Tvá nejlepší přítelkyně – VIII.

Rozhostilo se hrozivé ticho.

Zdálo se, že všichni ztuhli, jako kdyby byli na fotce. Na fotce z hororu.

Oheň v krbu hlučně praskal.


Někdo vykřikl.

Pokoj se znovu probudil k životu.

Becka byla jedna z prvních, kdo se k Jade dostali.

Jade spadla hlavou dolů, hrudí na dort. Tmavá poleva a krémová náplň se rozstříkly po podlaze.

Jade se nehýbala. Oči měla zavřené. Hlavu měla natočenou do podivného úhlu.

Becka zvedla ruce k ústům a pokusila se potlačit výkřik.

Rozezněly se hlasy. Polekané hlasy.

„Dýchá?“

„Nehýbejte s ní!“

„Je při vědomí?“

„Jak spadla?“

„Zavolejte někdo na devětsetjedenáctku!“

„Kde je telefon?“

„Dave už volá!“

„Zavolejte někdo jejím rodičům!“

„Nehýbejte s ní!“

S bušícím srdcem se Becka sklonila ke své nehybné přítelkyni. „Jade?“ oslovila ji chvějícím se hlasem. „Jade, slyšíš mě?“

Ticho.

Becka si uvědomila, že klečí v bílé lepkavé dortové náplni. Ale bylo jí to jedno.

Jadeina hlava – byla v podivném úhlu. Neměla by být takhle nakloněná.

Cítila silné nutkání vzít ji oběma rukama a narovnat ji.

Cítila nutkání Jade otočit, posadit ji, obejmout ji.

„Jade?“

Ticho.

Za sebou Becka slyšela, jak holky a kluci brečí.

Místnost byla plná zmatených, ustrašených hlasů.

„Spadla?“

„Vstává?“

„Zavolali jste devětsetjedenáctku?“

„Jsou její rodiče doma? Kde jsou?“

Několik kamarádů se v těsném kruhu shluklo kolem Jade. Krčili se nad ní, mluvili ztišenými ustrašenými hlasy.

Oheň hlasitě zapraskal.

Becčiny oči zabloudily k vrcholu schodiště.

Honey!

Ještě pořád tam nahoře stála a jednou rukou svírala zábradlí. Nepohnula se. Dívala se na ně dolů a ve tváři měla podivný výraz.

Honey Jade strčila.

Slova Becce probleskla hlavou. Zamrazilo ji v zádech.

Pozorně se podívala nahoru na Honey.

Ano, Honey Jade strčila.

Honey chvíli trvalo, než si uvědomila, že se na ni někdo dívá.

Jakmile zpozorovala, že se Becka na ni dívá, změnila výraz a začala sestupovat ze schodů. „Snažila jsem se ji zachytit,“ naříkala Honey a v koutcích očí se jí najednou objevily slzy. „Snažila jsem se. Ale nebyla jsem dost rychlá.“

Ostatní studenti shromáždění kolem Jade obrátili pozornost k Honey, která pomalu sestupovala ze schodů. Po tvářích jí tekly slzy.

„Požádala jsem ji, aby mi dovolila, abych jí pomohla nést dort,“ řekla jim Honey s pláčem. „Byl tak těžký. Ale ona mi řekla, že ho drží dobře. A pak jsem uviděla, jak začíná padat. Natáhla jsem se po ní. Opravdu. Škoda, že jsem nebyla rychlejší. Škoda… “ nedořekla a hlasitě začala vzlykat.

Ne, pomyslela si Becka hořce. Ne! Ty jsi ji strčila, Honey. Strčila jsi do Jade, aby ses mně pomstila.

Strčila jsi Jade. Ale zabilas ji?

„Divně dýchá.“ Hlas Deeny Martinsonové přerušil Becčiny úvahy. Becka se otočila a viděla, že se Deena sklání nad Jade s uchem téměř u Jadeiny tváře a napjatě poslouchá.

„Ale dýchá?“ zeptala se nějaká dívka stojící u krbu.

„Dýchá, ale hlučně. Jako by to pro ni bylo obtížné,“ oznamovala Deena.

„Kde je sanitka?“ zeptal se někdo.

„Zavolal jsi ji?“

„Zavolal jsem devětsetjedenáctku,“ ozval se David Roberts. „Volal jsem okamžitě. Už by tady měli být.“

„Žádnou houkačku neslyším,“ řekl kdosi.

