Tvá nejlepší přítelkyně – VII.

„Mami!“ zvolala Becka. „Proč tu sedíš?“

Paní Woodsová se pomalu otočila. Neusmívala se.

„Mami, jsi v pořádku?“

„Užila sis to?“ zeptala se Becčina matka chladně. Zvedla se.

„Ne,“ odpověděla Becka zaraženě. „Já… no… “

„Byla jsi u Willa?“ zeptala se paní Woodsová rozzlobeně. Založila si ruce v bok a zkoumavým pohledem si Becku přísně měřila.

„Nerozumím ti, mami,“ odpověděla Becka a strachem se jí sevřel žaludek. Rychle si svlékla bundu a usilovně přemýšlela. Snažila se odhadnout, kolik toho její matka ví, a podle toho rozhodnout, jak moc má být upřímná.

„Vím, že se zase scházíš s Willem,“ řekla paní Woodsová klidným bezvýrazným hlasem. „Vím, že se tajně vytrácíš z domova. Byla jsi tam dnes večer?“

„Ano,“ připustila Becka. „Jak ses to dozvěděla? Jade?“

„Na tom nezáleží,“ řekla paní Woodsová stroze.

„Poslouchala jsi, když jsem telefonovala?“ chtěla vědět Becka.

Matka se zamračila. „Já tě nešpehuju,“ sykla rozzlobeně. A pak její klid náhle zmizel. „Hrozně jsi mě zklamala, Becko,“ řekla a brada se jí chvěla. Kousla se do spodního rtu.

„Mami, vážně. Já –“

„Takhle se tajně vykrást,“ kárala ji paní Woodsová a zavřela oči. „Vykrást se za mými zády.“

„Musela jsem vyklouznout tajně!“ odsekla Becka. „Kdybych ti řekla, že jdu k Willovi, nenechala bys mě!“

Paní Woodsová smutně zavrtěla hlavou. „Becko, Becko. Už jednou ti ten kluk zlomil srdce.“

„To není fér, mami!“ vykřikla Becka a hrnula se k matce.

Paní Woodsová, znepokojená Becčinou prudkostí, ustupovala dozadu, až narazila do kuchyňského stolu. „Promiň, nechtěla jsem –“

„Je to jinak!“ zvolala Becka. Nedokázala ovládnout svou zlobu a zklamání. „Will se změnil. Je to jiný člověk. Ale věděla jsem, že ty a táta byste tomu nikdy nevěřili. Nikdy byste nedali Willovi příležitost.“

„A tak jsi musela utíkat z domu bez našeho vědomí?“ zvýšila hlas paní Woodsová, až mluvila stejně hlasitě jako Becka.

„A co bys udělala ty?“ křičela Becka.

„Řídila bych se pravidly,“ odpověděla matka a znovu ztišila hlas. Byla už opět vyrovnaná. „To bych udělala já. Máme tady určitá pravidla, Becko. Důležitá pravidla týkající se čestnosti. A ty jsi je porušila.“

Dívala se přísně na Becku, ruce založené v bok, jednou nohou ťukala do linolea.

„Chtěla – chtěla jsem ti o Willovi říct,“ koktala Becka.

„Ale neudělala jsi to,“ řekla matka.

Becka cítila, jak nad sebou ztrácí kontrolu.

Tuhle hádku nemohla vyhrát. Nebyl žádný způsob, jak matku přesvědčit, aby se na věc dívala z její strany.

Žádný spor s ní nikdy nemohu vyhrát, uvědomila si Becka nešťastně. Když se hádáme, je ona stále klidnější a klidnější. A já se přestanu ovládat a jsem čím dál tím víc rozrušená.

A právě to se teď dělo.

„Mami, musíš mi dát šanci,“ prosila Becka. Zkřížila paže na prsou, pevně je přitiskla k hrudi a snažila se přestat se chvět.

„Šanci?“

„Ano. Špatně se to vysvětluje,“ začala Becka.

„Tak se s tím neobtěžuj,“ vyštěkla matka. Hluboce se nadechla a pak vzduch pomalu vypouštěla z plic. Celou dobu se na Becku přísně dívala.

