Ve Sklepení

Stíny se líně přesouvaly do svých skrýší, kam byly pozvolna zahnány prvními paprsky vycházejícího slunce. Mlha, rozprostírající se nad řekou, se pomalu ztrácela. Vítr jemně rozezníval mladičké listí v korunách stromů.

Kapky ranní rosy se třpytily na stéblech trávy i v hedvábných sítích z pavučin a s tichým cinkáním se kutálely jedna po druhé dolů k zemi. Ti, kteří by byli schopni naslouchat, by v tomto poklidném tichu uslyšeli okouzlující symfonii, píseň nového dne. Byl to jeden z těch okamžiků, který vás popadne za srdce a přiměje vidět kouzlo života. Cítit jeho nezměrnou sílu pulzující všude kolem. Život vzkvétal, rostl a letěl kupředu. Mohli byste to cítit, vnímat celou svou bytostí. Být součástí toho všeho…

Byla to někdy skutečnost? Či snad sen, nebo nějaká vzdálená vzpomínka…

*

Ze stropu kapala voda. Na podlaze se kapky stékaly v louže, aby zůstaly stát. Kameny ve zdech byly vlhké a štědře zanesené vrstvou něčeho, co velkoryse označíme jako blíže neurčitý, opalizující tentononc. V utichlých chodbách zněly padající kapky jako řev vodopádu řítícího se do hlubiny. Světlo sem nezavítalo. Zčásti proto, že v tomhle chladném, nehostinném vlhku nevydržela sebelepší pochodeň, zčásti kvůli skutečnosti, že se tyto prostory nacházely v podzemí. Tohle bylo skutečné Sklepení. Ne takové to sklepení, kterým nazýváte místnost pod přízemím a ukládáte tam věci, pro které už nemáte použití a půda je již odmítá pojmout. Ne.
Tohle místo bylo Sklepení. Pravá destinace pečlivě vyvážené směsi patřičného přítmí, vlezlého chladu, atmosféry podezřívavosti, obav a husí kůže. Několik set let pečlivě uleželého a vyzrálého mrazení pobíhajícího po zádech, paranoie a fobie. Kdyby si Fobos a Deimos chtěli parádně užít prázdniny, ze Sklepení by byli nadšeni.

Krysy, které zde žily, patřily k výkvětu fyzické odolnosti a psychické šílenosti svého druhu.

V některých výše položených místech za uplynulá desetiletí kořeny stromů prorazily strop a trčely volně do prostoru. Vzduch se zde téměř nehýbal. Zůstával na místě, houstl a těžkl. Většina metaforických nožů, kterými by se někdo pokoušel jej krájet, by v hrůze utekla.

Tohle bylo místo, kde se život dusil…

Měla příliš málo času. Ke všemu jí zbyla už jen jediná dýka. Její čepel se tu a tam zaleskla a tehdy bylo možné spatřit, že z ní ještě občas ukapává něco, co mohlo vzdáleně připomínat krev. Většinu z nich odrazila, ale bylo jich až příliš mnoho. Něco se ošklivě zvrtlo a oni stihli vyhlásit poplach.

Bylo skoro nemožné to získat… ale alespoň to se zdařilo. Jenže ne beze ztrát. Úkol byl splněn… téměř. Zbývalo jen dostat se ven. Balíček byl značně ušmudlaný. Nebyl větší než šiška borovice. Držela jej pevně v levé ruce, v druhé svírala dýku, připravenou k okamžitému zásahu.

Rusé vlasy byly téměř černé, lepily se na zchladlou kůži. Lehké topánky by nevydávaly téměř žádný zvuk, ale tady bylo všechno jinak. V podzemních chodbách Sklepení se ozvěna chopila sebemenšího zvuku a se škodolibou radostí jej roznášela všude kolem.

Dýchání bylo namáhavé. Nemluvě o tom, že jste se opravdu snažili nepřemýšlet nad tím, co to vlastně dýcháte.

Zastavila se na dalším rozcestí. Nabízelo jen dvě varianty. Obě na pohled stejně zoufalé. Stála bez hnutí, naslouchala.

Čas plynul.

Byli jí na stopě, to byla jistota.

Naděje je dvojsečná zbraň. Nesmírně lákavá. Krásná i krutá. Vypráví o šanci, o možnosti uspět, musíte to přeci zkusit. Ale Naděje není Jistota.

Člověk by se rozhodoval. Zvažoval nejisté možnosti, činil nejisté závěry a to vše jen aby si dopřál alespoň iluzi jistoty. To mohla být naděje.

