Vítr a vichřice

Když se Kariol odstěhuje od rodiny, vše je výtečné a krásné, ale ve chvíli, kdy po jídle usne a objeví se v údolí Klokočova, je velmi zmatená. Z toho jí pomůže plukovník David a jeho tetička. Jak je možné, že se objevila v údolí Klokočova? A co se stalo s její služebnou Martou, která byla v době zmizení v domě?

I.

Kariol se probudila, aniž by myslela na něco, co by mohlo být smutné. Byla šťastná, že již její dětské chvíle skončily a rodinné zmatky byly pryč. Zívla, protáhla se a směřovala k oknu, kde panovala vánice a krutý vítr šlehal bezmocné stromy. Pousmála se a vydala se do jídelny, kde její služebná Marta již prostřela ke snídani.

„Má paní, snad vám nebude vadit, že jsem nejednala dle vašeho přání. Bohužel mi byla odebrána možnost zajít na tržnici, díky velkému větru, který panuje venku.“

Služebná čekala trest a své paní se nedívala do očí. Když ale čekala na křik a vyčítání, nic se nedostavilo. Její paní byla asi poměrně klidná.

„To nic, Marto. Mléko nepotřebuji každý den. I když jste nesplnila povinnost, přikláním se za vás. Ale ať se to příště neopakuje.“

Kariol si přisedla ke stolu. Její příbory měly na sobě ještě zbytek jídla a bylo vidět, že teď se už hněvá. Dokázala ale udržet klid a vzala si jiný příbor. Jídlo vypadalo báječně a nemohla odolat. Když okusila sousto, připadala si velmi šťastná. Po jídle se ale dostavil pocit, že bylo zkažené. Kariol se cítila poněkud zvláštně a její služebná si ale ničeho nevšimla, když jedla své jídlo.

Cítila závrať a chuť ke spánku. Pomyslela si, že je to divné, když před chvíli vylezla z postele, ale přece jen si lehla. Po chvilce již spala a nevnímala okolní svět.

II.

Když se probudila, viděla, že na ní sedí motýl. Zasmála se a pohlédla vzhůru. Obloha byla čistá a jasná. Po chvilkovém poblouznění jí ale došlo, co se stalo. Byla venku a přitom ulehla doma. Její myšlenky proudily hlavou, jako by byly jen vzduch, který ji naplňuje. Zavřela oči a přála si, aby to byl jen sen – sen, který se asi stal skutečností.

Pomalu vstala, a když se rozhlédla, spatřila venkov jménem Klokočov. Napadlo ji, co by dělala tak daleko od domova, když v tom k ní přistoupí voják.

„Slečno, co tu děláte v tak brzkých, ranních hodinách,“ otázal se a rozhlédl se, „V této době zde není příliš bezpečno. Žádám vás, abyste okamžitě šla se mnou.“

Kariol stále ještě přemýšlela, jak to, že se zde objevila z ničeho nic; důstojník ji ale z úvah vyvlékl a odvedl ji někam, nevěděla kam. Kráčeli dlouho zelenou krajinou. Slečna byla ráda, že vítr ustal a mohla klidně snášet jen lehký vánek na obličeji. Něco jí ale bránilo v rozjímání a měla potřebu hovořit.

„Pane, jak to, že jste se tu náhle zjevil? V těchto končinách myslím vojáci příliš nepobývají. Nebo je tomu snad tak,“ pokračovala jistá si svým úsudkem, že tu důstojníci nemají, co pohledávat, „ale pokud jde o něco naléhavého, jistě by mi plukovník rád sdělil informace, nemám pravdu?“

Důstojník se pousmál a prozradil slečně, že právě hovoří s oním plukovníkem. Ujistil ji, že je zde jen na výletě a další vojáci zde již nejsou. Ale svěřil se jí se sdělením, že tu brzy přibudou jako plukovníkova návštěva. „Zdalipak byste mi prokázala tu čest a stala se novým přírůstkem ve skromném obydlí, které tu je.“

