Sedmero umění subsalixkých – Krvavé svíčky

1. kolo – Povídka

Být v Bradavicích první rok je pro každého trochu náročné, ale každý se s tím vypořádává jinak. Každý po svém. I já mám svůj vlastní způsob, a i když jsou tu všude kolem mě bezva lidé a kamarádi, občas prostě musím někam utéct a vyrovnat se s tím… asi smutkem.

Velice často mizím právě pod naši starou, prastarou vrbu. Přivolám si nějakou pěknou knihu, opřu se o mohutný kmen stromu a úplně se ponořím do děje. Je jedno, jestli jde o zamilovanou romantiku, vtipnou komedii nebo napínavý dobrodružný román. V tu chvíli zapomínám na všechen smutek a všechny starosti a jediné, co mě zajímá, je, aby hrdina vyhrál a vše dobře dopadlo.

Ano, tak přesně takhle jsem tam seděla i minulý měsíc. Přišla jsem celá rozmrzelá. Potřebovala jsem se trochu rozveselit a tak jsem si přivolala knihu s názvem Cherub. Je dobrodružná, ale mě dokáže maximálně pobavit. Knihu jsem měla v ruce co by dup a už jsem se konečně nořila do moderní Anglie a sledovala se zatajeným dechem dobrodružství hlavního hrdiny jménem James. Nevím, na jaké stránce jsem zrovna byla, ale začalo mě obtěžovat světlo jedné svíce, která se pohybovala nebezpečně blízko knihy a svítila mi nepříjemně do obličeje. Několikrát jsem ji rukou zahnala, ale ona se zase po chvilce vrátila. Přišlo mi, jako kdyby to dělala schválně. Nakonec jsem to nevydržela a bouchla jsem s knihou vedle sebe do měkké trávy. Měla jsem sto chutí zvednout se a odejít, ale nějak jsem „přimrzla“ k zemi. Přede mnou se nepohybovala jen jedna svíce, ale najednou se k ní přidala druhá a třetí a nakonec jich přede mnou tančilo všech sedm. Pozorovala jsem ten výjev s otevřenými ústy. Tohle jsem tu ještě nezažila, a že sem chodím často. Normálně se pohupují mírně nad čtenářem, aby dobře viděl, ale nikdy nedělají tyhle své zběsilé tanečky. Pozorovala jsem je s údivem. Skoro mi přišlo, jako by se mi snažily něco naznačit nebo říct. Vím sice, že v kouzelném světě je možné skoro vše, ale že by svíce mluvila? Tomu jsem věřit nechtěla. Až teď, po té dlouhé době, co tam chodím, mě napadlo, proč tam ty svíčky jsou? Co mají symbolizovat? A proč je jich sedm? Nedokázala jsem si odpovědět. Zběsilý svíčkový tanec trval jen krátce a já jsem se konečně rozhoupala a chtěla jsem se vydat zpět do hradu. Vykročila jsem, ale hned jsem se rozplácla v trávě. „U Merlina!“ zaklela jsem. Zakopla jsem o knihu, kterou jsem tam před chvílí pohodila. Nechápala jsem, co tam ještě dělala, ale donutilo mě to otočit se čelem k vrbě. Přesněji k místu, kde jsem se opírala. V tu chvíli jsem opět ztuhla jako socha, ale neměla jsem strach. Spíš jsem nemohla uvěřit svým očím. Promnula jsem si je. Pak pro jistotu ještě jednou. Stále to tam bylo. A co že tam bylo? Přesně v místech, kde jsem se opírala, se točila spirála asi o velikosti normálního zrcadla. Zářila všemi barvami a trochu připomínala černou díru. Najednou jsem ucítila neuvěřitelnou touhu se té látky dotknout. Přiblížila jsem se asi na dvacet centimetrů a fascinovaně jsem si ji prohlížela. Pomalu jsem k ní natahovala ruku a těsně před ní jsem se zastavila. Nevěděla jsem, co se stane, a tak jsem zaváhala. Jako snad naschvál jsem zezadu ucítila lehké postrčení a už jsem měla ruku ponořenou v oné „kapalině“. Byla chladná, ale nenavozovala pocit zimy. Najednou se začala šířit po ruce vzhůru. Na panikaření jsem však neměla čas. Najednou mě to vcuclo, jako vysavač. Chvilku jsem neviděla nic. Jen tmu. Pak se začínalo pomalu rozjasňovat. Asi jako když se ráno probouzíte a jste ještě celí zmatení. Tak tak jsem si připadala. Konečně jsem se úplně probrala a postavila se na nohy. Stála jsem na tom samém místě pod vrbou. Otočila jsem se a začala zkoumat místo, kam jsem předtím strčila ruku. Byl tam však jen zcela obyčejný kmen. Jen vrba vypadala o hodně mladší. O kolik let, to si netroufám odhadovat. Pak mi došlo, že je vlastně světlo. Mohlo být tak pár hodin po rozednění, protože na trávě se ještě třpytily kapičky rosy. Rozhlédla jsem se. Krajina kolem vypadala úplně jinak. Byla jsem si zcela jistá, že takhle to tam neznám. Neměla jsem čas o tom dále uvažovat, protože z cesty, která k vrbě vedla, přibíhaly děti. Bylo jich šest a s nimi běžel ještě pes. Takový malý smetáček, ale byl i na tu dálku rozkošný. V dálce jsem uviděla obrysy domů. Tam musela být jejich vesnice. Děti se blížily a já jsem se, nevím proč, schovala za strom.