„Venku sněží. Mají možná potíže,“ namítl David.

„Víte, kde jsou její rodiče?“ zeptala se nějaká dívka.

Becka se dívala na zem na Jadeino nehybné tělo. Znovu pocítila silné nutkání Jade otočit, aby ležela pohodlněji.

Celé Jadeino tělo se zachvělo.

Becka vykřikla. Totéž udělalo i několik dalších studentů.

Ale Jade oči neotevřela. Dýchala teď hlasitě a nepravidelně.

Najednou Becka ucítila, že jí někdo položil paži kolem ramen.

Očekávala, že uvidí Willa, a otočila se.

Honey!

„Bude to v pořádku, Becko,“ zašeptala Honey a sklonila tvář těsně k Becčině. „Bude to v pořádku. Jsem tady.“

Honey hlasitě vzlykla. Tvář měla mokrou od slz.

Její paže na Becčině rameni byla těžká.

„Ještě pořád máš kamarádku,“ šeptala Honey. „Jsem u tebe. Nepůjdu pryč. Jsem pořád tady.“

„Ne!“ vykřikla Becka.

Několik dalších kluků a dívek překvapením vykřiklo.

Becka Honey odstrčila a zvedla se.

„Ne!“

Musím jít pryč, pomyslela si Becka. Pryč!

Divoce se rozběhla k předním dveřím, otevřela je a vyběhla ven.

Narazila do dvou policistů v černých uniformách.

„Ouha!“ vykřikl jeden z nich, překvapenější než Becka.

„Kam běžíš?“ zeptal se druhý.

Becka ustoupila o krok dozadu a pokoušela se popadnout dech.

„Ne-nevím –“ vykoktala. Ustoupila zpátky do chodby. Všechno bylo rozmazané. Jako hrozivá točící se čmouha.

Oba policisté si setřásli sníh z čepic a šli za ní dovnitř.

„Co se tu stalo?“ zeptal se jeden z nich.

Becka najednou pocítila závrať, závrať a slabost, už se neudržela na nohou, už neměla sílu to dál snášet.

„Ona to udělala!“ zakřičela Becka a roztřeseným prstem ukázala na Honey. „Honey do ní strčila! Honey strčila Jade!“

Becka viděla, že se Honeyiny oči úlekem a nedůvěrou široce rozevřely.

A pak bylo všechno kolem ní bílé, bílé jako padající sníh.

A potom, když Becka spadla, všechno zčernalo.

***

Becka otevřela oči.

Několikrát mrkla. Čekala, až si její oči zvyknou na jasné světlo.

„Kde to jsem?“ dohadovala se.

Pokusila se posadit. Záda ji bolela. Paže měla slabé.

Do zorného pole se jí dostal prádelník. Potom její toaletní stolek se spoustou šminek. Špinavé šaty byly přehozené přes židli stojící před stolkem.

Jsem u sebe v ložnici, uvědomila si.

Jsem doma.

Ale jak jsem se sem dostala?

Blízko slyšela tlumené hlasy. Poznala matčin hlas. Hlasitě šeptala.

Nepoznala, komu patří hlas muže, dokud neuviděla jeho tvář.

Doktor Klein.

On a její matka se tísnili ve dveřích. Potichu mluvili a na jejich ustaraných tvářích byl pozorný, vážný výraz. Když se Becka pokoušela posadit, oba se obrátili k ní.

„Dobré ráno!“ zvolala její matka s předstíranou veselostí. Pospíšila si k posteli. Doktor Klein ji následoval.

„Ráno?“ zívla Becka. „Jak to, že je ráno? Co je dnes za den?“

„Neděle,“ řekla paní Norwoodová a nutila se do úsměvu. Zkoumavě se dívala dolů na Becku.„Dost dlouho jsi spala.“

„Spala?“

„Táta a já jsme tě přivezli z večírku,“ řekla matka a kousala se do horního rtu.

„Dobře. Večírek,“ řekla Becka nejistě.

Najednou jí znovu projela hrůza, ostrá jako bodnutí nožem. „Co je s Jade, je –?“
„
Zlomila si páteřní obratel,“ odpověděla paní Woodsová. „Ale je naživu.“

„Ach!“ zvolala Becka. Strop se začal naklánět. Zhroutila se na polštář.

