Mlha

Bylo velmi brzy ráno. Jako vždy jsem byla první na nohou, tentokrát jsem však nevstávala ze své postele, ale z postele, která má své místo v Oliverově „hradu“. Ano, zde se teď nachází celá naše parta.

Oliver Harvey, devatenáctiletý syn „krapet“ bohatšího tatíčka, který svému synovi dá vše, kromě svého času. Oliver má krátké rovné vlasy, hnědé oči, které se skrývají za brýlemi, nosánek poněkud nahoru a chodí oblečený jako velký sportovec, i když mu jde vše kromě sportu. Povahu má výbušnou a nejvíc si s ním rozumí můj bratr, který má zásluhu na tom, že nám Oliver ještě neodletěl do oblak. Olivera nemám moc ráda, je totiž strašně namyšlený a občas dává najevo, že se s námi baví jenom kvůli mému bratrovi, ale jinak si stejně myslí, že jsme póvl.

Sidney Folletová je osmnáctiletá, zakřiknutá, drobná, hezká dívka, jejíž poměrně půvabný obličej je skryt za nepotřebně obrovskými brýlemi. Podle mě přesně jako ona vypadá pravá šprtka, jíž ona částečně je. Někteří lidé si asi nedovedou představit šprtku, tak vám ji alespoň trochu popíšu. To, že má drobnou postavu, jsem už řekla. Dále má nezkrotné černé dlouhé vlasy, které se snaží učesat pomocí důmyslných drdolů. Za brýlemi ani není poznat, že má hnědozelené oči. Jinak má nosánek jako knoflíček a úzká ústa. Chodí oblečená vskutku s vkusem poněkud zvláštním. Nejčastěji má styl ala čarodějka, tedy alespoň podle mě. Nosí totiž sukně a přes ně šátek, který je většinou z korálků, a k tomu trika, která působí na člověka zvláštním, mystickým dojmem. Její nejdůležitější a nejzajímavější vlastností je fotografická paměť, která se v její rodině dědí z generace na generaci.

Dále tu máme Andrewa Freea – jak už jsem řekla, mého ctěného bratříčka. Andy je realista, který nejradši používá ironii, s jejíž pomocí člověka ihned usadí zpátky na zem. Má šedomodré oči a hnědé vlnité vlasy. Na rozdíl od Olivera doopravdy sportuje a je to na něm znát. Jo, abych nezapomněla, je mu dvacet. Díky své vizáži, o kterou se vůbec nestará, musí před holkama zdrhat. Již několikrát jsem ho zachránila před nějakou tou „nádherou“ prohlášením, že jsem jeho holka a on mi je většinou za takovouto pomoc vděčný.

Josie a Annie nemůžu popsat najednou, přestože jsou stejné vzhledově, má každá z nich jinou povahu. Jsou to devatenáctiletá dvojčata. Tak nejdříve vzhled – jsou to blondýny s modrýma očima a pěknou postavou. Jejich nejčastějším oblečením je triko + lacláče + klobouček + kecky. Josie je umírněnější a klidnější, naproti tomu je Annie hodně temperamentní a pohybově nadaná a chystá se na dráhu profesionální baletky, ale díky příběhu, který vám budu vyprávět, se její život otočil o stoosmdesát stupňů. Avšak hlavní slovo v této dvojici má Josie, no jo, Annie na ni hodně dá.

Jim McDoul je osmnáctiletý „tvrďák“, ale já ho prokoukla! Zdánlivý tvrďák je uvnitř úplně malinkatý ustrašený chlapeček, který by se nejradši držel máminy sukně, ovšem jen kdyby mohl, bohužel nemůže – jeho máma zemřela před rokem a on se z toho ještě nevzpamatoval. Jinak chodí oblečený jako každý frajer v téhle době – široký kapsáče s rozkrokem u kolen k tomu volný triko, řetězy a pohodlný boty. Málem bych zapomněla, má modré oči, hnědé vlasy a je hodně vysoký.

Mo snad moc popisovat nemusím, ale pro ty, který to zajímá – Mo je chlupatá koule čokoládové barvy s bílou náprsenkou, čumákem, tlapkami a lysinou mezi čumáčkem a ušima.

No možná bych teď měla popsat sama sebe, jen chvilku počkejte, mrknu se do zrcadla. Tak dobře, jsem 161 centimetrů vysoká černovláska s modrýma očima, prý pomněnkově. Vlasy mám vlnité skoro do pasu. Oči mi mírně zakrývají nenápadné malé brýle. Povahu si ani moc popsat neumím, nejradši bych napsala milá, oblíbená, přívětivá… Avšak sama dobře vím, že bych lhala, jsem drzá, temperamentní, výbušná, často zamyšlená a díky mé výbušnosti bych mohla uvést poměrně dlouhý seznam lidí, kteří se mi radši vyhnou. Jestli to někoho zajímá je mi osmnáct a půl.

