Chapter Two – Madness and Rivalry

Meriditte šla rychlým krokem chodbou a její dlouhé kaštanové vlasy za ní vlály. Byla velice rozohněná a chtěla si na tu děvečku posvítit. Ale vypadala spíš na to, že jde někomu zakroutit krkem.

Naposledy takhle vyváděla, když jí její spolužák nařkl z toho, že se muchlovala s Meverickem. V celé jedné třídě pak měsíc zasklívali okna, protože její každé setkání s ním skončilo jeho novým setkáním s okenní tabulí a následnou návštěvou školních pozemků. Tentokráte však svůj cíl vyhledávala cíleně, byla jako šelma na lovu, když zahlédla tvář, kterou na škole nikdy nepotkala. Na prváka byla moc stará, takže bylo jasné, že kořist již lokalizovala.

„Ty!“ Okřikla ji a došlápla si skoro na ní.

„Slečna opozdilá? Jak bylo to jméno… Mededitte?“ optala se jí Kielia a bedlivě sledovala svýma fialovýma očima reakci Meriditte.

Meriditte nebyla z těch, kteří by měli opravdu silnou trpělivost a už rozhodně ne silný smysl pro humor. Ne natolik, aby dokázala přejít jasné napadání ze strany Kielie.

„Co si o sobě sakra myslíš?!“ vyjela na ni Meriditte a mírně do ní strčila.

„Víš ty vůbec, s kým mluvíš?!“ optala se Kielia nevybíravým tónem a mrkla po Meriditte.

„Ty…“ Nedokončila. Jakmile se napřáhla, aby Kielii udeřila, někdo jí chytil ruku.

„Stačilo,“ znělo prosté a krátké ukončení situace. Meriditte se otočila a jen hlesla:

„Meve?“ Její tváře se zhostilo překvapení. Nečekala, že by se zrovna Meverick pletl do její cesty, natož aby jí v tom přímo zabránil. „Pro..“ snažila se zeptat na důvod, ale Meverick ji rychle přerušil:

„Profesor; čeká na tebe ve třídě,“ oznámil stroze.

„Dneska se chováš divně,“ poznamenala šeptem, ale Meverick
jí ani neodpověděl. Vydala se tedy do třídy a nechala Mevericka a Kielii na chodbě.

„V pořádku,“ optal se Meverick Kielie již příjemným a přátelským hlasem, který byl sice hlubší, ale nezdál se tak. Kielia jen zakývala hlavou. Zdálo se, že je v pořádku, ale přeci jenom byl zázrak, že setkání s Meriditte v takové situaci přežila. „Neber si to od Meriditte špatně. Jen je zvyklá, že sedí na svém místě, a má ráda prosté staré pořádky,“ snažil se Meverick situaci ulehčit. „Nemusíš se přeci o tom zmiňovat svému otci; nerad bych, aby se Meriditte připletla
do toho, jak…“

Odkašlání přerušilo probíhající hovor a Kielia i Meverick se otočili na zdroj.
„A-ano, profesore?“ Meverick se narovnal a snažil se zachovat klid.

„Slečno Cross, stalo se zde něco?“ optal se nekompromisně profesor ignorujíc Mevericka. Meverick však již tušil, že zde bude problém. Čekal něco, co Meriditte silně ovlivní, a tak nervózně vyčkával ortel, který vyjde z úst Kielie.

„Ne, pane profesore, naprosto nic se nestalo. Pan Clerenc mi jen představil spolužačku, která zameškala. Je to velice milá dívka. Ráda bych, aby se někdo postaral o to, aby jí bylo její zameškání odpuštěno,“ řekla Kielia velice oficiálním tónem a profesor poklonil hlavu jako nějaký sluha a odpověděl:

„Jistě, zařídím to.“

„Děkuji, Kielio,“poděkoval Meverick za Meriditte. Oddechl si, protože kdyby se zmínila o tom, co se skutečně stalo, tak by to byl jen další průšvih Meriditte v řadě.

„Neboj, Albe, tvoje kamarádka je i moje kamarádka.“ Usmála se Kielia, ale Mevericka to zrovna nepotěšilo.

„Prosím, nepoužívej mé druhé jméno.“ Ozvalo se zvonění a veškeré dění na chodbách se přesunulo do tříd. V 11. ročníku se však neučilo. Místo toho všichni seděli v lavicích a netrpělivě vyčkávali. Profesor, sedíc za svým stolem, sem tam hodil pohledem po studentech, avšak víc než jen letmý pohled jim nevěnoval a znovu se do něčeho začetl. Až po půl hodině začal vyvolávat jména studentů a
ti odcházeli. Mezi jednotlivými studenty byla vždy pěti minutová pauza, ale i když došlo na studenta, který byl mezi posledními, ostatní se nevraceli. Meriditte i Meverick stále čekali, i Kielia už odešla.

„Meverick Albert Clerenc,“ vyvolal jméno profesor a Meverick se zvedl z lavice, vzal si své věci a odešel. Meriditte se na něj sice podívala, ale on jí nevěnoval ani mírný pohled. Nepodíval se na ni ani na chviličku. Když se dveře místnosti zavřely, zůstala tam pouze Meriditte a profesor.

„Slečno Cullie, u vás nastal menší problém,“ podíval se profesor na Meriditte vážným pohledem. „Váš dotazník nevyšel dobře a dnešní test nepodstoupíte. Dostavte se prosím k řediteli,“ řekl velice vážně, jako by snad mluvil o něčím úmrtí.

„A-ano, pane profesore,“ zakoktala se Meriditte a taktéž odešla, ale k řediteli.

Ředitel byl zrovna vprostřed papírování, kterého měl mnoho, a další papíry na něj již vyhlížely vyskládány na zemi v rohu. Jeho práci však vyrušilo klepání a Meriditte, která vešla dovnitř.

„Pane řediteli,“ oslovila ho Meriditte, když vešla dovnitř.

„Posaďte se,“ vyzval Meriditte ředitel a gestem jí nabídl židli. „Prosím. Meriditte, nejspíš ani nevíš, proč tady jsi, že?“ Podíval se Meriditte upřeně do očí a jeho šediny mírně pableskovaly ve světle. „Takže…“ Položil lokty na stůl a sepnul ruce. Chvíli jen Meriditte pozoroval a Meriditte zase jeho.

„Co-co se děje?“ zeptala se Meriditte nejistě a nebyla si jista, zda-li vůbec z kanceláře ještě dnes odejde.

„Slečno Cullie,“ oslovil ji ředitel velice formálně, což nebylo nejlepší znamení.

Dokud mluvil ředitel s někým a oslovoval ho jménem, tak se nemusel obávat, ale jakmile začal se svým formálním tónem a dodal oslovení pomocí příjmení, nebylo zbytí.

„Slečno Cullie, dle rozhodnutí Školní rady, vašeho profesora a dokonce i Spolku jste s okamžitou platností vyloučena. Okamžitě se odeberte do svého příbytku a sbalte si své věci. S vyloučením ze školy je zde i jiná věc…“ Položil před Meriditte spis, který hlásal to, čeho se každý ze všeho nejvíce obával.

„Ale to nemůžete!“ zvedla se ze židle pohotovostně. „To nejde!“ Začala se nějak bránit. „Nemůžete přece…“ Ředitel ji však přerušil a zcela vážně a přitom chladně odpověděl:

„Není to mé rozhodnutí, ale musíte se podřídit.“

„Rozumím, ale prosím. Vynechejte z toho mou sestru,“ požádala Meriditte ředitele, vzala si spis a odešla. Ve dveřích se ještě otočila a s klidem se rozloučila.

„Sbohem.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.