„Byla jsi v šoku,“ řekl doktor Klein profesionálně mírným hlasem. „V hrozném šoku.“

Becka zavřela oči. „Vzpomínám si na policii, ale potom… “

„Omdlela jsi,“ řekl doktor Klein a jeho úzká tvář s knírkem byla bez výrazu. Světlo lustru se odráželo od jeho plešatějící hlavy. „Ten šok byl nepochybně příliš velký. Musela jsi uniknout.“

„Ale budeš zase v pořádku,“ dodala Becčina matka rychle a aby to zdůraznila, přikyvovala hlavou, jako by se pokoušela přesvědčit sama sebe. „Doktor Klein říká, že budeš v pořádku.“

„Chci, aby sis dokonale odpočinula,“ řekl doktor, přešlapoval a pohrával si s knoflíky své šedivé vesty s úzkými proužky. „Zůstaň několik dní v posteli.“

„Ale já nejsem nemocná,“ protestovala Becka.

Doktor Klein jí začal odpovídat, ale na stolku vedle Becčiny postele najednou zazvonil telefon. Paní Woodsová ho po prvním zazvonění rychle zvedla.

Otočila se k Becce zády a zamumlala několik vět. Mluvila příliš potichu, takže ji Becka nemohla slyšet. Pak položila sluchátko.

„To byla Honey,“ řekla a otočila se zpátky k Becce. „Chtěla jenom vědět, jak se cítíš. V jednom kuse volá.“

„Ne!“ zaúpěla Becka bolestně.

Doktor Klein rychle přistoupil k posteli. Na tváři měl starostlivý výraz. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“

„Nedovolte Honey volat!“ úpěla Becka a oběma rukama svírala prostěradlo. „Nebudu s ní mluvit! Nebudu!“

„Zavěsila jsem. Vidíš?“ ohradila se paní Woodsová a ukázala na telefon. Zvedla oči k doktorovi, jako by ho žádala, aby zasáhl.

„Jak vidíš,“ začal doktor pomalu, „ještě pořád tě strašně znepokojuje to, co se stalo na večírku.“

„Nedovolte Honey volat!“ přerušila ho Becka.

„Dobře, řeknu jí, aby nevolala,“ odpověděla matka s pohledem upřeným na doktora.

„Žádné telefony,“ souhlasil doktor Klein. „Myslím, Becko, že je to dobrý nápad. Žádné telefony. Absolutní odpočinek. Když se na to budeš cítit, můžeš se jít dolů najíst. Můžeš se trochu protáhnout. Nesmíš příliš zeslábnout. Ale nechoď ven. Nechoď k nikomu na návštěvu. Předepíšu ti nějaké pilulky, které ti pomohou uklidnit se.“

„Pilulky?“

„Mírná sedativa,“ řekl. Zvedl svou tašku.

„Myslíte si, že jsem cvok?“ vyhrkla.

„Určitě ne!“ okamžitě protestovala paní Woodsová.

„Myslím, že jsi prožila něco opravdu hrozného,“ řekl doktor Klein zamyšleně. „Otevřeně řečeno, což se od nás lékařů teď očekává, myslím že jsi v mírném šoku. Myslím, že po pár dnech úplného klidu se zase dostaneš do normálního stavu.“

Paní Woodsová ho vyprovodila ke dveřím.

„Zítra přijdu na kontrolu,“ řekl. „Pokud budete něco potřebovat, zavolejte mi do ordinace.“

Becka slyšela, jak jde dolů po schodech. O chvíli později se maminka vrátila. Z čela si nervózně shrnovala pramen vlasů a na tváři měla nucený úsměv. „Budeš v pořádku,“ řekla a pohladila Becku rukou po čele. „Nechtěla bys něco sníst? Mohla bych ti na tácu něco přinést.“

Becka zavrtěla hlavou. „Ne, díky, mami. Spíš se mi chce spát.“

Becka upadla do hlubokého spánku.

V příštích několika dnech střídavě upadala do bezvědomí a probírala se z něho. Jen málo byla vzhůru. Její spánek byl hluboký a beze snů, probouzela se unavená a vůbec se necítila osvěžená.

Jednou večer, když její matka přišla, našla Becku, jak sedí na posteli a pláče kvůli Jade. Slzy se jí koulely po, tvářích a dopadaly na pokrývku.

