Vlčí lov

Báseň ze série Život vlka, tentokrát v ich-formě. Jen pro silnější povahy!

Vstávám v šeru temné noci,
mám hlad, nemohu si pomoci.
Rozhlížím se kolem sebe,
kdo se též ze země zvedne.

Pár vlků navíc ke mně kouká,
sova na nás tiše houká.
Lehce kývnu, oni vstanou,
pachy zvěře větrem vanou.

V žaludku mi hlady kručí,
další vlk vedle mě tiše mručí.
Hladových je nás tu více,
dnes něčí život zhasne jako svíce.

Měsíc svítí na náš kmen,
již na nic nečekám, běžím ven.
Vlci za mnou a já v čele,
snědla bych dneska klidně tele.

Tiše pachy nasávám,
pak do hlubin lesa se vydávám.
Kořeněná vůně mezi stromy vane,
cítím celé stádo, hurá na ně.

Bok po boku k mýtině se blížíme,
po jejich krvi stále bažíme.
Již je vidím, jak hloupě stojí,
zatím se nás, vlků, nebojí.

Stačí jeden vlčí šepot
a na mýtině vypuká jekot.
Jeleni alaně zděšeně již mizí,
svou mysl plní planou vizí.

Já hlad mám a lovit budu,
již se ženu kolem dubu.
Desaterák prchá v čele,
brzy se ocitne v největší mele.

Kdo by o lůzu stál,
když tu stojí stáda král?
S dravým úsměvem se za ním ženu,
to já tomu zvířeti život vemu.

Po nohách mu chvatně chňapám,
už se vidím, jak ho papám.
Tesáky již jelení maso proráží,
rychlost jeho pádu mě až zaráží.

To další druh po něm také skočil
a do těla mu s chutí tesáky bořil.
Na boku mu tam hezky visel,
a já? Směji se u toho jako sysel.

Jelení zadek chvatně opouštím,
jinému vlku toto místo propouštím.
S temným úsměvem se k jelení hlavě blížím,
jeho strach s chutí vyhlížím.

A poté? Rychle jeho hrdlo trhám,
jelení krví však nemrhám.
Hltavě chlemstám jeho krev,
z úst mých druhů vítězný se nese řev.

Vzápětí již všichni jedí.
A zvířata? O naší moci aspoň opět vědí.