Vlčí volání

První báseň ze série Život vlka

Bílá srst se krajem míhá,
bílá deka, na zem tíha.
Neslyšný běh a tichý šelest,
měsíc září v davu nevěst.

Tmou se leskne krásná srst,
nevěst v nebi jak má hrst.
Ladné tělo, vnadné křivky,
zem a sníh, drobné třpytky.

Protáhlá tlama, ostrý dráp,
stromoví a větve, chcou se prát?
Chytré oko, smutný zrak,
děsivá krajina? Temný brak.

Rychlé tělo křovím se míhá,
temná doba, stesk ho stíhá.
Tlapky mokré sněhem letí,
lovci, pro vlčí duši prokletí.

Kapky vody zmrzlé se v kožichu lesknou,
vlk zpívá melodii něžnou a tesknou.
Prchá, dnes on je lovnou zvěří,
obrazům svých nočních můr stále věří.

Vidina ohně v její mysli vězí,
namáhavá cesta pro vlčici štvanou, březí.
Dusot nohou z jejích úst nářek mámí,
ten jiné vlky zas k ní vábí.

Píseň z jejích rtů se line,
sama ve sněhové poušti zhyne.
Tu další zpěvy temné nebe rozráží,
v očích vlčice to nadějí zazáří.

Zas další šelest a další stín,
vlčici obejme jak její splín.
Z jednoho tónu nyní dva
a brzy vzniká smutná hra.

Hra plná smutku útěchu v sobě skrývá,
k vlčici chodí stíny, když se nedívá.
Ta však klid teď pociťuje,
jejich duše nyní potřebuje.

A tak píseň všechny stmelí,
jak milence drobné jmelí.
Zraněná duše samotná již není,
společnost je pro ni celé jmění.

Vlčí chór dnes lesem znívá,
kdy vlčice teď šťastně snívá.
Můry z duší odezněly,
když i hrozby potemněly.
A hvězdy?
Ty se stále na nebi skvěly.