„To je ono,“ řekla paní Woodsová měkce a něžně položila Becce ruku na rameno. „Vyplač se z toho. Vyplač se z těch pocitů, drahoušku. Pak se budeš cítit líp.“

Becka plakala a plakala. Plakala, až jí nezbývaly žádné slzy, ale lépe se necítila.

Dalšího dne odpoledne se cítila trochu silnější. Vrátila se jí chuť k jídlu a snědla vydatný oběd.

Telefonem mluvila jak s Jade, tak s Lucky. Její kamarádky byly ve stejném křídle cornwellské všeobecné nemocnice, skoro přes chodbu. Vypadalo to, že se Lucky nudí a nemůže se dočkat, až se z nemocnice dostane. Její zraněná noha se hojila jenom pomalu. Jade měla slabý hlas. Zdálo se, že je velmi deprimovaná. Řekla Becce, že se vůbec nepamatuje, co se stalo – v jednom okamžiku byla nahoře na schodech a v dalším v nemocnici. Když Jade mluvila, cítila Becka v jejím hlase bolest. Kdybych jen mohla udělat něco proto, abych se téhle noční můry zbavila, pomyslela si a cítila se osamělá a bezmocná.

Becka jim slíbila, že jakmile jí to dovolí, přijde je navštívit.

Později odpoledne ležela znovu v posteli. Četla si knížku a měla potichu puštěné rádio. Vtom vešla její matka. Byla ustrojená a chystala se odejít. „Do hodiny se vrátím,“ řekla a rozčileně si natahovala rukavice. „Budeš v pořádku, vid?“

„Jistě,“ odpověděla jí Becka. „Žádný problém.“

„Jak se cítíš?“ zeptala se paní Woodsová. Kladla jí tuhle otázku dvacetkrát denně.

„Jsem trochu ospalá,“ připustila Becka. „Nemyslela jsem si, že je možné, aby někdo spal tak dlouho!“

Becka to řekla vesele, ale matčin nervózní výraz zvážněl. „Dělá ti to dobře,“ řekla. „Budu hned zpátky, ano? Zůstaneš v posteli. Zase spi.“

„Nedělej si o mne starosti,“ zívla Becka.

Zavřela knihu a nechala ji spadnout na podlahu. Zívla a poslouchala, jak jde matka po schodech dolů. Za pár vteřin bouchly domovní dveře. Za chvíli pak Becka slyšela, jak auto startuje a jede dolů po příjezdové cestě.

Najednou Becka cítila, jak ji zaplavila vlna smutku.

To jsou ty prášky, pomyslela si.

Prášky mě deprimují, cítím se smutná.

Ne, odporovala si. To nezpůsobily prášky. Je to kvůli mně. Kvůli mému životu. Mám tak smutný život. Tak hrozně, hrozně smutný.

„Kde jsou moje kamarádky?“ zvolala nahlas a cítila, že se začíná chvět. „Kde jsou moje kamarádky?“

Obě jsou zraněné. Obě jsou v nemocnici.

Obě jsou pryč.

Přitáhla si přikrývku až k bradě.

Cítila se tak smutná. Ospalá. Těžká, jako kdyby vážila tisíc tun. A roztřesená.

A smutná.

A právě v okamžiku, když znovu upadala do hlubokého spánku, zazvonil telefon.

„Žádné telefony,“ připomněla si Becka slova doktora Kleina.

Telefon zazvonil podruhé.

Nezvedej ho, pomyslela si. Jsem příliš smutná, abych mohla odpovědět.

Třetí zazvonění.

Divila se, proč ho máma nezvedá.

Pak si vzpomněla, že šla ven.

Moc mi to nemyslí, uvědomila si Becka. Jsem příliš smutná na to, abych mohla jasně uvažovat.

Čtvrté zazvonění zadrnčelo Becce hlasitě do ucha.

Zvedla sluchátko. „Haló?“ ozvala se tiše a bojácně.

„Ahoj, Becko, jsi to ty? Tady Honey.“

„Hm.“ Řekla unaveně. Nebyla překvapená. Jsem moc smutná, než abych s tebou mohla mluvit, Honey. Jsem smutná tvou vinou.

„Myslela jsem na tebe,“ řekla Honey přehnaně vesele.

Becka neodpověděla. Telefonní sluchátko bylo v její ruce tak těžké.