Teď ale zpět k příběhu. Naše partička jest na Oliverově „hradu“, který stojí ve Walesu uprostřed blat na několikakilometrovém ostrovu pevné půdy. Hrad tomu říkáme, protože je to starý velký kamenný dům s věží, prostě takový menší hrad. Každý z nás má vlastní ložnici a ještě mnoho ložnic zbývá. Jako obvykle jsem první na nohou, a protože jsem zde poprvé, tak jsem se rozhodla si dům–hrad prohlédnout. Dle mého skromného názoru je majestátní. Moc se mi zde líbí. Je ještě tma, ale pomalu začíná svítat. Hledala jsem proto okno, které vede na východ. Slunce, které stoupalo mlhou, se mi velmi zalíbilo a připadala jsem si, jako bych byla na celém světě sama a mohla o všem, co se stane, rozhodovat, ale co to?! Támhle je nějaká postava. Vypadá strašidelně. Panebože, běží směrem k domu. Rychle! Běžím ke dveřím, cestou se ozbrojuji pánví. Přibíhám ke dveřím. Ony se otevírají! Není zamčeno! Stavím se za roh. A už, už se chystám pánví praštit. Ale v tom si uvědomuji:

„Ježíš, vždyť to je Andy! Byl si jako vždy po ránu zaběhat.“ Asi jsem vzhůru už poměrně dlouho a ani o tom nevím. Z důvodu tohoto šoku se rozhoduji:
„Už nikdy nebudu číst Kinga před spaním!“ Stejně vím, že se neposlechnu.

Během půlhodiny se tichý dům změnil v rušný. Všichni vybalovali nebo uklízeli či jinak zútulňovali hrad, abychom zde těch několik týdnů prázdnin příjemně prožili. Během toho věčného lítání dolů a nahoru po schodech se člověk ani neměl čas na chvíli zastavit. Když už vše bylo zhruba tak, jak má být, vzala jsem vodítko a vypadli jsme s Mo z domu. Venku bylo pěkně hnusně. Všude mlha hustá jako mlíko. Trochu vidět bylo, ale pěkně mizerně. Venku jsme byly asi půl hodinky a mě začínalo být zima, tak jsem Mo zavolala a šlo se zpátky. V domě mě přivítalo hrozivé ticho. Chvilku jsem všechny hledala, až jsem je našla na jednom odpočívadle. Andy měl pevně sevřené rty a ani nemrkal, podle mých zkušeností byl vrcholně rozčílen. Jim utěšoval Sid, která brečela. Oliver byl zamlklý, i když pokud vím, tak při rozčilení je normálně strašně ukecaný. Josie a Annie stály vedle sebe a podle mě usilovně přemýšlely, jak utěšit Sid.

„Co se tady, proboha, stalo?“ vyrazila sem ze sebe, jakmile jsem si prohlídla celé shromáždění. Jim jenom kývnul hlavou dozadu směrem do jedné z chodeb, které se tu sbíhaly. Teď jsem si teprve všimla, že Sid nemá brýle a ty se válí rozbité na zemi vedle velikého obrazu, který spadnul ze stěny.
„Jak se to..tohle…?“ zakoktala jsem.
„Sidney vymetala pavučiny z rohů, když se tenhle obrazový velikán zřítil těsně vedle židle, na které stála. Sid se lekla a spadla z ní, a jak sis všimla, rozbily se jí brýle,“ objasnil mi celou záležitost Andy, který si zachmuřeně prohlížel obraz i skobu, na které původně obraz visel.
„Vždyť já se ho ani nedotkla..,“ vyrazila ze sebe Sidney. Už začínala být klidná, ale ještě pořád se třásla. Najednou mi bylo nějak blbě, trochu se mi zatočila hlava.
„Amando, AMANDO co je s tebou?!“ zakřičela Josie. Pak bylo černo…tma.

Probudila jsem se a bolela mě hlava, jako kdyby mě někdo praštil. Uvědomila jsem si:

„Mám hlad a žízeň, vždyť jsem od snídaně nejedla a venku je podle všeho už tma, ne – je tam zase mlha a to pěkně hustá. V mém pokoji je hrozná tma, teda aspoň myslím, že to je můj pokoj.
„Do pr…!“ zařvala jsem.
„Mo, uhni a nepleť se mi pod nohy!“ Zakňučela a uhnula – rychle pochopila, co po ní chci.
„Konečně,“ pomyslela jsem si, „tady jsou dveře.“

Před mým pokojem seděli všichni, ustaraní a takový smutní. Když jsme já a Mo vylezly z pokoje, všichni se na nás, respektive na mě, podívali s ulehčením.