„Mami, prosím –“

„Je příliš pozdě,“ řekla paní Woodsová odměřeně. „Máš domácí vězení.“

„Cože?“

„Nesmíš ven. Vůbec.“

„Počkej. To nemůžeš udělat!“ zvolala Becka.

„Ale ano, mohu,“ řekla paní Woodsová pevně. „Mohu a udělám to. Nesmíš si půjčovat auto. Nesmíš navštěvovat kamarádky. Nesmíš večer ven – až do odvolání.“

„Ale, mami, jsou přece vánoční prázdniny,“ zakvílela Becka. „A co Jadein večírek v sobotu večer?“

„Musíš se bez něj obejít,“ řekla paní Woodsová. Odlepila se od kuchyňského stolu a rychle odkráčela z místnosti.

Becka vyběhla nahoru a tváří dolů sebou hodila na postel.

Byla připravená rozbrečet se. Čekala, že se jí hrud začne otřásat hlasitými vzlyky.

Ale slzy nepřicházely. Ležela tam s hlavou ponořenou do peřin. Byla příliš rozzlobená, než aby mohla plakat. Zlobila se na matku. Zlobila se na sebe. Zlobila se na Willa. Tolik riskovala, když za ním šla. A vůbec jí nepomohl.

Nezlepšil jí náladu. Vlastně ji ještě víc rozčilil, když připustil, že Honey je „docela roztomilá“ a že za ním „možná“ přišla.

Díky, Wille. Moc ti děkuju, pomyslela si Becka hořce.

Teď se zlobila také na Willa.

Zlobila se na svět.

Ale slzy pořád nepřicházely.

Otočila hlavu, přitiskla se tváří k hladkému povlečení a dívala se do tmy.

Co teď budu dělat? pomyslela si hořce.

To teda budou pěkné prázdniny.

Už si vyndala za skříně šaty na Jadein večírek. Stříbrnou minisukni z toho obchůdku v Old Town. Přiléhavou černou kombinézu, kterou si chtěla vzít spolu se sukní.

Všechno bylo připravené, vyložené na židli před toaletním stolkem.

To budu mít veselé Vánoce, pomyslela si nešťastně.

A navíc hezkou noc.

Slzy ještě pořád nepřicházely.

V pokoji bylo chladno. Náhle ucítila závan studeného vzduchu.

Nechal někdo okno v ložnici otevřené?

Becka se posadila a otočila se k oknu.

A uvědomila si, že někdo je v pokoji spolu s ní.

Dveře od skříně se pomaloučku otevřely.

K posteli se přibližovala tmavá postava.

Potichu. Pomalu. Jako kdyby se vznášela.

Jenom si to představuju, pomyslela si Becka a upřeně se dívala do tmy.

Zvedla se a začala se natahovat přes postel, aby rozsvítila lampu.

Ale vymrštila se ruka a zastavila Becčinu paži.

„Ne!“ vykřikla Becka.

„Pšt. To jsem já,“ zašeptal hlas.

Známý hlas.

Becka se vykroutila a zápolila s lampou.

Konečně se světlo rozzářilo.

„Honey!“ vykřikla Becka.

Honey se vynořila ze stínu a uličnicky se na ni usmála. Jeden prst vztyčila ke rtům na znamení, aby byla tiše.

„Jak ses dostala dovnitř, Honey? Co tu děláš?“ ptala se Becka šeptem.

To nemůže být pravda, pomyslela si Becka. Snad se sem Honey nenastěhovala? Nebo snad ano? Nastěhovala se do mého pokoje? Bere mi celý můj život?

„Pšt,“ opakovala Honey.

Becka se rychle přesunula přes postel a opřela se o pelest. Honey postupovala dopředu, až byla jen několik centimetrů od postele.

Její šedé oči v ostrém světle lampy jiskřily. Tvář měla změněnou vzrušením. Těžce oddychovala.

„Jak ses dostala dovnitř?“ opakovala Becka. Opatrně se dívala do Honeyiných blýskajících se očí. Nedokázala se rozhodnout, jestli se má zlobit nebo bát.