Proč ho držím? ptala se sama sebe. Proč ho prostě nepoložím zpátky?

Vůbec mi to jasně nemyslí.

„Becko, jsi tam ještě?“ zeptala se Honey netrpělivě.

„Ano.“

„Nebyla jsi na mě moc hodná, Becko. Vůbec jsi na mě nebyla hodná. Ale mám pro tebe hezké překvapení,“ chichotala se Honey.

Proč je tak šťastná? říkala si s nechutí Becka.

Byla jí zima a celá se třásla. A byla smutná. Proč je Honey tak šťastná, když já jsem tak smutná?

„Můžeš se tu zastavit?“ zeptala se Honey dychtivě.

„Cože?“

„Přijď,“ naléhala Honey. „Jenom na chvilku. Jen aby ses podívala na to hezké překvapení. Bude se ti líbit, Becko. Vážně.“

„Ne,“ řekla jí Becka. Pokoj se nakláněl a houpal. Zavřela oči, aby to zastavila. „Ne, nemohu.“

„Musíš,“ naléhala Honey. „To překvapení se ti bude líbit, Becko. Vezmi si kabát. Jen na vteřinu sem zaskoč. Budeš ráda. Opravdu.“

Ne.

Nemohu.

Jsem příliš smutná. Příliš ospalá. Příliš unavená.

Nemohu.

Jak na ni Honey naléhala, aby přišla, uslyšela Becka v pozadí jiný hlas. Chlapecký hlas.

Will?

Zaslechla Willa? Byl Will u Honey?

Proč?

„Pospěš si, prosím,“ vybízela ji Honey.

„Dobře,“ řekla Honey. „Dobře. Přijdu. Jenom pro tentokrát. Jenom na chvilku.“

„Prima!“ zvolala Honey. „Něco ti ukážu. Je to velké překvapení!“

Jako v tranzu se Becka zvedla z postele.

Pokoj se nakláněl a houpal.

Zachytila se vršku prádelníku, aby získala rovnováhu.

Srdce jí bušilo. „To nebyl Will,“ řekla nahlas. „Nemohl to být Will. Jen jsem si jeho hlas představovala. Will by nikdy k Honey nešel.“

Ale musela se o tom ujistit.

Zůstanu tam jen moment, pomyslela si.

Řekla jsem to Honey. Jenom moment.

A pak už ji nikdy neuvidím. Už s ní nikdy nepromluvím.

Natáhla si froté župan. Pak vklouzla do tenisek.

Není nutné, abych se oblékala, pomyslela si.

Jdu ven jenom na chvilku.

Vyhlédla z okna. Země byla pokrytá sněhem. Obloha byla teď pozdě odpoledne tmavošedá. Hrozivé mraky visely nízko nad vršky střech. Sníh se třpytil a vypadal tvrdý jako led.

Už leží na zemi dlouho, napadlo Becku.

Nevyhlédla jsem ven celý týden.

Není to divné? Neviděla jsem oblohu. Neviděla jsem sníh. Ani jednou jsem se nepodívala ven?

Co je to se mnou? uvažovala.

Proč mám tak divný pocit?

Proč se necítím ve své kůži?

Vratce kráčela po schodech dolů a zastavila se u skříně v chodbě, aby si vyndala kabát. Přehodila si ho přes ramena, zavázala si župan a zamířila k zadním dveřím.

Venku byla vetší zima, než si představovala. Becka si zapnula kabát na zip a skloněná, aby se chránila před větrem, šla přes tvrdý, kluzký sníh.

Za garáží přešla zadní dvorek, prošla otvorem v nepěstěném živém plotě a vešla na dvorek Honeyina domu.

Chvěla se a pospíchala k zadním dveřím.

Byla několik metrů od domu, když v osvětleném kuchyňském okně uviděla dvě postavy. Zastavila se.

„Ne!“ vykřikla Becka hrůzou. „Ach, ne!“

Honeyino kuchyňské okno pokrývala tenká vrstva námrazy. Ale jasné světlo uvnitř Becce dovolovalo, aby zřetelně viděla dva lidi sedící u žlutého umakartového stolu.

Becka stála ve sněhu, tenisky měla rozvázané, třesoucí se ruce holé a zírala na ně s otevřenou pusou.

Byla tam Honey ostříhaná stejně jako Becka a usmívala se přes stůl.

