Simirajský bojovník – 1. kapitola

Jde o dobrodružný román. Kniha vypráví o tom, že dovolená na horách se může snadno změnit v největší dobrodružství života, pokud s kamarádem strkáte nos, kam nemáte. A o co jde a jak to dopadne? Stačí číst.

Škola

Byl chladný prosincový den. Místy se snášely vločky sněhu a krajina se halila do bílého hávu. Osmnáctiletý Nathan Lee seděl ve školní lavici a znuděně pozoroval hodiny, které ukazovaly teprve něco málo před půl dvanáctou. Ručička vypadala, jako kdyby se měla každou chvíli zastavit. Měli hodinu fyziky, ten nejnudnější předmět, co se kdy musel učit. Představoval si, že bude plný pokusů a bude to zábava, ale pravda byla, že musel sedět a poslouchat učitelku, jak pomalu vykládá nudnou látku. Pokaždé se v lavici akorát tak uložil ke spánku, místo aby poslouchal, co učitelka vykládá. Škola ho nikdy nebavila, raději hrál různé hry na svém PS3, nebo se toulal po venku a rval se s kde kým. Rodičům už pomalu docházela trpělivost, když museli každou chvíli do školy kvůli jeho rvačkám, Chodit tam ale musel stejně jako všichni ostatní. Jeho prospěch také nebyl nic moc. Možná kdyby se víc učil, ale to nehrozilo. Zkrátka flákal, co se dalo.

„Příští hodinu píšeme test!“
Nathan sebou leknutím škubl. Ostatní se mu začali smát a co hůř – všimla si toho i učitelka, která ho propichovala pohledem skrze své obrovské kulaté brýle.
„Pane Lee, doufám, že tento test dopadne lépe než ty předchozí, jinak budete lítat v pěkném průšvihu!“
„Když já za to nemůžu,“ hájil se Nathan. „Mně to prostě neleze do hlavy.“
„Tak tentokrát se budete muset snažit. Pokud ne, máte v pololetí nedostatečnou.“ Odpovědí jí bylo pouze zaúpění a také tiché chichotání ostatních.
Vtom zazvonilo a všichni se vyřítili na školní dvůr dřív, než stihla ukončit hodinu.

Byla doba oběda a Nathan zamířil do školní jídelny. U stolu se potkal se svým nejlepším kamarádem Jamesem.
„Jsem slyšel, že jsi zase spal na hodině,“ hihňal se James.
„Když mě ta fyzika fakt děsně nebaví,“ zarazil se Nathan. „Jak o tom víš? Hodina skončila před deseti minutami, ne?“ Byl z toho zmatený.
„Potkal jsem George,“ rozesmál se James. Nathan zaraženě přikývl.
„Příští hodinu píšeme test a jestli ho nenapíšu aspoň na 4, budu lítat v pěkným průšvihu.“
„To ti teda, kámo, fakt nezávidím,“ nemohl se přestat smát James.
„Jo, je to děsně vtipný!“ mračil se čím dál víc Nathan.
„Hele klid, to zvládneš,“ řekl tak povzbudivě, jak jen dokázal. „No, už musím letět, máme bižuli a slečna Kingová je děsná, když někdo přijde pozdě. Však víš,“ rozloučil se James. „Jo a slyšel jsem, že si na tebe brousí zuby Prcek a ta jeho parta,“ zvolal už v běhu.

To nebyla dobrá zpráva. Nezbývalo než doufat, že je po cestě ze školy nepotká. Byla to parta zdejších rváčů posledního ročníku. Všeobecně se o nich vědělo, že rozumu moc nepobrali, ale každý z nich měl strach. Většinou se snažili vytřískat z každého, co se dalo, i kdyby šlo jen o svačinu.
Nathan zůstal ještě chvíli sedět v jídelně sám a pomalu přežvykoval svůj toast a přemýšlel nad testem z fyziky. Měl hodinu volna a potom výtvarku. Aspoň něco pozitivního, myslel si. Alespoň tam si člověk může trochu odpočinout a nemusí moc přemýšlet.