„To bych byla moc ráda, ale bohužel,“ odporovala, jelikož měla touhu se vrátit ke svému rodnému kraji, „Musím jít domů, ke svým.“

Kariol se zamyslela; kdyby jen tak ten plukovník nebyl zadaný, ale svobodný, byla by pozvání přijala, ale byla si jistá, že tomu tak není. Po chvilkovém tichu spatřila menší domek s krásnou zahradou. Plukovník ji ujistil, že toto není jeho dům, nýbrž dům jeho tety a strýce. Kariol se usmála, ale když plukovník zamířil k domu, ona zůstala stát na místě.

„Ne, to nemohu. Vždyť vaši tetu se strýcem ani neznám. Je to velice zvláštní chvilka,“ mnula si ruce a byla velice nervózní. Kdyby dům navštívila, mohla se již seznámit s jeho příbuznými a kdyby ne, tak by ho pak nikdy nespatřila. „A nevím, zdalipak jsem hodna ji přijmout.“

Plukovník se zasmál:

„Ale jistě, že jste toho hodna. Pojďte. Bude to alespoň překvapení; hlavně pro tetičku,“ vzal ji za ruku a táhl ji směrem k domu. Kariol zřejmě neměla na vybranou a tak se plukovníkovi vytrhla, uhladila své špinavé šaty, promnula si oči a vydechla. Důstojník již zaklepal na dvířka a ta se po chvilce rozletěli. V nich se objevila dáma, zřejmě vysokého postavení, uhlazená a zřejmě šťastná, že se její synovec vrátil. Když ho objala, obrátila se na Kariol a byla velmi zvědavá.

„Ale Davide,“ začala a prohlížela si mě od hlavy až k patě, „kdo je ta mladá… hezká slečna? Neříkal si mi nic o slečně, která by měla navštívit náš dům.“

Tak David… pomyslela si slečna, uklonila se a narovnala svá záda:

„Těší mě, že vás poznávám, mé jméno je Kariol Dienová,“ představila se, ale měla v úmyslu pokračovat, „váš synovec mne našel pod stromem, konkrétně; pod lípou.“

David polkl a začal něco koktat. Jeho teta nebyla zřejmě moc hodná dáma. Ale stejně se usmála a žertovně ještě dodala, že David, tedy plukovník, jí našel velmi ospalou a špinavou. Když pak teta usoudila, že by bylo nejlepší, aby šla dále, poděkovala jí za její přízeň a již seděla na její židličce. Tetička odešla a začala podávat čaj. Slečna sledovala Davida a ten se na ni vážně podíval.

„Slečno, takto byste s mou tetičkou mluvit neměla,“ napomenul ji, „potrpí si totiž na taktnost a slušné vychování. A to, že jsem vás našel pod stromem ani v žádném případě taktní není.“

Když najednou přišla tetička, odklonil se ode mě a pohlédl na ni. Tetička Kariol podala šálek čaje a také si sedla.

„Slečno Dienová, vy máte kde své obydlí? Abych věděla, kam mám poslat kočár, až odejdete. Ale byla bych ráda, abyste nás poctila svou přítomností až do neděle,“ řekla a srkla si čaje, „nebo na vás čekají další příbuzní, či přátelé?“

„Ne, paní, nikdo mne nečeká. Snad jen služebná a té to může vyřídit posel. Napíši dopis, co nejrychleji to půjde. Ale musím se s vámi podělit o zkušenost, která se mi dnes přihodila,“ usrkla si šálku a položila jej na stůl, „než jsem se objevila u vás na Klokočově, tak jsem pobývala ve svém domku. Pamatuji si jen na to, jak jsem po jídle usnula a dále již nic. Když jsem se probudila, byla jsem zde.“

David se poškrábal na hlavě a slečna byla rudá, jako řepka. Tetička jí žádnou radu nepodala, snad jen to, ať se nejrychleji vydá do svého domu, nebo ať tam pošle lokaje. Kariol ji poslušně poslechla a podala zprávu lokaji.