Když Becka přistoupila o krok blíž, rozeznala, že Honey má na sobě její nejhezčí zelený svetr a u krku přišpendlenou brož s papouškem.

A ten, kdo seděl u stolu proti Honey a usmíval se na ni, byl Will.

Drželi se za ruce?

To Becka nemohla vidět.

Něco se v Becčině hlavě zlomilo.

Všechno zbělelo, jako bílý sníh u jejích nohou.

Všechno zestudenělo, jako studený vítr, který se ji snažil odfouknout od zadních dveří.

Ale Becka se odmítala nechat odfouknout.

„Nemůže mít taky Willa!“ vykřikla hněvivě a pronikavě proti větru.

Vzala mi všechno, pomyslela si Becka hořce a zaplavila ji zlost. Všechno. Ale nemůže mi vzít Willa. Nemůže!

Becka, oči plné horkých slz, chytila knoflík u dveří, otočila jím a strčila do dveří.

S hlasitým supěním vpadla do kuchyně.

Supěla jako rozzlobené zvíře a dívala se na ně.

Seděli tam spolu. Oba dva. Usmívali se.

Společně v jasné teplé kuchyni.

„Ne!“ zaúpěla Becka.

Očima cosi horečně hledala. Nevěděla co.

Něco.

Tam to bylo. Dřevěný stojan na nože stojící na kuchyňském pultu.

Dřevěný stojan s dlouhými kuchyňskými noži s černou rukojetí.

„To je překvapení, Becko!“ zvolala Honey radostně a ukazovala na Billa.

Začala vstávat od stolu, ale zastavila se v půli cesty, když uviděla, jak Becka vytáhla nůž ze stojanu.

V jasném světle kuchyňské lampy se čepel zatřpytila.

Willův úsměv se rychle vytratil. Překvapením doširoka rozevřel oči.

Honey zůstala nehybná, částečně na židli a částečně mimo ni.

„Becko, co –?“ Honey nedokončila větu.

Namáhavě polkla a pak, když Becka nůž vysoko zdvihla, polekaně vykřikla.

„Ne, Becko, nedělej to!“

Ale Becka křičela příliš nahlas a nemohla ji slyšet. Ječela a letěla přes místnost, ječela zlobou a s nožem namířeným na Honeyinu hruď se hnala směrem k ní.

Zabij, pomyslela si Becka.

Zabiju Honey.

Musím ji zabít. Zabiju ji. Zabiju.

Pak budu zase šťastná. Tak šťastná.

Ale v půli cesty se Becka najednou zastavila.

Vířící, naklánějící se místnost potemněla.

Becka hlasitě zasténala.

Slabá. Cítím se tak slabá. Jsem tak strašně slabá.

Obrátila oči v sloup a zhroutila se na podlahu.

Těžce dopadla na zem a nehýbala se.

Neviděla, že jí nůž vypadl z ruky.

Neviděla, jak Will vyskočil od stolu. „Řekla jsi mi, že Becka ví, že jsem tady!“ vykřikl rozzlobeně na Honey. „Řekla jsi mi, že sem přijde, aby se se mnou sešla!“

Udělal rychlý krok kupředu, aby se podíval, jestli může Becce pomoci, ale Honey ho strčila zpátky.

„Nepřibližuj se k ní!“ vykřikla a v očích měla divoký vzrušený výraz. „Je to moje kamarádka!“

„Šílíš?“ zvolal Will a snažil se vykroutit z Honeyina sevření. „Omdlela. Možná se poranila. Musíme něco udělat!“

„Nepřibližuj se k ní!“ opakovala Honey a v jejím hlase zazněla hrozba. „Je to moje přítelkyně. Moje nejlepší přítelkyně.“

Becka zasténala, ale nepřišla k sobě.

Honey, jejíž velká ruka se chvěla, zdvihla z podlahy velký kuchyňský nůž. Stála nad Becčiným nehybným tělem s nožem napřaženým proti Willovi.

„Ty jsi šílená!“ vykřikl a v jeho hlase se mísil strach s hněvem. „Polož ho. Co to děláš?“

„Nepřibližuj se k mé nejlepší přítelkyni,“ přikazovala mu Honey. Tvář měla zkroucenou vztekem.

Rychlým pohybem paže sáhl Will po noži.

Uchopil jeho rukojeť těsně nad Honeyinou rukou.