Už se začínalo stmívat, když se pomalu loudal ze školy domů. Bydlel v Bristolu, nemalém městě na jiho-západní straně Britských ostrovů.
Cestou se zastavil ve večerce a koupil si k večeři pár rohlíků, mraženou pizzu a nějaké sušenky. Oba rodiče pracovali v nemocnici a dnes měli noční službu.
Nathan byl vždycky rád doma sám. Mohl být venku dlouho do noci a dělat si, co se mu zachtělo a co by rodiče jinak nedovolili. Vyběhl z večerky a zamířil domů. Bydlel jen pár bloků odtud. Přeběhl ulici, minul postaršího muže v telefonní budce, očividně velice rozrušeného – telefonní budka mu nestačila na jeho zběsilou gestikulaci. Proběhl okolo sochy na rohu parku a už mu chybělo pouze přeběhnout dvě ulice a bude konečně doma. Byl promrzlý a těšil se na horkou vanu. Jak tak přemýšlel nad krásně teplou vodou se spoustou pěny, nevšiml si, že předním stojí parta místních rváčů posledního ročníku.
„Ale, ale, ale, jestlipak to není náš malý pokakánek Nathánek?“ zahalekal největší z party s přezdívkou Špunt.
„No jooo, je to ON. Minule jsi dostal nakládačku! To ti to nestačilo a chceš další?“ řekl pro změnu hlavní kápo party, Palička.
Nathan nebyl žádný posera, ale prát se s pěti namakanýma klukama taky nechtěl. Byl sice vysoký a vypadal na hráče ragby a jeho pověst rváče ho předcházela, ale těmhle hromotlukům se zdaleka nevyrovnal a oni byli ještě ke všemu v přesile. Kdyby ale couvl, všichni by se mu smáli a měli ho za slabocha. Ani nevěděl, proč zvolil diplomatickou cestu.
„Hele, nechci žádný problémy, jasný? Co když prostě projdu a vy mě necháte být?“ usmál se na ně svatouškovsky.
„Cha, cha, cha, tak na to hnedka zapomeň. Minule jsem od tebe dostal pěknou ránu. Týden jsem měl modré oko,“ názorně ukázal na oblast okolo oka. Nata pobavila vzpomínka na ten den, kdy přišel Palička do školy s modrým okem a byl všem pro smích. Jeho úsměv Paličku popudil ještě víc. „Myslím, že si zasloužíš odplatu,“ oplatil mu úsměv. Byl to spíš úšklebek. Nathan viděl, že jinak to nepůjde, a připravoval se k obraně.
První se na něj vrhl Palička, dal mu tvrdou ránu do nosu a kolenem do břicha. Pokoušel se o ještě jeden útok na břicho, ale Nathan uskočil a Palička promáchl. Než se stačil vzpamatovat a rozkoukat, už se na něj vrhli i ostatní. Nathan se rval, jak nejlépe uměl, ale pomalu začal boj prohrávat. Pět na jednoho bylo trochu moc. Najednou se Špunt prudce ohlédl. Z dálky byla slyšet policejní siréna.
„Bacha! Fízlové! Musíme vypadnout!“ Všichni si přestali Nathana všímat a zmizeli nejbližší ulicí pryč. Ani on nestál o pozornost policie a tak se sebral tak rychle, jak mu jeho stav umožňoval, a také zmizel z ulice. Byl unavený, zmlácený a z nosu mu kapala krev. Měl štěstí, že doma nikdo nebyl a on nemusel vysvětlovat, kde přišel k roztržené bundě a krvavému nosu. Rodiče věděli, že je rváč, a několikrát už kvůli tomu museli do školy, ale poslední dobou mu jeho šarvátky se spolužáky přestávali tolerovat.

Konečně byl doma. Rozsvítil po celém bytě, odhodil tašku za dveře a dobelhal se do koupelny, aby si napustil teplou vodu, na kterou se tolik těšil. Krev z nosu se mu stále spouštěla, proto si ještě zaběhl do mrazáku pro led a při té příležitosti si ještě v mikrovlnce ohřál pizzu. S ledem u nosu a pizzou na talíři se konečně natáhl do horké vany. Pod žebry se mu začaly tvořit fialové a rudé kruhy. Vypadalo to však daleko hůř, než jak to bolelo. Naštěstí to byl poslední den před začátkem zimních prázdnin. Škola teď dva týdny nebude a jeho čekají příjemné zážitky na horách, na které pojede zítra s rodiči.