Když čaj skončil, usedla slečna na stoličku ke kulatému stolku a začala psát dopis:

Milá Marto,
Těší mě, že ti mohu psát. Ale přejděme rovnou k věci. Pořád mi nelze jít do hlavy, proč jsem se ocitla v krajině Klokočovu. Poslala jsem lokaje do našeho domu, abych zjistila, co se vlastně stalo a zda je všechno v pořádku. Když jsem se zde objevila, pomohl mi plukovník David. Je moc milý, nevím, jestli svobodný, ale to se již brzy dozvím. Jen chci vědět, co se stalo po tom, co jsem usnula, abych tomu přišla na kloub.

Děkuji za odpověď a měj se hezky Marto.

Tvoje atd.

Když dopsala dopis, přepadlo ji mnoho úvah o tom, co se mohlo stát. Jejich dům mohli přepadnout bandité a lupiči. Ale této úvaze moc nevěřila. Přikláněla se spíše k Martině tajemstvím. I když nevěděla, jaké tajemství skrývá.

III.

Když ji plukovník David vyrušil z jejích úvah, rozhodla se projít po parku. Důstojník se jejích procházek účastnil také. Jejich hovornost nebyla příliš dobrá, jelikož David byl nesmírně plachý, ale Kariol měla touhu vědět, zda je ženatý.

„Pane, máte-li nějakou ženušku, kterou máte moc rád, tak mi ji určitě představte. Ráda bych ji poznala,“ řekla s dvojsmyslem slečna a očekávala kladnou odpověď, „a pokud ne, ráda bych, abyste mi dělal společnost ještě déle.“

Plukovník smysl její věty docela pochopil a odpověděl, že zatím se ženuška do jeho života nedostavila, ale očekává ji. Chtěl by jí najít zde na venkově. „Ale musí být hodná, milá, trpělivá a ne dychtit jen po penězích.“

Kariol se usmála a odvětila, že to chápe. Otázala se, zda by jí tedy dělal společnost.

„Vždy a hned.“

Slečna se otázala, jak to, že tak pohledný a statný mladík, ještě v nikom nenašel zalíbení. „Musí se vám líbit jistě tucty děvčat, proč jste se ještě neoženil, smím se zeptat?“

David odvětil, že na to nebyl čas a s lidmi se moc nestýká. Prý je dosti často na venkově u tety a strýce.

„Vašeho strýce jsem nikde nepostřehla. Kde se zdržuje?“
K
ariol byla nadmíru zvědavá a chtěla vědět všechno o jeho o rodině. David jí zřejmě vyhověl a odpovídal na všechno, co chtěla vědět. Zřejmě se mu líbila. Když ji našel tehdy pod stromem, jeho myšlení se točilo jen kolem ní. Když prošli parkem, vrátili se nazpět do domu tety a strýce a oddali se svým činnostem.

IV.

Slečna našla zalíbení v tetiččiných knihách. Měla všechny o vzdělání a příbězích mladých dívek. Zřejmě vzpomínala na své mládí. Slyšela ale, že tetička má ráda svérázná a veselá děvčata. Chovala se velmi taktně, ale její nitro je zřejmě jiné.

Když se zrovna Kariol oddávala svým úvahám, zaklepal někdo na dveře. Slečna vstala a šla otevřít. Za dveřmi byl lokaj s podrobnou zprávou ohledně jejího domu.

„Slečno, jsem zpět a nesu špatnou zprávu. Váš dům byl srovnán se zemí. Zřejmě za to mohla vichřice, která onen den byla. Pokud jde o to jídlo, zjistila jsme, že jídlo bylo poněkud zkažené, služebná zřejmě kvůli vichřici nemohla nakoupit potraviny,“ oznamoval lokaj a Kariol ho pozorně poslouchala, „služebná byla bohužel v domě a když se obydlí zřítilo… však, to si již dokážete, myslím, slečno, domyslet. Vojáci byli natolik hodní, že onu služebnou vyprostili z domu, ale nepřežila to. Pokud jde o vás, viděli nějací občané, jak vás z domu odnášel jakýsi mladík.“

Kariol se chytla za hlavu, neschopna slova. Její oči se zalily slzami a ihned vyběhla do své komůrky. Tak se v klidu vyplakala, ale stejně, když si vzpomněla na zmínku o Martě, rozplakala se její osoba se vším všudy.