„Tak co,jak ti je?“ zeptala se Annie.
„No nic extra, ale ujde to,“ prohlásila jsem.
„Přiznejte se, kdo z vás mi dal jednu baseballkou?“ pokusila jsem se o vtip. Teprve teď jsem si všimla, že tu někdo chybí – Sid.
„Jak je Sidney?“ zeptala jsem se.
„Už byla celkem klidná, když se zvedla a chtěla jít do pokoje, uviděla ten obraz…zase dostala záchvat hysterie, protože si nejspíš uvědomila, jak blízko byla smrti, ten obraz je natolik veliký, že ji mohl zabít. Jim jí dal nějaký prášky na uklidnění a usnula. Brejle má úplně napadrť, ale naštěstí s sebou má náhradní,“ objasnil mi vše bratříček.
„Proč jsi, prosím tě, omdlela?!“ rejpnul si do mě Jimy.
„No víš…zkus si představit, že přijdeš v pohodě zvenku a zjistíš, že během chvilky, kdy blbneš venku se psem, ti málem umře nejlepší kamarádka, která o tobě ví všechno a ty o ní?!“
„Vážně o tobě ví všechno?!“ rejpal dál Jim. Místo odpovědi sem se na něj ušklíbla.

„Je to zvláštní,“ promluvil Andy, když jsme spolu byli sami.
„Co je zvláštní?“ nechápala jsem.
„Tak dobře – rekapitulace pro moji nechápavou sestřičku: zaprvé, jak víme, ten obraz spadl z ničeho nic, aniž by se ho Sidney dotkla…“
„Jak si můžeš být tak jistej, že se ho nedotkla, vždyť jsi u toho nebyl?!“ skočila jsem mu do řeči.
„Tak si to představ! Prostě nechápu, že by osoba velikosti Sid mohla obraz shodit, vždyť od něj byla pěkně daleko. A přece takový veliký obraz nebude připevněný, tak, aby mohl spadnout.“

Nemůžu říci, že by se s Andyho závěry dalo nesouhlasit. Pomalu jsme šli, až mi najednou došlo, že jsme na TOM odpočívadle. Obraz už někdo přesunul do rohu, aby nepřekážel. Všimla jsem si mohutné skoby pevně zachycené na zdi a taky mi bylo divné, že z něčeho takového by mohl jen tak spadnout obraz. Andy pochopil, že mi došly všechny jeho závěry, postavil se proti mně a čekal, co na to řeknu.

Ihned sem se chopila výzvy: „Ten obraz musel někdo nadzvednout.“
„Proč někdo?“ snažil se mě popostrčit Andy.
„No…sám by se obraz nenadzvednul, to by popíralo fyzikální zákony.“
„Správně,“ pousmál se, „mimochodem, když jsi byla mimo a ostatní se starali o tebe a Sid, trochu jsem se porozhlídnul a něco zjistil,“ podíval se na mě a chvilku pozoroval mé napětí.
„Z tebe to leze, jak z chlupatý deky! Tak to už vyklop a nenapínej mě!“ spustila jsem na něj zhurta.
„No jo no,“ začal trochu neochotně, ale bylo na něm vidět, jak se mu líbí, že se o to zajímám, „zjistil sem, že ta stěna pod kterou visí…visel ten obraz…“
„No co je s tím?“ vyjela jsem a přistoupila blíže ke stěně.
„No zkus to a zaklepej na ni,“ poradil mi. Zkusila jsem to. Zaklepala jsem jednou a…a ten zvuk byl jiný, než jsem očekávala. Byl víc dutý.
„Ta stěna je dutá!“ Došlo mi to, co se mi celou dobu Andy bál říct. Zkoušela jsem to dál, zvuk ohraničil velký obdélník velikosti menších dveří.
„Co si myslíš, že to znamená?“ zeptal se.
„Nevím budu si to muset promyslet, až mi něco dojde, tak ti řeknu.“
V tom někdo zaječel. Zděšeně jsme se na sebe podívali. Rozběhla jsem se za hlasem. Připadalo mi, že to musí být blízko, ale nikdo nikde! Pod schodištěm jsme potkali Jima.

„Kde to bylo?“ zeptala jsem se.

Bledý Jim ukázal nahoru. Ihned jsem se tam rozběhla. Cestou sem se málem přerazila o Mo, která to brala jako hru. Uslyšela jsem vzlykot, který vycházel ze shora ze schodiště na věž. Zpomalila jsem, abych z příkrých schodů nespadla. V polovině cesty nahoru, na odpočívadle, klečela Josie a v náručí držela Annie. Josie brečela a byla bílá jako stěna. Ann vypadala jako mrtvá. Udělalo se mi zase zle. Pro uklidnění jsem šla k oknu. Venku byla zase mlha, ale ne jako mlíko, tentokrát vypadala jako smetana.

