Barvy

Povedený příspěvek do soutěže Barvy z pera Kirsten Woodové.


Kdysi hodně dávno, ještě dřív, než Merlin pamatuje, dřív, než byly postaveny Bradavice, dřív, než začala vznikat kouzla, dřív, než na svět vkročili první mudlové, a dokonce dřív, než se začal den střídat s nocí, byly tím nejživějším z celé naší planety barvy. Barvy byly velmi čiperná stvoření, rády si hrály, smály se spolu a činily celou zemi veselejší a krásnější. Byly různé: Od růžové až po zelenou a od fialové až po žlutou. Měly tisíce odstínů a všechny byly stejně čilé a byla radost na ně pohledět.

Dlouhou dobu spolu všechny žily v míru. Je ale pochopitelné, že na jinak pustoprázdné zemi se brzy začaly nudit. A jak už to bývá, někdy bychom ani nevěřili, co jsou tvorové z nudy schopni udělat. Tak se stalo, že mezi sebou barvy začaly bojovat. Každá si myslela, že zrovna ona je tou nejkrásnější ze všech. Zakrátko se spolu začaly hádat. Postupem času byly už hádky na denním pořádku a všechna radost a pozitivita jako by rázem ze světa vyprchala.

Jednoho obzvláště neradostného dne se znovu spustila hádka. Červená se zrovna vrátila ze své pravidelné procházky.

„ Představte si“, začala se chvástat, „já když jdu, tak se po mně všichni otáčí. Vyzařuji na míle daleko svou dokonalost.“
„Dokonalost? Pche!“ ohradila se modrá. „Mě si vybrala jako svoji barvu samotná obloha. Ta musí nejléte vědět, co je dokonalé a co ne.“
Aby toho nebylo málo, přidala se i žlutá.
„Obloha?“ řekla pohrdavým hlasem a zvedla svůj nos pyšně nahoru. „ Co by byla obloha, kdyby nebylo slunce? Nejjasnější, žluté slunce? Ani nechci pomyslet, co by potom nastalo.“

Hádka ještě pokračovala dlouho, postupně se do ní zapojily všechny barvy, které mermomocí chtěly obhájit, že zrovna ony jsou těmi nejlepšími. Všechny, až na jednu.

V ústraní se úplně sama krčila černá. Všeobecné vřavy se nikdy neúčastnila, ale přesto z ní sálala zlomyslnost tak silně, jako z žádné jiné barvy. S nikým se nebavila, nikdo pro ni nebyl dost dobrý. Stále jen postávala v povzdálí a v hlavě spřádala škodolibé plány. Plány o tom, že ona se stane barvou všech barev a ostatní budou muset navždy odejít z tohoto světa. Mělo to přijít už brzy.. Velmi brzy…

Hned nazítří se černá vydala na dlouhou, zákeřnou pouť s nejistým cílem. Šla dlouho, cesta byla nesnadná, ale ona se nevzdávala. Věděla, co musí udělat. Uplynulo několik hodin, než konečně stanula tam, kam měla namířeno. Kolem byly nyní barvy ještě zářivější a krásnější, než v jejím rodném kraji. Byly tu ty nejjasnější odstíny, jaké kdy viděla. A uprostřed té změti záře a pozitivity seděla na svém duhovém trůnu obří a nejkrásnější žlutá, jakou kdy kdo spatřil. Zářila na všechny strany a svou energií oslňovala všechny kolem. Byl to nádherný pohled, na samotné velké Slunce.

Chvíli trvalo, než se černá vzpamatovala z té dechberoucí podívané. Na chvíli zapomněla na cíl její výpravy a málem by se oddala tomu bezchybnému pocitu radosti kolem. Na poslední chvíli si ale vzpomněla, že přichází jako nepřítel. Uchýlila se proto opět do ústraní a připravovala se na další krok k cestě za ovládnutím světa. Trvalo jí, než se dokázala plně soustředit. Po chvíli se to ale povedlo. Kolem právě pobíhala malá, rozradostněná růžová. Černá hned zbystřila, a než by se Merlin nadál.. skočila po ní a pohltila ji v sobě.
Stejně nešťastně poté skončila ubohá zelená, po chvíli i modrá a oranžová. S každou novou barvou byla černá větší a větší a za chvíli už pro ni nebylo problémem pustošit to krásně prostředí ve velkém. Radosti a štěstí stále ubývalo, a s každým dalším útokem černé přibývalo zármutku a strachu.
Byly to děsivé chvíle, a kdo neutekl, brzy se stal součástí té ničivé nenávistné pohromy. Po několika minutách plných strachu, paniky a křiku zbyly na tom dříve pestrém místě jen dvě barvy. Obrovská černá a Slunce byly už téměř stejně velké a nyní stáli naproti sobě a vrhali po sobě nenávistné pohledy.