„Nech mě!“ zaječela.

„Pusť ho, Honey!“

Zápasili spolu jenom chvilku.

Honey ho odstrčila ramenem.

Klopýtl dozadu, ale zoufale se snažil nůž nepustit.

Ale teď ho měla Honey.

Will znovu nabyl rovnováhy a vyrazil kupředu. Natahoval se po noži – a nabodl se na něj.

Čepel projela jeho hrudí.

Vylekaná Honey pronikavě vykřikla.

Trvalo jí několik vteřin, než nůž vytáhla.

Willovo tričko se zbarvilo jasnou krví.

„Tys mě bodla,“ zašeptal chraplavě. Z otevřených rtů mu splynulo hlasité, nepříjemné zachrčení. Zvedl oči k Honeyiným. Zračila se v nich hrůza a neochota uvěřit tomu, co se stalo.

Zasténal a zhroutil se tváří k zemi na linoleum vedle Becky. Podlaha kolem něho byla plná krve.

Je mrtvý, uvědomila si Honey.

Je mrtvý a jeho krev je tak světlá.

Becka se pohnula. Zasténala. Zachvěla se po celém těle.

Honey se přinutila odvrátit oči od tratoliště krve kolem Willova těla.

Co teď? přemýšlela Honey s tlukoucím srdcem.

Co teď? Co teď? Co teď?

Oči jí horečně klouzaly z Becky na Willa a zpátky k Becce.

Najednou dostala nápad.

Sklonila se k Becce.

Dala nůž Becce do ruky.

Pečlivě obtočila Becčiny prsty kolem černé rukojeti.

Honey se zvedla a zírala na krví potřísněný nůž, který teď pevně svírala Becčina ruka.

Za několik vteřin Becka otevřela oči. Honey si klekla vedle ní a pomohla jí posadit se.

„Nedělej si starosti, Becko,“ zašeptala Becce do ucha. „Nedělej si starosti, Becko.“

Houpala Becku v objetí.

Becka nejistě mhouřila oči a snažila se zaostřit zrak. Ale viděla jenom světla, jasná mihotavá světla.

Místnost byla blikající šmouha.

Co se stalo? Proč nic nerozeznává?

„Nedělej si starosti,“ opakovala Honey mírně. „Postarám se o tebe, Becko. Jsem teď tvoje jediná kamarádka. Postarám se o tebe.“

Becka se snažila zaostřit zrak.

Když ve své ruce uviděla nůž, potichu zasténala.

Pomalu začala jasně vidět.

Spatřila čepel potřísněnou krví. Červenou a stříbrnou. Červenou a stříbrnou. Blýskala se jako třpytivá vánoční ozdoba.

Všechno se ve světle blýskalo a jiskřilo. Červený a stříbrný nůž v její ruce. Kuchyňská linka. Kluk ležící vedle ní tváří k zemi.

„Postarám se o tebe, Becko,“ zašeptala Becka konejšivě a držela Becku. „Neřeknu policii, co jsi udělala. Vymyslíme si nějakou historku, viď, Becko? Neřekneme jim, že jsi zavraždila Willa.“

„Cože?“ Becka se snažila vstát, ale Honey ji nepouštěla, objímala ji pažemi kolem ramen a konejšivě jí šeptala do ucha. „Co jsem udělala?“ zašeptala Becka. „Co?“

Zírala na červený a stříbrný nůž ve své ruce. Pak sklonila zrak k Willovi, který ležel tak klidně v tmavém tratolišti krve.

„Co jsem udělala?“ zašeptala Becka.

„Řeknu jim, že jsi to udělala v sebeobraně, Becko,“ řekla Honey tiše. „Nemusí vědět pravdu. Nikdy se nedozvědí, že jsi Willa probodla. Protože já tě ochráním. Od nynějška tě budu chránit. Protože já jsem tvoje nejlepší kamarádka. Já jsem tvoje nejlepší kamarádka a jediná kamarádka, viď, Becko? Nejsem tvoje nejlepší kamarádka? Nejsem? Jistě, že jsem. Jsem tvoje nejlepší kamarádka na světě. A nikdy jim neřeknu, co jsi Willovi udělala. Nikdy. Nikdy, nikdy.“

„Děkuju ti, Honey,“ zašeptala Becka vděčně. „Jsi opravdová nejlepší přítelkyně.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.