„Žije!“ vykřikl Andy. Všichni jsme se na něj otočili. V očích každého bylo znát uklidnění.
„Co se stalo?“ pravila udýchaná Sidney, která právě dorazila. A v těsném závěsu za ní Oliver. Vypadal zvláštně. Připadalo mi, že v jeho očích je něco jiného než zděšení.
„Musíme ji odnést do pokoje!“ řekl Jim.
„Ne! Co když má něco s páteří?“ upozornila jsem. „Andy jdi zavolat doktora, Sid, dones deku – ať neleží na studené podlaze, Jime dones prášky na uklidnění, Olivere lékárničku!“ zavelela jsem.

Snažila jsem se uvažovat rozumě a nepanikařit, i když jsem k tomu neměla tak daleko. Sehnula jsem se k Annie a pokusila se zjistit, co s ní je. Všimla jsem si tržné rány na hlavě, mnoha odřenin a divně zkroucených nohou, nebyla jsem si jistá, co s tím. Rána asi bude potřebovat zašít, nohy asi budou zlomené a uvidíme, co s ní bude dál. V tu chvíli přišel Jim s prášky a sklenicí vody, kterou vzal navíc. Byla jsem mu vděčná, že mu došlo, o co jde. Podal sklenici Josie, ale ta zavrtěla hlavou.

„Proč nechceš?!“ divil se Jim.
„Chcete, abych se uklidnila, ale já nechci! Moje sestřička Annie, ta s kterou…s kte…kterou sem prožila život, ta kterou znám , ta…ta…“

Rozplakala se. Jim ji objal. Blesklo mi hlavou, ten ji má rád asi o něco víc, byl k ní tak něžný. Jo asi je do ní zamilovaný.
„Doktor je tady za tři čtvrtě hodiny, nemáme s ní hýbat, jen musíme zajistit, aby nenastydla, ale velmi opatrně,“ přilétl Andy.

Konečně přiběhl Oliver i s lékárničkou. Když si pořádně prohlédl Ann, pobledl ještě o poznání víc. Andy se ujal lékárničky a začal ošetřovat Annie rány. Sid se vrátila ne s jednou, ale s čtyřmi dekami. Jednu dala Josie a zbylé tři podala Andymu, aby přikryl Ann a ihned zase odešla pryč. Stoupla jsem si k oknu. Venku byla mlha, která spolu se západem slunce začala šednout, najednou mi začala připadat zlověstná. Po chvíli se vrátila Sidney s tácem, na kterém byl čaj a sendviče. Byla jsem ráda, že je zase v pohodě a stará se o všechny. Chtěla jsem taky něco udělat, ale nevěděla jsem co. Ve tvářích všech bylo znát touhu něco udělat a nejen nečinně sedět a čekat…a čekat. Po celé věčnosti se domem rozlehl řinkot zvonku. Jako na povel jsme se všichni rozběhli ke dveřím.

„Jsem doktor Evans,“ oznámil nám malý pán, který stál za dveřmi. I když byl prostorově výraznější, po získání odpovědi na svou otázku: „Kudy?“, vyvinul neuvěřitelnou rychlost.

Jakmile jsme se dostali k Annie, byl mužík ve svém živlu. Ihned se ujal vlády a rozdělil příkazy:
„Ty,“ ukázal na Olivera, „mi přineseš z auta přenosné lehátko, je v kufru,“ prohlásil a podával Oliverovi klíče.
„Ty připravíš nějaký pokoj v přízemí pro pacientku a ty jí pomůžeš. Postel musí být tak, aby se k ní mohlo ze tří stran,“ ukázal na mě a Andyho.
Nechal si tam Jima, aby měl nějakého pomocníka. Josie žádný úkol nedal, když uviděl v jakém je stavu a Sidney tam zůstala s Josie, přemlouvajíc ji, aby si šla lehnout a vzala si prášek. Já a Andy jsme vybrali menší pokoj v přízemí, blízko kuchyně i hlavních dveří. Vybrali jsme ho také, protože měl vlastní koupelnu. Bylo velmi namáhavé přesunout těžkou postel, která se původně nacházela v rohu. Když jsme vše přichystali pro Anniin pobyt, vrátili jsme se k doktorovi. Ten zrovna organizoval přesun Anny na nosítka s pomocí Jima a Olivera. Jakmile jsme dorazili, přidal se k nim i Andy. Pomalu a opatrně přenesli Ann do pokoje.
Po neúnosně dlouhém čekání se dveře pokoje konečně otevřely. Vyšel doktor, s poněkud zachmuřenou tváří. Všichni se na něj tázavě podívali a očekávali, co doktor oznámí.