Ona čekala. Mohlo by se to zdát nemístné. Nicméně, přineslo to malé poznání. Vzduch v levé chodbě se pohyboval. Líně, těžce, neochotně, ale něco jej rozhýbalo. Tohle byla jistota.

Rozběhla se.

Byli blíže. Ten nezaměnitelný štiplavý pach byl zřetelnější. Oni nemuseli zjišťovat kudy, na to jich bylo příliš mnoho. Dřív nebo později ji dostihnou. Tohle byla také jistota.

Chodbami se rozléhalo zlověstné klapání několika set tisíc noh.

Brala si z posledních sil. Tohle byla její naděje. Buď to vyjde, nebo tady zemře. A tisíce dalších budou následovat…

Zrychlila. Plíce už téměř vypovídaly službu. Každý sval v těle už nějakou dobu důrazně protestoval.

Chodba nebyla prázdná. Oni už tam byli.

Zbývalo jen doufat, že jich tam není dost. Tohle mohla být ta správná cesta ven.

A když ne, zcela jistě to bude její poslední. Cesty zpět už nebylo.

Vykročila vstříc osudu. Dýka se roztančila…

Chodba skončila. Nějakou chvíli ještě trvalo, než našla zanesený poklop, zbývalo jen jej otevřít. Otevřít.

Ani netušila, jak se to vlastně povedlo. Celé se to zdálo tak neuvěřitelné. Nemožné.

Do očí jí pálilo podvečerní slunce. Vzduch byl tak svěží, tak čistý a čerstvý, až to bolelo.

Klesla do hebké trávy.

„Elbereth, při všech hvězdách…dokázali jsme to..!“ Oči se jí zavřely.

Vítr odnášel její slova dál jako poselství. Řeka jej nesla na vlnách až k moři. Šeptala si je stébla trávy, větve stromů i kamení. Na perutích ptáků se dostala až k nebi…

*

Vlahý vánek jemně dorážel na závěsy nad lůžkem. Otevřenými okny se linula stříbrná záře měsíce a hvězd, shlížejících na svět z indigově modré oblohy.
Tohle bylo velice příjemné. Spočívala na něčem měkkém. Nějakou dobu si nemohla to něco tak konkrétního vybavit. Ano, takhle vypadá postel. Bylo to vždycky tak… blažené?

Neuvědomovala si, že ji někdo drží za ruku. Dokud ji ten dotyčný jemně nestiskl.

Pravá ruka se jí vymrštila vpřed, rychlostí, kterou by jí mohl sebezuřivější had jen závidět. Dýka se výhružně zastavila jen nepatrný kousek před hrdlem. Mířila velmi přesně. Ale… ta tvář. Ta tvář byla nějak povědomá.

Byl to on. Skutečný.

Nějak se museli dostat ven. Stejně jako ona. Ruka jí klesla zpět do pokrývek. Pokusila se pustit rukojeti.

Sledoval její počínání. „Už ji můžeš pustit, je to za námi. Díky tobě.“

Ten hlas, zněl tak… konejšivě, vlídně. Jen se na něj dívala.

„Drželas ji tak pevně, nikdo ti ji nedokázal vzít.“ Zvolna, s lehkostí motýlích křídel ji pohladil po tváři. „Báli jsme se. Mysleli jsme si, že tě dostali, že jsi… a když jsme tě pak našli… byla jsi tak chladná. Vypadalo to, že jsme tě ztratili…“

Jak vyjádřit ten zdrcující pocit radosti a úžasu prohloubený o vědomí prožitého zoufalství? Jak jen říct milované osobě, jak skutečně moc vám na ní záleží? Kde najít slova pro ten povznášející pocit z opětného shledání? Když máte znovu pro co žít?

3 komentáře

  1. George McBrave
    Bře 27, 2011

    Popis – Moc se mi líbí popis onoho sklepení. Byl tak dokonale popsán, že jsem se nechal unést ve vlastní fantazii. Četlo se to úplně krásně. Chvílemi jsem si připadal, že v tom sklepení doopravdy jsem ;-))

  2. Alci
    Bře 28, 2011

    – V tom případě povídka splnila svůj účel. 🙂
    Nejspíše můžu být spokojená. =D

  3. Anonym
    Kvě 14, 2011

    – Při čtení tohoto článku jsem měla pocit. jako by jsem se pomalu přesouvala do tohoto sklepení, do těch chodeb. Moc se mi líbilo, jak tajemně je to napsáno. Moc pěkné

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *