DM 42 – Profesor

Něco končí, něco začíná.

Loučení. V pozici Rodinova Myslitele sedím na říčním břehu a hledím na vodu, jak protéká, i když ji vlastně vůbec nevnímám. Rozplývám se v ní. Cítím každý list, který v ní plave, každý kámen, který voda zvolna hladí.
Vzpomínám.
Odcházela jsem poslední. Jako vždy. Já nevím, proč tomu tak je, ale já jsem nemohla odejít se skupinou, s davem kamarádů. Já se prostě neumím loučit.
Kdybych za sebou aspoň mohla praštit dveřmi. Jenomže na našem gymnáziu nedávno nainstalovali dveře na fotobuňku a ty se zavírají samy.
Jedna etapa pro mne skončila. Nepláču. Vždyť přece: „… Ti, co se loučí půjdou dál.“