„Přišla jsem tě navštívit brzy večer,“ zašeptala Honey. „Tvoje matka řekla, že jsi pryč.“ Široce se usmála.

Becka netrpělivě čekala, až bude pokračovat.

„Tvoje máma myslela, že jsem šla domů,“ svěřila se Honey. „Hlasitě jsem bouchla zadními dveřmi, aby si myslela, že jsem odešla. Pak jsem šla sem nahoru, abych na tebe počkala.“

„Ale, Honey,“ spustila Becka.

„Zrovna jako když jsme byly malé,“ skočila jí Honey do řeči. „Vzpomínáš si, jak nás naši rodiče tenkrát marně hledali? Mysleli si, že jsme venku, ale celou dobu jsme se schovávaly v tvé komoře v podkroví?“

„Nemám žádnou komoru v podkoroví,“ zašeptala Becka unaveně.

Nezdálo se, že ji Honey slyší. „Dlouho jsem na tebe čekala, než jsi přišla domů,“ hubovala ji Honey.

„Ale proč?“ chtěla vědět Becka. „Proč jsi tady?“

„Chtěla jsem se ti osobně omluvit,“ řekla Honey a upřeně se dívala Becce do očí. Přestala se usmívat.

„Cože? Omluvit?“

„Ano,“ přikývla Honey. Její krátké kaštanové vlasy se ve světle zaleskly. „Cítila jsem se hrozně špatně. Prostě mi to vyklouzlo, Becko. Hrozně mě to mrzí.“

„Vyklouzlo?“

„O Willovi,“ řekla Honey a pátravě se na Becku dívala. Ani nemrkla.

Becka zasténala. „Chápu. Už je mi to jasné.“ Oběma rukama udeřila do pelesti.

„Becko, já opravdu –“

„Ty jsi mámě řekla o Willovi,“ řekla Becka a úplně zapomněla šeptat. „To jsi byla ty.“

Honey těžce polkla. „Jenom mi to vyklouzlo.“

Teď už to chápu, pomyslela si Becka rozzlobeně a otočila hlavu k oknu. Už tomu rozumím. To byl Honeyin způsob, jak se mi pomstít. Tak mi oplatila tu scénu na dívčím záchodě dnes odpoledne.

Řekla mámě o Willovi.

„Rozumím,“ zamumlala Becka a nespouštěla oči z okna.

„Vážně,“ trvala na svém Honey. „Nebylo to schválně. Tvoje matka a já jsme si povídaly a mně to vyklouzlo.“

Ano. Jistě, pomyslela si Becka a cítila, jak jí zlost svírá hrdlo.

„Hrozně mě to mrzí, Becko. Opravdu. Hrozně mě to mrzí.“ Natáhla se a pokusila se Becku obejmout. Ale Becka se odtáhla z jejího dosahu.

Honey se strnule napřímila a těžce dýchala. „Prosím tě, řekni, že mi to odpouštíš,“ žadonila. „Prosím.“

Becka mlčela a vyhýbala se Honeyiným očím.

„Prosím,“ žadonila Honey s rostoucím zoufalstvím. „Odpusť mi. Můžeš přeci odpustit své nejlepší kamarádce, ne?“

Becka se k Honey otočila. Na tváři měla tvrdý a chladný výraz. „Honey, ty nejsi moje kamarádka,“ procedila skrze zuby.

Honey odskočila, jako by ji někdo uhodil do tváře.

„Cože?“

„Ty nejsi moje nejlepší kamarádka,“ řekla Becka a hlas se jí chvěl hněvem. „Nejsi moje nejlepší kamarádka a nejsi vůbec moje kamarádka. Moje kamarádky jsou Jade a Lucky. Jade a Lucky jsou moje nejlepší kamarádky. Mé jediné kamarádky.“

Honey se na Becku zamyšleně dívala, jako kdyby Becčina slova pečlivě zvažovala.

Ale na její tváři nebylo vidět žádné pohnutí.

A když konečně promluvila, tón jejího hlasu byl veselý a jasný, jako kdyby Becčina bolestivá slova neslyšela.