„Zatím toho moc nevím. Více zjistím až z rentgenu. Zatím to ale vypadá dobře, protože se probrala…“
„Ale..,“ vpadla mu do řeči Josie.
„Jaké ale?“ divil se.
„Připadá mi podle Vaší řeči, že tam chybí nějaké ale,“ prohlásila naoplátku Josie.
„Dobře, tak tedy…jedno by tu bylo,“ začal pomalu, „bohužel to vypadá, že…ehm…určitě nemá zlomenou ruku…ruku a…a..,“ zdráhal se.
„A!?“ vykřikli jsme všichni najednou.
„Mávelmivážnězraněnénohy,“ vychrlil ze sebe doktor.
„Jak moc je to vážné?“ zeptala se nepřítomně Josie.
„To zjistíme až v nemocnici. Zavolal jsem sanitku, každou chvíli tu bude. Nyní k ní můžete na chvilku jít.“

„Jak ti je?“ zeptal se Ollie.
„No jde to, hrozně mě nadopovali, takže nic necítím,“ odpověděla.
„Jak se to stalo?“ tázal se Oliver.
„Já vím, že to bude znít divně, ale když jsem šla po schodech dolů, šlápla jsem na jeden schod a ten…normálně…zajel,“ odpověděla.
„Jak zajel?“ nechápala jsem.
„Prostě se zachoval, jako tlačítko na klávesnici, když jsem na něj stoupla, nebyl pevný, ale zasunul se.“
Všichni jsme se na sebe udiveně podívali. Pomyslela jsem si, že to z ní mluví prášky a asi jsem nebyla jediná.
„Už je tady sanitka,“ vešel doktor.

Annie a Josie odjeli do nemocnice, ale bohužel nevěděli, kdy se vrátí.
Po jídle šli všichni spát, kromě mě. Já jsem si musela pročistit hlavu a vzpomněla jsem si na chudáčka Mo, která od rána nebyla venku. Vzala jsem si bundu a šla jsem s Mo jen na pár minut ven. Venku byl nádherný jasný večer plný hvězd, což mě uklidnilo.

Po návratu jsem objevila Andrewa, který mě očividně hledal, ale nepřiznal to.

„Co je?“
„Ale nic,“ odpověděl. A odešel.

Nějak jsem nepochopila, co to mělo znamenat. Nemohla jsem spát, musela jsem neustále myslet na ten náročný den. Zdálo se mi to divné.
„Vše do sebe nejspíš zapadá, má to nějakou souvislost, ale jakou?“ honilo se mi hlavou.

„Tady jsi!“ uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se. Stál tam Andy a v očích měl velké rozhodnutí.
„Musím ti něco říct!“ oznámil mi a už mě vedl do svého pokoje. V tu chvíli jsem si připadala, jak Alenka v říši divů. Jakmile za námi zavřel spustil: „Na něco jsem přišel! Ty nehody nejsou náhody. Buď za ně může někdo zvenčí, nebo někdo zevnitř!“
„Ale kdo a proč?“ nechápala jsem.
„Taky nevím, ale něco mi na tom nesedí.“
„Ne, podle mě to jsou možná náhody. Nevím, co si mám myslet o tom, co říkala Annie.“
„Myslíš to o tom schodu?“ zeptal se Andy, „teď jdu z věže, všechny schody jsou naprosto pevný,“ prohlásil.
„Takže teorie pohyblivého schodu se vylučuje,“ oznámila jsem. Zamyslela jsem se. „Co kdyby…co kdyby?“ v hlavě mi to šrotovalo neuvěřitelnou rychlostí.
„Na co myslíš?“ zeptal se bratříček.
„Noo…když ty nehody přestanou, tak je způsobuje někdo z nás, nebo to byly náhody, ale v to moc nevěřím, a když nepřestanou je to někdo ciz…“
„Pšt!“ zašeptal Andy a šel potichu ke dveřím, které najednou prudce otevřel.
„Co je?“ zajímalo mě.
„Ale zdálo se mi, že je někdo za dveřmi.“

Ráno, když jsem vstávala, očekávala jsem s napětím, zda venku mlha bude či nebude. Nebyla! Spadnul mi kámen ze srdce, i když ani nevím proč.
Šla jsem na delší procházku po snídani. Přidaly se ke mně ještě Mo a Sidney. Kluci jít nechtěli, rozhodli se kutit něco v domě. Když jsme se vrátili, kluci nám oznámili, že Anna má obě nohy v sádře.

Po týdnu přivezli Annie a Josie. Annie byla velmi zničená, protože jí bylo jasné, že se svým snem, nemůže počítat. Takováto zlomenina je pro baletku osudová. Po pěti dnech, kdy se Annie ve svém žalu naprosto utápěla, jsem všechny svolala do obývacího pokoje.

„To musí skončit!“ prohlásila jsem, hned jakmile všichni dorazili do obýváku.
„Co myslíš?“ opáčil Jim, jak kdyby se nic nedělo, zřejmě mu vyhovovala role utěšitele Josie.
„I když se mnou možná nebudete souhlasit, berte tohle jako rozkaz! Nelíbí se mi, co se tady děje – my nežijeme, pouze přežíváme! Žádný smilování s Ann, prostě k ní musíme být tvrdí, aby se vyrovnala s realitou.“

Místo očekávaných námitek, jen kývli hlavou. Všichni beze slova odešli. Zůstala jsem v místnosti jenom já a Sidney, která mi něco chtěla říct. Podívala jsem se na ni, zřejmě pochopila. Zvedla jsem se a šla, Sid se vydala pomalu za mnou. Došli jsme k mému pokoji. Otevřela jsem dveře a uvnitř stál Andy.