Děti doběhly až k vrbě a u ní se zastavily. Chvíli se ji pokoušely zdolat, ale bez úspěchu. A tak začaly pejskovi, zaslechla jsem, že mu říkají Bruto, házet větev. No, spíš větvičku. Bruto byl nejspíš přerostlý jezevčík. Nadšeně běhal pro klacek a zase zpátky k dětem. Dlouho jsem sbírala odvahu vylézt ven a jít je pozdravit. Mohlo jim být tak jako mně. Nakonec jsem posbírala všechnu, co jsem našla, a vyrazila jsem. To už si děti házely s nějakým balonkem. Zamávala jsem na ně, ale nic. Tak jsem na ně zavolala, ale také nic. Napadlo mě, že mě třeba ignorují schválně, a tak jsem došla až k nim. Stála jsem těsně u nich, ale ony si mě ani trochu nevšímaly, jako bych tam ani nebyla. Zkusila jsem tedy lehce šťouchnout do chlapce vedle sebe. Jaké to bylo překvapení, když má ruka chlapcem prošla jako obyčejným vzduchem, asi nemusím blíž popisovat. Ono to ani moc nejde. Zkoprněla jsem. Zkusila jsem to ještě jednou a stalo se to samé. Až teď mi došlo, že oni všichni mě nevidí, nemohou. Vrba mě asi přenesla do minulosti, záhadou mi zůstávalo proč. Byla to zřejmě nějaká vzpomínka nebo tajemství, které mi vrba chtěla ukázat.

Děti si dál vesele házely a Bruto na ně štěkal. Sedla jsem si do trávy a pozorovala je. Najednou jsem si nemohla nevšimnout naprosto zděšeného výrazu jedné z dívek. Z rukou jí vypadl balon a nepřítomně koukala směrem k vesnici. Stejně jako všechny ostatní děti jsem se také otočila a brada mi poklesla. Z místa, kde jsem předtím rozeznávala chaty, se teď valil hustý černý dým a vesnice byla očividně v plamenech. Děti strnule pozorovaly vesnici. Téměř okamžitě se rozeběhly po cestě domů a já jim byla v patách. Nedoběhli jsme daleko. Z vesnice právě vyrážela tlupa halamů na koních a hnala se směrem k nám. Děti začaly panikařit a co nejrychleji zmizely za kmen mohutné vrby. Udělala jsem totéž, i když jsem věděla, že mě stejně nikdo nevidí. Byl to zkrátka instinkt.

