Příběh jedné kapky

Velmi povedený článek do soutěže Barvy z pera autora, který si přál zůstat v anonymitě.

Kdesi v temnotě nejhlubšího oceánu žila jedna malá kapka. Pohybovala se v rytmu vodní masy stejně jako všechny sousední kapky, znaly jen neustálé kolébavé houpání, jež jim zajišťovalo jistotu a smysl existence, jež je vedlo z jednoho dne do dalšího. V temnotě si všechny byly podobné jako vejce vejci. Malé kapce se však zdály sny, že jednoho dne nebude tak černá jako svět, v kterém dosud žila. Zdálo se jí o barvách, tvarech, o světě, který nikdy nespatřila a který ani nikdo neznal. Často ve snech slýchala zvláštní písně. Družky se jí smály, že je pomatená, ryby jen tiše proplouvaly a odstrčily ji z cesty. Kapka se zastyděla a dál už se nikde neptala.

Až jednou se jí zdálo, že cítí teplo. Pod sebou spatřila rudý kráter, který chrlil kamení a lávu. Cítila změnu ve svém okolí, neboť některé kapky padaly ztěžkle dolů, jejich barva se změnila do ruda, některé stoupaly. S údivem sledovala, že i ona se vznáší čím dál výše, do světa, který nikdo neznal. Bude to ten, o kterém se jí zdálo? Postupně se čím dál víc vzdalovala od míst, která dosud znala.

Kapka spatřila, jak temnota ustupuje pod ni a zatímco se dál vznášela, okolní vodní svět se měnil z tmavě modré až po blankytně průzračnou… až nakonec kapka vyplavala na hladinu oceánu a poprvé ucítila, jaké je dotknout se nebe. Zjistila také, že se změnil její tvar a že se umí přizpůsobit nové situaci.

Moc se jí to líbilo. Hrála si na vrcholcích mořských vln, přeskakovala z jedné na druhou, skotačila ve větru. Nikdy se necítila tak svobodná. A pak zaslechla tu snovou píseň, jak si ji na lodi zpívá nějaká stará žena.

„Povznes se skrze oceán
do světa barev duhových,
kde duše svobodně létá,
kde světlo proudí skrze sníh.“


Kapka o té písni dlouho přemýšlela. Za dobu, co se vznášela na hladině, si povšimla, že občas přiletí pták a máčí si ve vodní tříšti konečky pařátů. Rozhodla se využít toho a po trpělivém čekání se jí podařilo ulpít na drápku mořského racka. S úžasem sledovala, jak se moře, které jí do té doby bylo domovem, rychle vzdaluje.

A pak to ucítila. Slunce k ní vztahovalo náruč a ona ztrácela svoji pevnou podobu. Byla to ještě ona, kapka slané vody? Nebo se její tělo opravdu proměnilo v slaboučký bílý mráček, který už nezávisle na ptačím pařátku stoupal stále vzhůru a výš k nekonečné modré obloze? Kapka se tomu pohybu odevzdala, až doputovala k obrovskému mračnu, kde našla nové družky, stejně bílé a stejně rozprostraněné, jako byla ona sama v tuto chvíli. Nějaký čas žila v onom mračnu, ptala se na vše, co s oblohou souvisí. Zjistila, že některé části mraku spadnou jen tak na zem, některé mají za úkol vytvořit duhu, některé se promění v led a sníh…

Když mračno doputovalo do chladnější oblasti, většina kapiček zmatněla a proměnila se v ledové krystalky. Všechny byly natěšené na to, že je čeká změna. Postupně začaly padat k zemi a… naše kapka, nyní krystalek ledu, si uvědomila, že kolem sebe spatřuje zvláštní světélkující barvy, modrou, červenou, žlutou, fialovou… Stala se součástí těch barev a zářila v překrásně velkolepé obrácené duze, která je tvořena krystalky ledu. Zatoužila se stát barvou na delší dobu než jen dobu svého pádu k zemi. Poprosila vítr, který ji nesl, aby jí pomohl najít místo, kde by se sama mohla stát barvou, kde by už nebyla jen třpytivý krystalek ledu nebo kapka vody. Vítr se tiše usmál a vzal kapku do náruče společně s dalšími, které si přály to samé. Než je jemně spustil k zemi, pošeptal jim, ať se nebojí, i kdyby to bolelo, protože jejich úkol je důležitý víc než ony samy.

Kapka si uvědomila, že dopadla na rozpálenou pískově žlutou zem. Vykřikla bolestí nad tou horkou zemí, ale bolest hned přestala, vedle ní dopadaly další a další kapky, utvořily stružku, pak potůček… pomalu se vsákly do země, kde panovala tma. Tu už naše kapka vody znala. Po mnoha chvílích ucítila, jak ji cosi nasává do sebe, jak to tápe kolem, jak ji to trhá na kousky. Cítila však, že je to přirozené a poddala se tomu. Když znovu přišla k vědomí, uvědomila si, že se svými novými družkami se stala součástí krásné květiny, červené a žluté a zelené. Splnil se jí sen, který kdysi snila, stala se součástí živoucí barvy, živoucí součásti duhy.

V pouštní zemi kdesi v jižní Africe, kde voda byla opravdu vzácná a přicházela jen během letních dešťů, lidé mívají ve zvyku nejkrásnější květy léta vzít a pustit je z mysu Dobré naděje do moře, aby tak požádali o příchod dešťů v příštím roce. Aniž by si to kapka uvědomila, dostala se tak zpátky do vodního světa, když plula v podobě květu protey vstříc modravému nekonečnu.