„Musím ti něco říct,“ vychrlil ze sebe, v tom si všiml Sidney, která se krčila za mnou.
„Myslím, že před ní můžeš mluvit“ prohlásila jsem a zavřela dveře pokoje. Poté jsme vylíčili Sidney všechny naše domněnky a ta zírala s otevřenými ústy.
„Teď si připadám úplně slepá, ničeho jsem si nevšimla a vy…a vy tady máte takovou šňůru domněnek, které mě připadají velmi logické,“ uzavřela to Sidney.
„Teď jsem ale objevil něco nového. V místnosti s obrazem, promiň, že se o tom zmiňuji,“ omluvil se, Sid jen mávla rukou, jako že jí to nevadí, „se v určitém světle a úhlu ve stěně rýsují dveře, těsně pod obrazem,“ sdělil nám svůj nový objev.
„Cože, takže tam jsou zazděný dveře?“ zeptala se Sid.
„Ne, kdyby byly zazděné, nebyly by podle mě vidět.“
„Cože? Ale…co…co ji…jiné…ho…?“ zakoktala se Sid.
„Nevím,“ odpověděl.

Zamyslela jsem se a přešla jsem k oknu, nějak mě zarazilo, že tam stále není mlha. I když na mne z nějakého důvodu působila strašidelně, teď mi chyběla. Ta nejistota, kdy se objeví, kdy se zase něco stane.

„Nééééééé,“ zaječel někdo dole.

Vylítli jsme z pokoje. Když jsme došli dolů, našli jsme Ann na zemi a před ní kolečkové křeslo. Stáli tam Andy a Josie. Všichni, včetně mě, měli cukatůru utěšit Annie. Josie se na mne podívala s otázkou v očích: „Smím?“ Tvrdě jsem zavrtěla hlavou, je to první krok a ten bude pro nás strašný, a ještě víc pro Ann, která bude šokována změnou našeho postoje. Podívala jsem se na Andyho, pochopil. Přistoupil k Ann a mlčky jí vzal do náruče a posadil do vozíčku. To bylo pro Ann asi ještě horší. Teď se její pláč změnil v hysterii. Prohlédla jsem si tváře všech, otočila se na podpatku a vyšla z pokoje. Ostatní vyšli za mnou. Jenom za námi zaklaply dveře pokoje, začali mi ostatní vše vyčítat.

„Tohle jsi fakt přehnala!“ začal jako první Jimi.
Nadechla jsem se k odpovědi, ale do řeči mi vpadla Sidney: „Takže to, že s tím souhlasíte jste jen předstírali. Nejdřív jste byli pro a teď…teď jí vše budete vyčítat, protože si jako první uvědomila, že se milá Ann v roli trpitelky a ublížené začala zabydlovat. Amanda chtěla jen to dobré pro Annu, i když to je velmi tvrdé. Souhlasili jste s tím, takže jste za momentální stav Anny stejně vinní jako Amanda a nemůže proti tomu nikdo z nás nic namítat, s touhle realitou se musí Ann vyrovnat sama!“ bleskově mě obhájila, a nikdo se ani nezmohl na odpor, pro tuto chvíli asi vše pochopili. Byla jsem strašně unavená, ten den byl opravdu náročný, a šla jsem spát.

Druhý den ráno, když jsem vstala, měla jsem velmi zvláštní pocit. Během prvního pohledu ven jsem to pochopila. V pokoji bylo totiž takové zvláštní šero, které si člověk neuvědomuje. To šero způsobuje mlha. Jakmile jsem si uvědomila, že místo na mírné kopečky se dívám na bílé moře, tentokrát hustoty tvarohu, zmocnila se mne nepochopitelná předtucha, která mne potom doprovázela na každém kroku. Mo jsem venčit nešla, Andy slíbil, že ji s sebou ráno vezme běhat. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na Annie a připravit snídani. Šla jsem tou složitou spletí chodeb a …zahlédla jsem postavu, která zmizela ve zdi.

„To není možné“ proběhlo mi hlavou a šla jsem se podívat blíž.
Nic tam nebylo, jen…jen to bylo to místo, kde Andy identifikoval ty špatně zazděné dveře.
„Asi se mi to zdálo,“ řekla jsem si sama pro sebe a šla jsem dál svou cestou.