Jezdci se nezadržitelně blížili k nám. Děti je jen mlčky pozorovaly. Možná by vše dopadlo jinak, možná, možná, možná… Je mi špatně, když si na tu událost vzpomenu, a do očí se mi nezadržitelně hrnou slzy. Jezdci se prohnali okolo vrby a o děti ani nezavadili pohledem. Hned jak se přehnali, vyběhli jsme všichni a hnali se k vesnici. To bylo to nejhorší, co jsme mohli udělat. Bruto vystřelil a hnal se za koňmi se zuřivým štěkáním. Jezdci to pochopitelně slyšeli a otočili se. Všimli si skupinky šesti dětí na cestě a tryskem se hnali směrem k nám. Začali jsme utíkat jako o život. Pak jsme uslyšeli zavytí. Nikdo se neodvažoval otočit, všichni utíkali k vesnici, co jim nohy stačily. Byla jsem mezi prvními. Najednou jsem měla takový divný pocit. Neslyšela jsem v zádech hluk kopyt a bylo mi podezřele divné, že neslyším ani dusot ostatních dětí. Otočila jsem se. Na to, co jsem spatřila, nemůžu nikdy zapomenout a vždy, když v noci zavřu oči, vidím to úplně živě. Jezdci už zase cválali pryč. Zbyl po nich jen oblak zvířeného prachu. Pomalu jsem se vracela k vrbě. Na cestě nedaleko od sebe se válela těla dětí bez známek života. Bylo mi úplně na zvracení, myslela jsem, že omdlím. Okamžitě jsem propukla v hysterický pláč a nemohla jsem uvěřit, čeho jsem byla právě svědkem. Proč mě sem ta vrba poslala? Nechápala jsem to. Kdo byli ti muži? Proč je zabili? Co ty nevinné děti udělaly? V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Seděla jsem mezi těly dětí a plakala jsem. Nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem na nic myslet. Jen jsem plakala a stále si pokládala ty samé otázky. Odpovědi jsem nehledala, nemohla jsem. Poslední kapkou pro mě bylo malé, bezvládné tělíčko Bruta, které s sebou ještě cukalo v posmrtných křečích.

Z hysterie, ve které jsem se posledních možná několik hodin utápěla, mě probralo až podivné brnění těla. To mnou prošli nějací lidé. Nejspíš přeživší z vesnice. Několik žen mělo ve tváři stejný hysterický výraz jako já, ale neplakaly. Věděly, že dětem nemohou pomoci. Já to ale nechápala.

Muži odnesli těla dětí a Bruta do vesnice. Já jsem byla schopná dojít jen k vrbě a tam mě popadl další záchvat pláče. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Vzbudila jsem se až se soumrakem. Vlastně mě vzbudil jakýsi zvuk, spíše zpěv. Z vesnice se k vrbě shlukovali lidé. Bylo jich několik desítek. Seděla jsem tam a tiše je pozorovala a snažila se utřít uslzené oči. Vpřed vystoupil stařešina. Promluvil hlubokým, velice smutným hlasem.

„Sešli jsme se na tomto místě a v tuto hodinu, abychom společně uctili památku našich dětí.“ Ženy jedna podruhé propukaly v pláč. „Naše vesnice byla vypálena a tyto nevinné duše zaplatily za svou výjimečnost.“ Ta slova mě poněkud probrala z tupého zírání do země. Jaká výjimečnost? O čem to mluví?

„Tento svět ještě není připraven, aby ocenil naše dary,“ pokýval smutně hlavou. „Vesnici opravíme a naše nevinné duše, které byly dnes chladnokrevně zavražděné jen pro své dary, pomstíme a ukážeme všem, že magie má na světě místo a nikdo si nebude s námi zahrávat.“

Takže tohle všechno jsou kouzelníci a ty děti byly také… A ti muži, co je pobili, byli zřejmě proti magii. Začínalo mi to dávat smysl.

„Na znamení naší nikdy nekončící lásky a nezapomenutelných vzpomínek na naše děti je uctíme šesti svícemi, které budou poutníkům ukazovat cestu. Nesmíme však zapomenout také na věrného psa Bruta, za kterého zapálíme také jednu svíci. Nechť přinášejí všem světlo do duší a nám připomínají naše milované.“
Všichni pozvedli své hůlky a svíce, které stály před stařešinou, se zvedly vzhůru, rozžehly se na nich plamínky a potom začaly volně létat okolo vrby. Průvod se pomalu odebíral zpět do vesnice a já jsem opět upadla do hlubokého spánku.

Probudila jsem se záhy a krajinu kolem jsem velice dobře poznávala. Byla jsem zase „doma“. Oči jsem měla ještě stále zaslzené, ale pohled na svíce mě tak nějak uklidnil. Vydávají takové uklidňující světlo, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla. A najednou, ač to bylo nečekané, mě smutek přešel a já se cítila mnohem lépe. Zamířila jsem zpět k hradu. Bohužel dobrá nálada netrvá věčně a brzy se mi začaly ony hrůzné výjevy vracet. Nikdy jsem se o tom nikomu nezmínila, až teď. Myslím, že by to měl vědět každý a každý by si měl vzpomenout, když si hoví s knihou pod větvemi, že toto místo je jistým kouzelnickým symbolem lásky a odhodlání. Alespoň já to tak vidím.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.