtvého strážného, kterého jsem položil do křoví u cesty, a spustil poplach. Musel jsem ihned zmizet. Našli ale Shadowa, a protože poznali, čí je to kůň, zabili ho. Dál jsem musel pokračovat pěšky, to mě zase zdrželo. Nakonec, když jsem došel na Velkou pláň, dal jsem se směrem, kde měl být tábor, pochopitelně tam už nebyl. Měl jsem asi devátý den zpoždění. Šel jsem tedy na druhou stranu a doufal, že na ně někde třeba narazím. Narazil jsem ale na obrovskou skupinu povstalců.“ Kuss se už nadechoval, že se zeptá, a tak Nate rychle dodal: „Bylo jich něco kolem šesti tisíc.“
To Kuss nečekal a zapotácel se na židli.
Nate pokračoval: „Neměl jsem u sebe žádné jídlo ani vodu, prostě nic. Chtěl jsem se tedy vkrást do jejich tábora a ukrást nějaké jídlo a koně. Svlékl jsem si brnění, abych lépe zapadl. Bohužel mě chytili. Později také přišli na to, že patřím k elitní jednotce Simirajů, našli totiž moje brnění. Potom se ze mě mučením snažili dostat informace o armádě, ale nic jsem jim neřekl. No a utéct mi pomohl můj přítel. Nevím, co dělá mezi povstalci, ale zachránil mi život. Ujížděl jsem od tábora a ani jsem nevěděl kam. Dojel jsem do malého městečka u moře a převozník mě převezl na druhou stranu. A potom jsem jel rovnou za vámi,“ uzavřel Nate své vyprávění. Kuss na něj chvíli jen nevěřícně koukal.
„Dobrá tedy. Hned ráno pojedeš ke králi a řekneš, že chceš mluvit s velitelem.“
„Ano, pane,“ řekl Nate a otočil se k odchodu. Kuss ještě nějakou dobu zpracovával, co mu Nate řekl, a bylo mu jasné, že tak velká skupina povstalců bude vážný problém.

Ráno se ani nenasnídal a hned si šel připravit koně. Z brány vyrazil tryskem. Někteří sloužící, kteří právě vycházeli z brány ven, stihli jen tak tak uskočit. Hnal se nejvyšší možnou rychlostí ke královskému paláci. Tentokrát to netrvalo ani deset minut. Na nádvoří ani nečekal, až se někdo půjde postarat o koně, a ihned vběhl do paláce. Ještě nikdy tam nebyl, ale bylo to tam krásné. Všude byl přepychový nábytek a většina věcí tu byla pozlacená. Podlahu tvořil leštěný světlý kámen.
„Přejete si?“ zeptal se komorník.
„Ano, potřebuji ihned mluvit s velitelem Ridrickem!“
„On má teď práci a nikoho nepřijímá,“ řekl komorník s nezájmem.
„Řekněte mu, že s ním chce mluvit Nathan Lee! Je to hodně důležité!“
Komorník se tedy zcela bez zájmu otočil a zmizel kdesi za rohem. Nate netrpělivě přecházel po hale tam a zpátky. Přišlo mu, že už čeká celou věčnost.
„Velitel vás tedy přijme. Pojďte prosím za mnou,“ řekl komorník, když se vrátil. Nate ho následoval dál do paláce.
„Tady ty dveře,“ řekl komorník a odešel. Nate zaklepal. Ozvalo se: „Dále!“
„No ne! Tak je to pravda!“ usmíval se Ridrick a objímal Nata, když ten vstoupil dovnitř. „Mysleli jsme, že tě zabili. Už jsi i oficiálně prohlášený za mrtvého. Řekni mi, co se stalo?“
Nate mu tedy podrobně vyprávěl celý příběh jako předtím Kussovi a nezapomněl zmínit, že přišel o koně a všechny své věci.
„Moc mě mrzí, žes přišel o koně. Vím, jaký k nim vy všichni máte vztah. Utěšit tě mohu jedině tak, že ti nabídnu nového. A vybavení dostaneš samozřejmě také nové.“ Velitel si ho stále bedlivě prohlížel. Nate se nemohl zbavit pocitu, že tam není vítaný. Ridrick se opíral o stůl a svými dlaněmi zakrýval velkou část papírů, které ležely na stole, jako kdyby je Nate nesměl vidět.
„Co to máš na krku?“ zeptal se Ridrick.
„Medailonek od přítele, dostal jsem ho pro štěstí.“
„Velmi připomíná staré elfské medailony.“
„Vy taky? Taky věříte na elfy?“ naprosto nechápal Nate.
„Ano, věřím. A ty bys měl taky. Divil by ses, co je na starých legendách pravdy.“
Nate ho pozoroval, ale neřekl nic. Až po chvíli ho něco napadlo. „Měl bych otázku, pane.“
„Povídej,“ vybídl ho velitel.
„Proč jste tak najednou zmizeli, když jste jim pobyli tři tisíce mužů? A kdo ti povstalci vlastně jsou?“
„Schovali se nám k horám, a tak jsme je museli obléhat, ale přišli jsme na to, že máme v patách zbytek jejich armády, a tak jsme museli zakročit. Nikdo z nich to nepřežil. Naštěstí. Potom jsme jeli zpátky sem. Neměli jsme všechny muže a neubránili bychom se jejich plné síle. Jmenují se Rymirové. Jsou to pouštní bojovníci. A jsou zapřísáhlí nepřátelé našeho krále. Chtějí ho za každou cenu sesadit z trůnu.“
Nate se nemohl zbavit pocitu, že se Ridrick chová nervózně. V rychlosti shrábl papíry ze stolu a narval je do jedné ze zásuvek svého stolu. Zřejmě mu nevadilo, že je právě celé zmačkal.
„Pane, ale on to jeden z nich přežil.“
„Cože?! To je velký problém, mohl by vědět o tom, co plánujeme! Najdi svoji jednotku, budou ve městě na cvičišti. Musíte toho muže najít a zabít všechny, co o tom něco ví. Rozumíš?“
„Ano, pane, rozumím.“
Už byl u dveří, když ho napadla ještě jedna otázka. „Pane?“
„Co je pořád?“ vyjel na něj Ridrick, až to Nata překvapilo.
„Jak toho muže máme najít? Nic o něm nevíme.“
„Pozabíjejte pár kmenů, infiltrujte se, co já vím. Poraďte si! A teď už běž!“ Při těch slovech ho skoro vyhodil ze dveří.
Natův pocit, že s velitelem není něco v pořádku, zesílil. Do pracovny už ale nešel. Vydal se do kasáren. Na schodech se srazil s nějakým mužem. Muž se moc omlouval a také vypadal velice nervózně. Tomu už Nate nevěnoval žádnou pozornost. Myšlenkami byl zase u svého úkolu.

Vyšel ze dveří. Jeho první cesta vedla do skladu, kde dostal nové krásné brnění a zbraně. Potom ještě zašel do stáje. Na výběr byli tři koně. Jeden byl celý černý, druhý ryzák a třetí byl černobílý. Nate si vybral toho prvního. Byl to mladý valach, bylo mu asi pět let a byl trochu divoký, to ale nevadilo. Nate už se v sedle dobře udržel. Jméno ještě rozmyšlené neměl, ale nakonec se rozhodl pro jméno Dark. Docela odpovídalo. Dostal nové sedlo, ohlávku a uzdu. Když byl Dark připravený, vypadal úžasně. Teď už v lepší náladě vyrazil Nate do městských kasáren. Po cestě se mu opět všichni klaněli. Zase si připadal jako někdo. Byl to skvělý pocit.