V pokoji u Annie mě čekalo radostné překvapení. Anna seděla na vozíku a učila se ho ovládat. Zjistila jsem, že to, co mi drásalo srdce, ta tvrdost k ní, byla k něčemu dobrá. Smutně se na mě usmála, ale v tom úsměvu již byla znát stopa odhodlání. Když to zjistili ostatní, ulevilo se jim.

Protože bylo venku ošklivo, hráli jsme v obývacím pokoji různé společenské hry a perfektně jsme se bavili. Když se celá naše skupina uklidňovala z dalšího záchvatu smíchu, Oliverovi se zaleskly obroučky od brýlí. V tu chvíli mi vynořil obraz postavy z rána, vždyť té se také takto něco zalesklo na obličeji ve světle lampy. To vše se mi hlavou mihlo velmi rychle a stejně rychle to i zmizelo. Oliver vstal a odcházel. Nějak zakopl a kvůli ztrátě rovnováhy se opřel o stěnu. Z čistajasna se velký lustr, pod kterým procházel, utrhl. Ještě než dopadl na zem, stačil Ollie uskočit stranou. Všichni se k němu rozeběhli. Já jsem nenápadně zmizela a šla rovnou směrem k odpočívadlu s obrazem. Rozhodla jsem se tam za vše zatahat a vše ohmatat, protože jestli tady někde je tajná chodba, musí se dveře do ní nějak otevírat. Abych měla nějakou výmluvu ke svému odchodu, skočila jsem do pokoje pro lékárničku. Když jsem se dostala na odpočívadlo, připadala jsem si jako blázen, protože jsem vše ohmatávala. Už jsem to chtěla vzdát. Náhodou jsem se dotkla rohu stěny a zároveň jsem tlačila do tajných dveří. K mému úžasu se dveře bezhlučně otevřely a já mohla nahlédnout do úzké tmavé chodby. V proužku světla, který ozařoval podlahu, jsem zahlédla něco světlého, zvedla jsem to. Byla to průkazka do knihovny na jméno Oliver Harvey. Pachatel mi byl jasný a všechny události se mi provázaly poměrně silnými nitěmi, jediné co jsem nechápala bylo – proč? Zavřela jsem za sebou, průkazku dala do kapsy a rychle šla do obýváku. Naštěstí nikoho nenapadlo jít pro lékárničku, takže má výmluva byla věrohodná. Oliver byl v pořádku, jak jinak, když to připravil sám na sebe. Seděl na pohovce a všichni kolem něj ustrašeně skákali:

„Nechybí ti, Olivere, tohle a toto? A bla bla bla bla…“ Tenhle přístup nesnáším, zvlášť k lidem, kteří si ho nezaslouží! Podala jsem Jimovi lékárničku, ale ten řekl:
„Ne, dík, není potřeba, protože Olliemu nic není, jen je trochu v šoku,“ zarazil mne.
„Olliemu, ach, aby se chudákovi něco nestalo, tomu hnusnýmu křivákovi, vždyť kvůli němu je vážně zraněná kamarádka,“ honilo se mi hlavou.
Radši jsem šla pryč, musela bych mu něco říct, ale napadlo mě něco jiného. Rozhodla jsem se vzít si baterku a jít do chodby.

Jakmile jsem se dostala dovnitř, chtěla jsem zjistit, jak spadnul ten obraz. Hned nade dveřmi jsem objevila miniaturní mechanismus, který ovládal skobu. Šla jsem dál, jestli jsem se nemýlila, musela jsem být blízko schodů do věže. Najednou se přede mnou objevila místnůstka, která měla zvláštní strop, jak obrácené schody. Objevila jsem na stropě obrovskou zástrčku, která jakmile se odstrčila, byla část stropu nepevná, přesně jak to říkala Annie o tom schodu. Takže takto mohl „zařídit“ pád Anny.

„Ale jak to bylo s tím lustrem?“ napadlo mne.
Šla jsem dál a objevila jsem další místnůstku, kde byl naprosto šílený mechanismus, jehož podstatu jsem nepochopila. Prohlédla jsem si chodby asi celé a popis všech možných věcí, které jsem našla by stačil na celou trilogii, to, co patří k tomuto příběhu jsem už zmínila. Když jsem z chodeb vypadla ven, byla už tma, nevím přesně kolik, ale byla jsem rozhodnuta, že to zítra zveřejním všem. Je přece nemožné, abych si něco takového nechala pro sebe.

Ráno jsem se probudila a bylo mi jasné, že se na ten velký cirkus, který nás čeká, musím připravit. Příprava mi nezabrala příliš mnoho času, jenom jsem do chodby natahala šňůry a zavedla „osvětlení“. Jakmile všichni vstali, měla jsem už vše připravené. První vstala Sidney, hned pochopila, že se něco děje, ale protože jsem já nezačala, což znamená, že jsem jí to nechtěla říct, vůbec se neptala. Dobře ví, že vyptávat se mě, je zbytečné. Při jídle jsem jim oznámila:

„Mám pro vás zajímavou exkurzi, kterou podnikneme po snídani,“ sedla jsem si a dále jsem pouze mlčela.

