Setkání v parku

Stalo se to jednoho letního odpoledne. Bylo hezky, jak už to v létě bývá. Slunce pařilo a slabounký větřík mě chladil na kůži.
Všichni někam šli, něco podnikali, a já za nimi nechtěla otálet. Proto jsem se rozhodla jít ven. Rychle jsem na sebe hodila šortky a krátké bílé triko, popadla tašku a vyrazila na vlak.

Bylo opravdu krásně. Už teď jsem byla ráda, že jsem vyrazila. A jak se později ukázalo, opravdu jsem udělala dobře.

Ani nevím, proč jsem došla zrovna sem. Možná mě něco táhlo, ale pochybuji o tom.
Dorazila jsem do městského parku blízko Karlova náměstí. Samozřejmě tu bylo plno lidí, a tak jsem rychle vyhledala nějakou opuštěnou lavičku. Naštěstí jsem ji našla a hned tam hupsla.
Chvíli jsem si četla knížku, kterou jsem si zrovna půjčila v knihovně, a ponořila jsem se do říše fantazie. Většinou mě chránila před skutečným světem a já v ní nacházela útěchu. Tak to bylo i nyní. Chtěla jsem na chvíli prostě vypnout.
To mi bohužel moc dlouho nevydrželo, protože mě do reality zase vrátil hrozný a srdcervoucí křik. Nějaký kluk hulákal na celý parčík jméno nějakého psa a hnal se za velkou hnědou koulí, která se pomalu ztrácela za rohem. Odložila jsem knížku a trochu se porozhlédla po okolí. Ani jsem si neuvědomila, co vlastně dělám. Nepřítomně jsem si pohrávala s &#8222R&#8220 na mém krku a hleděla do dáli.
Opravdu je ten svět plný zvláštních lidí, ale řekněte mi, co je v tomhle životě normální? Už opravdu máloco.

Nějaká postarší dáma se rozčilovala nad nepořádnými pejskaři. Křičela na celé kolo a naštvaně si otírala botu o trávník. Připomněla mi býka.
Poté jsem zahlédla děcka hrající si v altánku, kde je honily rozzlobené a hanbou se propadající matky. Pár, který se choval až moc nevkusně, a bezdomovce spící na lavičce dobrých pár metrů ode mě.
Ani jedna z těchto osob mě ovšem nezajímala. Já hypnotizovala očima jen jednoho člověka.

Na koloběžce přede mnou dováděl asi tak čtyřicetiletý chlapík. Vlasy měl místy stříbrem poseté, kulaté brýle na nose a košili zastrčenou do černých úzkých kalhot.
Pozorovala jsem ho s novým zájmem. Divila jsem se, že mu zřejmě nevadí, že na to už nemá věk.
Ale opravdu nemá? Podle mě by mohl. Každý má v sobě po celý život kousek malého, hravého, bezstarostného dítěte. Tento muž tedy určitě.
Ladně se odrážel od země a na zvědavé nechápající kolemjdoucí se od ucha k uchu křenil. Musela jsem se nahlas zasmát. Vypadal jak Paroubek na houpačce. Ale přesto jsem mu záviděla. Záviděla jsem mu tu radost z takové maličkosti, jako je jízda na koloběžce. Pociťovala jsem závist nad jeho bezstarostností, klidem se kterým tu jezdil a smál se nad světem. Záviděla jsem mu to sebevědomí.
Podle všeho měl život rád, a nic si nedělal z posměšných řečí, které k němu určitě doléhaly od znuděné party vedle posprejovaných laviček. Nepřestával se usmívat. Možná se právě smál těm pubertálním trdlům. Možná si v duchu říkal: &#8222Jen se mi smějte, já se vám taky směji.&#8220