„A mimochodem,“ řekla Honey a zamrkala na Becku. „Dnes jsem se rozešla s Dannym. Přesně jako jsi to udělala ty.“

***

„Becko, ty jsi tady!“

Jade spěchala přes obývací pokoj a prorážela si cestu mezi skupinkami povídajících si mladých lidí.

„Jé, tady je to krásné!“ Becka se rozhlížela po pokoji. Od ohně hořícího v krbu se šířilo měkké oranžové světlo. Velké punčochy naplněné bonbóny visely dolů z římsy nad krbem pod krásnou vánoční výzdobou z borovicových větví a šišek.

V rohu se třpytil obrovský vánoční strom, který sahal až ke stropu. Červená a bílá světýlka se střídavě rozsvěcovala a zhášela. K větvím byly přivázány desítky červených mašlí. Díky lesklým stříbrným ozdobám strom zářil, jako by byl pokryt tisíci třpytícími se diamanty.

Becka se rychle rozhlédla po pokoji a poznávala mnohé ze smějících se tváří. To je úplná davová scéna! Jade opravdu pozvala půlku školy!

„Vážně jsem si nemyslela, že budeš moct přijít,“ volala Jade, aby překřičela hukot hlasů a vřeštění hudby ze stereogramofonu hrajícího jakési heavymetalové vánoční album.
„Táta na poslední chvíli ustoupil,“ řekla jí Becka s úsměvem. „Přemluvil mámu, aby mi dovolila přijít.“

Jade na sobě měla zelený vlněný svetr s hlubokým výstřihem a přiléhavé sametové černé kalhoty.

„Nádherný svetr,“ řekla Becka.

„Dodělala jsi ten svůj?“ zeptala se Jade. „Víš, ten, co jsi pletla pro sestřenici.“

„Ano, jistě,“ odpověděla Becka a zašklebila se. „Měla jsem na pletení spoustu času, protože nesmím nikam chodit.“

Becka si sundala bundu. Jade si ji od ní vzala a obdivovala její šaty. Becka měla stříbrnou minisukni nataženou přes černou kombinézu.

„Vypadáš úžasně,“ zvolala Jade.

Becka se usmála a poděkovala.

„Všechny kabáty dávám k rodičům na postel,“ křičela Jade.

„Co je to za muziku?“ volala Becka. „Je to vážně neuvěřitelné!“

„Myslím, že je to vánoční album Guns’n’Roses,“ odpověděla Jade se smíchem. „Přinesl ho Gary Brandt. Není moje.“

Becka se zhluboka nadechla. „Hm. Co tu tak hezky voní?“

„Horký jablečný mošt,“ řekla Jade. „Běž a vezmi si.“ Ukázala na stůl u jídelny. „Je taková studená nepříjemná noc.“

„Tady je hezky a teplo,“ řekla Becka a rozhlížela se po pokoji. „Je už Will tady?“

„Ano. Myslím, že jsem ho viděla v pracovně. S Davidem Robertsem a nějakými kluky.“

Jade odběhla s Becčinou bundou.

Becka prošla pokojem. Nalila si šálek horkého moštu a pak se zastavila, aby si popovídala s Teresou Blumeovou, která se pohodlně opírala o rusovlasého kluka, jehož Becka neznala.

Někdo vyměnil desku na gramofonu. Bruce Springsteen najednou zpíval „Do města přichází Santa Claus“.

Becka slyšela, jak si Peter Red stěžuje Jade, že tam není žádné pivo. „Jak můžeš mít vánoční mejdan bez piva?“ ptal se pořád dokola.

Někdo se Jade zeptal, kde visí jmelí. Jade ukázala nahoru na rám dveří vedoucích do jídelny. Peter pověděl vulgární vtip o líbání, který nikoho nerozesmál.

Becka spěchala do pracovny, dychtivá setkat se s Willem. Přímo přede dveřmi ji zastavila Deena Martinsonová. „Moc se mi líbí ta sukně, Becko,“ řekla a vzala Becku kolem ramen. Přiměla jí, aby se otočila kolem dokola. „Je tak sexy. Nikdy jsem takovou sukni neviděla.“

Becka jí poděkovala.

