Olibludní sen
Měla jsem zvláštní sen. Nejdřív jsem byla normální. Jako teda přibližně normální, normální není nikdo. A pak najednou jsem byla fialová. A všechno kolem bylo fialové. Ale docela mi to i slušelo, to nebylo to nejhorší, ale bylo to divné. Ale pak! Pak jsem byla hnědá, fuj, a kolem něco zapáchalo. No a pak? Já to snad ani nedokážu napsat. Pak jsem umřela. Prostě konec. Tečka. Kaput. Duch. Já jsem se tak lekla. Sice mi hlavou proběhlo milion možností, co bych jako duch mohla vyvádět, ale přeci jenom… Ne tak rychle. Nakonec všechno zčervenalo a pak jsem se probudila. Horor!
Temnota
Posel smrti se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak snadno polapit – jsou to velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodnutí takřka všech. Byl jsem jedním z nich. Posel si nevybírá, jestli utrpíte škody, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj nutné. Pomalu, ale jistě z vás vykrádá vzpomínky a to, co je ve vás nejlepší, a pak to vše promění v ty nejhorší hrůzy, které vám vrátí zpět. Je to utrpení mnohem horší, než kdyby vás týrali. Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, kdo mi konečně opravdu rozumí. Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Míval jsem divné pocity. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí. V nočních můrách se mi zjevovaly tváře lidí, které jsem dobře znal a miloval. V těch snech mě ponižovali...
Letní výlet
Co všechno se může stát, když se jedete se svou kamarádkou podívat na místo, kde jsou lidé divní a všechno kolem nevídané? My se konkrétně podíváme do vesničky Hororboom. Když jsem se se svou kamarádkou Jacqueminou sešla u mostu nedaleko městečka Stephorf, věděla jsem, že je něco špatně. Jak jsem to poznala? Jednoduše. Místo aby na kole jela, tak šla vedle něj. „Jacquemino, co se děje?“ zeptala jsem se jí s údivem. A než stihla odpovědět, prohodila jsem mezi zuby: „Ke všemu jdeš pozdě!“ „Vím, já vím, omlouvám se,“ pravila s lítostí Jacquemina. „Máti na mě chtěla hodit úklid nádobí a než bych nasadila novou gumu na kolo, chytla by mě a…“ No jo, zase ten její mladší bráška, pomyslela jsem si. Vždycky zlobí,...
Hon
Ze série Život vlka VAROVÁNÍ: Jen pro silné povahy!!! (Na přání autora připojeno varování!) Dobytek umíral, lidský život hasl, zoufalý vlk po potravě pásl. Lesy suché, zvěř v nich není, to celou situaci vždycky mění. Dítě malé k lesu kráčí, vlk ho vzápětí mrtvé vláčí. Zpátky k noře tělíčko dětské vleče, slza smutku mu po tváři jenom teče. V noře ukrytá vlčata radostí brečí, hlady málem opět ječí. Matka maso dovláčela, lidskou krví kožich promáčela. Zoufale na svá dítka hledí, jež drobné mládě zatím jedí. Oni, anebo ten človíček, osud všem přichystal krutý políček. Vlčice, sama hladna, ke kraji lesa letí, sucho a člověk, to jest vlčí prokletí. V šeru noci další kořist vyhlíží, nikdo se však neblíží. Se strachem a sklopenými slechy sleduje blížící se střechy....
Zpěv Fénixe – 1. kapitola
Hlavní mág Nehnula ani brvou. Zaposlouchala se do písně, kterou zpíval ten podivný zlatý pták a najednou si uvědomila, že pláče. Píseň ptáka byla jedna z těch nejsmutnějších věcí, kterou kdy slyšela. Musí je varovat. Mágové ve věži jsou ve větším nebezpečí, než si myslí. I kdyby při tom měla zemřít. Carnag otevřel oči. Ačkoliv byla ještě temná noc, věděl, že co nevidět začne svítat. Vstal z tvrdé a nepohodlné postele. Jemu ale postel vyhovovala. Ještě než přešel ke skříni, aby si vyzvedl své pozlacené roucho hlavního mága, zastavil se u gobelínu, na kterém byl zobrazený muž s dlouhými šedivými vlasy a vousem sahajícím až k pasu. Nepochybně byl muž hodně starý, přesto to byl Carnagův vzor. Starý pán na gobelínu byl Alois Magický, zakladatel Věže mágů. Jedině v...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