Všichni kromě Sid se začali vyptávat, ale já jsem neměla chuť odpovídat. Po snídani jsem řekla Andymu, ať vezme Ann do náručí, protože ta exkurze je v patře. Nejkratší cestou jsem je vedla rovnou k tajným dveřím. Když jsem dveře otevřela, všichni se zarazili a byli velmi překvapení, ale nejvíce Oliver, který pobledl nejvíce ze všech.

Začala jsem se chovat jako průvodce: „Zde můžete vidět tajné dveře do tajné chodby, které jsou ze století, jehož číslo bohužel neznáme,“ a vedla jsem je dál. „Zde zase máme zařízení pro řízené pády ze schodů,“ pokusila jsem se vyslovit, ale bohužel jsem si uvědomovala, co říkám a zadrhl se mi hlas. S podobnými hláškami jsem je provedla celou sítí chodeb a všichni vypadali jako když každou chvíli omdlí. Jakmile jsem je dovedla k dveřím, řekla jsem:

„A zde je kartička, kterou si zde zapomněl jeden návštěvník, při minulé návštěvě, která však bohužel nebyla veřejná.“ Poté jsem podala kartičku Oliverovi a všem to nejspíš došlo, protože se v jejich tvářích značilo zhnusení.

Na Olivera se spustilo tolik nepublikovatelných výrazů, až by se z toho dal sestavit nejspíše slovník všech vulgarismů angličtiny. Andy prohlásil, že ať chceme nebo ne, musí zavolat policii, protože zde byl spáchán trestný čin. A odešel.

Policie přijela, vyslechli nás, ale důkazy neuznala za nedostatečné. Ale to Oliver nevěděl:
„Páni policisté,“ přistoupil Oliver, „musím vám něco důležitého oznámit. Snad vám nevadí, že vám to řeknu před mými přáteli. Udělal jsem to vše doopravdy já.“

To jsme již všichni věděli, takže se už žádný skandální výstup kupodivu nekonal. Zase jsem objevila ve všech tvářích svých přátel zhnusení. Anna se chovala, jako by Oliver neexistoval, protože někdo takový byl pod její úroveň, jediné přání, které projevila, bylo:

„Moji drazí přátelé, přála bych si již dnes odjet do Londýna, abych mohla navštívit právníka mých rodičů,“ oznámila a odjela na kolečkovém křesle do svého pokoje.

Nejspíše si už šla balit. Policisté se zavřeli do jednoho pokoje s Oliverem, kde sepsali výpověď. Všichni se šli přichystat k odjezdu, jenom já jsem se šla projít s Mo. Když jsem se vrátila, bylo policejní auto pryč, ale před domem stálo jiné auto – limuzína, které měla místo poznávacího čísla jméno Harvey1.

„A podívejme už si Oliver zavolal tatíčka“ pomyslela jsem si.
Vešla jsem dovnitř a bylo mi vše jasné. Právě nás z tohoto domu vyhazovali. Rychle jsem proklouzla nahoru a během deseti minut jsme byli s Mo sbalené a snesla jsem dolů všechna naše zavazadla. Kluci již sehnali odvoz na nádraží, kde jsme rovnou nasedli do vlaku směr Londýn a já se konečně dozvěděla, co se stalo. Oliver zřejmě zavolal otci, jen co jsme dokončili prohlídku chodeb. Tatíček ovšem urychleně přijel a když jsem vešla, právě jim oznámil ať ihned vypadneme z domu. Absurdní bylo, že se pustil do nás a z Olivera ještě dělal chudáčka, kterého do tohoto průšvihu uvrtala špatná společnost – my. Naprosto odmítal jakoukoli Oliverovu či snad dokonce svou chybu.

Pak se začali vyptávat mě, jak jsem na to přišla a já jim řekla vše, kromě toho, že mlha přišla vždy, když se něco mělo stát, jako by nás chtěla varovat, nebo chtěla varovat jenom mne? Podívala jsem se z okna vlaku a tam byla…mlha, jak kdyby se se mnou loučila. Já jí v duchu poděkovala za snahu, s kterou se snažila ukázat, kdy se něco bude dít.

Annie vysoudila na Oliverovi celkem tučnou částku. Protože se tento příběh dostal na veřejnost nenechali novináři Oliverovu rodinu napokoji a ta pak musela hledat nový domov v Americe.

Andy se z toho šoku, že z jeho nejlepšího přítele se vyklubal takový padouch, vzpamatovával hodně dlouho a dodnes hned tak někomu nevěří. Díky tomu, co jsme prožili jsme ještě větší přátelé než dřív. Doba, kdy jsme byli jen hračkami znuděného Olivera, nám připadá již velmi vzdálená.