„Vypadá skoro jako balicí papír. Neviděla jsi Ellen?“ zeptala se Deena a dívala se Becce přes rameno. Ellen byla Deenina nejlepší kamarádka. „Mám její klíče.“

„Myslím, že tady ještě není,“ odpověděla Becka.

„Vypadáš ohromně,“ opakovala Deena. „Slyšela jsem, že jsi nemocná, nebo tak něco.“

„Ne. Je mi dobře,“ řekla Becka.

Will vystrčil hlavu z pracovny.

„Ještě se uvidíme,“ řekla Becka Deeně.

Spěchala k Willovi. „Hledáš mě?“

„Ne. Hledám další porci moštu,“ škádlil ji Will. „Ale spokojím se s tebou.“

Becka se naklonila a rychle ho políbila na tvář. „To je naše velká noc,“ řekla. „Naše jediná noc. Tak ji nezkaz.“

Jeho výraz zvážněl. „Mrzí mě to, Becko, ale mám tu s sebou holku.“

Na vteřinu mu uvěřila.

Ale nepodařilo se mu udržet vážnou tvář. Rozesmál se.

Becka do něho šťouchla. Spadl dozadu na Davida Robertse, který právě vycházel z pracovny. David, člen zápasnického družstva Cornwellské střední školy, Willa žertem sevřel pažemi.

Trochu spolu zápasili než Will zvolal „vzdávám se“ a David ho pustil. „Sluší ti to,“ řekl David Becce a prohlížel si ji od hlavy k patě.

„No, zdá se, že aspoň David mě ocení,“ řekla Becka Willovi koketně.

„David ocení cokoli,“ odpověděl Will a zazubil se. „David ocení i sendvič!“

„To je hrozně legrační,“ zamumlala Becka. Namířila si to ke stolu s jablečným moštem.

Najednou ji Will zezadu popadl, otočil ji a dal jí pusu. Polekaná Becka ustoupila dozadu.

Will se usmál a ukázal na svazek jmelí nad jejich hlavami.

Přišli další spolužáci z Cornwellské střední. Večírek byl stále hlučnější. Někdo zesílil hudbu.

Becka a Will tancovali, i když v narvaném obývacím pokoji neměli moc místa k pohybu.

Becka byla šťastná. „Tohle je ten úplně nejlepší mejdan!“ řekla Jade. Jade souhlasila.

Později se Becka a Will od sebe odloučili. Kam asi mohl zmizet, říkala si.

Razila si cestu do pracovny, když se srazila s Honey.

„Honey?“ Becka nedokázala zakrýt své překvapení.

Co tu dělá? ptala se Becka sama sebe. Honey se musela na večírek vetřít. Jade by ji nikdy nepozvala.

Honey Becku objala a pak ustoupila. „Podívej se,“ vybídla ji. Zazubila se a ukázala na své oblečení.

Becka v šoku zalapala po vzduchu.

Nejen, že Honey měla Becčin účes. Měla na sobě stejnou stříbrnou sukni jako Becka a pod ní stejnou černou kombinézu.

Honeyina tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Hele, jsme jako dvojčata!“ vykřikla radostně. „Našla jsem ten krámek v Old Town,“ řekla Honey a snažila se překřičet hudbu. „Dostala jsem tam stejnou sukni. Nemohla jsem tomu uvěřit, že měli ještě jednu!“ usmívala se radostně na Becku.

Becka se na ni dívala a nebyla schopná slova.

Proč je tady? ptala se sama sebe a cítila, že se jí zmocňuje vztek. Proč si obléká moje šaty? Proč mi to dělá?

„Co říkáš, dvojče?“ naléhala na ni Honey. „Neodpověděla jsi mi.“

Nevydržím to, pomyslela si Becka. Už to nevydržím.

Dost!

„Honey, běž pryč,“ procedila mezi zuby.

„Cože?“ Úsměv se Honey vytratil z tváře. Naklonila se blíž k Becce, až se skoro dotýkaly nosy. „Neslyším tě, Becko. Je tu hrozný randál.“

„Běž pryč,“ opakovala Becka hlasitěji.