„Jdi pryč!“ vykřiklo Slunce bázlivě.
„Nepůjdu“, odvětila černá, „dokud na sebe nevezmeš mou barvu!“

Slunce se leklo. Vzít na sebe černou barvu? To by ale znamenalo konec toho krásného, jasného období, kdy se všude potulují veselé barvy. To nemůže udělat. Na druhou stranu.. má dost síly na to, aby se utkalo s černou? Chvíli uvažovalo. Černá je obrovská, ale ono také, a navíc je krásné a zářivé. Po chvíli vykřiklo:

„Tak si na mě pojď, ty zrůdná černoto!“

Česná se škodolibě zasmála. Věřila si. Slunce bylo velké a krásné, ale ona.. Ona si šla za svým cílem a nikdy se nevzdávala. Pomalu přistupovala ke Slunci. Byli k sobě stále blíž a blíž, už mezi nimi byla jen nepatrná mezírka a.. pak se srazili.. a černota pohltila Slunce.

Nastala tma. Všechny barvy, které jí předtím unikly, se nyní lekly. „Co se děje?“ ptaly se samy sebe, ale odpovědi se jim nedostávalo. Nastal zmatek. Nikdo nevěděl, co má dělat, nikdo nevěděl, co se stalo. Všude zněly žalostné výkřiky plné hrůzy. Něco tak strašného ještě nikdy žádná barva nezažila. Všude jen a jen černota. Všechny rázem ztratily svoje krásné odstíny, najednou byli všechny navlas stejné jako ta černá zrůda, která se zmocnila vlády nad světem. Křik paniky a žalostný pláč náhle jako blesk z čistého nebe prořízl ostrý hlas moudré bílé.

„Klid!“ Zakřičela. „Něco se stalo se Sluncem. Musíme mu jít na pomoc!“

Všechny barvy jako by najednou získaly nový život. Ten výkřik do nich vnesl malý záblesk naděje. Všechny se ihned shromáždily a vydaly se na dalekou pouť za Sluncem.

Cesta to nebyla snadná. Už proto, že ve tmě neviděly, kam jdou, a když neviděly Slunce, nevěděly ani, kam mají jít. Trvalo velmi dlouho, než dospěly k cíli své výpravy. Proti nim nyní stála obří černá koule plná nenávisti a děsu. Nikdo nebyl schopen slova. Ticho opět prořízl ostrý hlas bílé, který rozdával pokyny:

„ Až řeknu, všichni na ni skočíme!“

Zdálo se, jako by se čas zpomalil. Všechny barvy byly plné očekávání a strachu. Konečně se hlas ozval znovu, tentokrát zakřičel jak nejhlasitěji dovedl jediné slovo: „Teď!“

Nastala mela. Všechny barvy, od těch nejmenších až po ty největší, od nejsvětlejších až po ty nejtmavší, se vrhly na černou. Co se dělo potom, nemá obdoby. Slunce se znovu rozzářilo svou obvyklou barvou. Ale ne na dlouho. Za pár okamžiků nastala opět tma. Pak zase světlo, ale pak znovu zavládla černota. A tak to šlo dál. Stále se střídal pestrý svět se světem zahaleným v temnotě, střídaly se chvíle radosti a chvíle děsu.

Po čase se děj ustálil a vzniklo z něj něco, bez čeho si dnes život neumíme představit – vzniklo pravidelné střídání dne a noci. Barvy se přestaly hádat. Dodnes si žijí spokojeně na Slunci, i když vždy v noci musí žezlo ponechat černé. Ty, které v době temna zbaběle zůstaly na Zemi a nevydaly se zachránit žluté Slunce, nyní tvoří náš svět. Díky nim můžeme žít a mít radost ze života. Vše je tak, jak má být a všichni jsou spokojení. Naštěstí to takhle skončilo.