„Co?“

Becka zaslechla smích. Vzhlédla a uviděla dvě dívky, které neznala, jak ukazují směrem k ní. Bylo zřejmé, že si povídají o jejich stejném oblečení.

Tohle měla být velká noc, pomyslela si Becka nešťastně. Ale místo toho si na mě ukazují. Smějí se mi. A všechno kvůli Honey.

Pocit neštěstí rychle vystřídal hněv. Becka cítila, že nad sebou ztrácí kontrolu, ale nezáleželo jí na tom.

„Honey, nech mě na pokoji!“ vykřikla.

Některé páry přestaly tancovat a otočily se, aby viděly, co se děje.

„Becko, prosím tě! Uklidni se,“ řekla Honey.

„Běž pryč! Nech mě být!“ křičela Becka. „Nejsi moje nejlepší kamarádka, Honey. Vůbec nejsi moje kamarádka!“

„Becko, prosím!“ žádala Honey rozpačitě.

Ale Becka nemohla přestat.

„Nejsi moje kamarádka! Nejsi! Moje kamarádky jsou Jade a Lucky, ne ty!“

„Vypadáš směšně!“ křičela Becka a oběma rukama ukazovala na Honeyino oblečení. „Vypadáš v tom tlustá. Vypadáš – uboze!“

„Uklidni se, Becko, všichni se dívají,“ prosila Honey.

„Běž pryč a já se uklidním. Běž pryč, Honey! Nech mě být! Už tě nechci nikdy vidět!“

Honey zůstala stát s otevřenou pusou. Tvář jí zesinala.

Začala něco říkat. Zmlkla. Hluboce vzlykla.

Pak se na její tváři objevila zloba. Zrudla. Otočila se. Její stříbrná sukně zavlála a ona se rozběhla ke schodům a odstrkovala všechny, kteří jí stáli v cestě.

Becka prudce oddychovala. Dívala se, jak Honey vyběhla nahoru po schodech. Pak se otočila. Tvář měla pořád ještě zkroucenou hněvem a ruce sevřené v pěsti.

Hovor v pokoji se znovu rozproudil. Bylo slyšet nervózní smích. Otázky.

„O co šlo?“ zeptala se dívka stojící vedle.

„Slyšel jsem, že se zhroutila,“ zašeptal někdo jiný hlasitě.

„Proč jsou stejně oblečené?“ zaslechla Becka něčí otázku.

Někdo odpověděl, ale Becka odpověď neslyšela. Potom následoval divoký smích.

Vtipkují na můj účet, pomyslela si Becka nešťastně a cítila, jak jí horko zaplavuje tváře. Honey mě zesměšnila. Všichni o mně mluví. Všichni si teď ze mne dělají legraci.

„Kdo byla ta druhá dívka?“ zeptal se kdosi.

„Byla divná,“ zaslechla Becka někoho jiného.

Hledala Jade. Chtěla se omluvit za to, že přerušila večírek. Ale nikde Jade neviděla.

Hudba znovu začala. Vánoční písnička v rapovém stylu. Začalo se tancovat. Becka popošla, aby nepřekážela.

Očima hledala v pokoji Willa. Kam se poděl? ptala se sama sebe. Neslyšel, jak vřískám na Honey? Je ještě pořád v pracovně?

Jak ho hledala, zahlédla nahoře na schodech Jade.

Co to Jade držela?

Becka napínala oči, aby viděla na vrchol schodů. Spatřila, že Jade nese na stříbrném tácu velký dort ve tvaru vánočního polena.

Uviděla, jak Jade sestoupila o schod dolů.

Potom zpozorovala, že nahoře na schodech je také Honey. Právě za Jade.

Jade udělala další krok.

A pak to vypadalo, jako by obrovský dort vzlétl z tácu.

Becce chvilku trvalo, než si uvědomila, že Jade padá, řítí se po hlavě z příkrých schodů.

Jade pronikavě vykřikla. Ten děsivý zvuk ji následoval během celého pádu dolů.

Tác dopadl na podlahu z tvrdého dřeva první a hlasitě zařinčel.

A pak s odporným žuchnutím přistála Jade.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.