Když se David a tetička vrátili z procházky městečkem, nenašli ji ani v salonku, ani nikde jinde. Tetička pronesla, že se asi lokaj vrátil a moc pěkné zprávy ji zřejmě nepřinesl. „Vypadá to, že se chudinka někde zavřela.“

David opáčil, že to ne, když není ani ve svém pokoji. Vydal se jí tedy hledat do parku, když měli společnou procházku, možná se tam vrátila.

Když přišel ale do parku, neviděl tam živáčka. Zatnul zuby a pokoušel se najít jiné řešení. Napadlo ho už jen jedno – její dům. Vydal se zpět k tetiččinu domu a poslal pro kočár. Tetička byla nedočkavá a pořád se ptala, co zamýšlí, ale on neměl čas. Spěchal za slečnou. Nasednul do kočáru a ten se rozjel. Když míjeli venkov, objevilo se město. Všude krámky a obchůdky, ale on teď hledal něco jiného.
Když dojel k jejímu domku, bleskurychle vysedl z kočáru a rozeběhl se k obydlí. Když už byl na vzdálenost u něj, všiml si malé postavy, jak vychází z domu – byla to Kariol. V ruce držela čepec a vypadala velmi vyčerpaně. David běžel za ní a podepřel ji, aby neupadla. Slečna ze sebe nevydala ani slůvko. Byla zřejmě v šoku. Plukovník jí pomohl do kočáru, nasedl a odjeli.

V.

Když dojeli k tetiččinu domu, vysedla Kariol z kočáru a směřovala k domu. Když otevřela dveře, vletěla na ní tetička, která měla spoustu otázek.

„Slečno, slyšíte mě? – Co jste tam proboha dělala? – Jste v pořádku? – Cítíte se dob….,“ a pokračovala by dál, kdyby ji David nezastavil. Promluvil na tetičku šeptem.

„Slečna se necítí moc dobře. Od cesty nepromluvila ani slůvko. Měli bychom ji nechat. Dostane se z toho, určitě.“

Vzal tetičku za ruku a oba se odebrali do salonu. Tetička byla velmi netrpělivá a každou minutu se ptala na Kariol.

„Davide, proboha, co se jí vlastně stalo? Co tam vůbec dělala?,“ ptala se starostlivě a synovec ji odpověděl, že vůbec neví proč. Jen ví, že měla v ruce nějaký čepec.

„Čepec! – Ale proč? Možná, že je to od té její služebné… jaké to jen měla jméno – Marta! Jistě, Marta. Možná je to od ní.“

„Jistě… možná, ale mám dojem, že není ve své kůži. Byla velmi rozrušená. Bůhví, co se vlastně stalo.“

VI.

Slečna seděla u okna a dívala se ven. Její myšlenky jí říkali jen jedno jméno – Marta, Marta, Marta. Nedokázala na ni zapomenout. A nedokázala ani zapomenout na mladíka, který ji odnesl pryč z té zříceniny. Lokaj byl velmi pozorný, ale nechápal, co se vlastně stalo. Sice věděl, technicky vzato, co se stalo, ale nechápal její pocity a její hrozné rozrušení. Myslela jen na Martu a na to, jak ji vždy pomáhala a tyto domněnky ji vyhnaly k slzám. Otevřela okno, aby do pokoje vpustila čerstvý vzduch, když slyšela klepání na dveře.

„Slečno, otevřete. Nesu vám jídlo. Nemůžete jen tak pobývat bez jídla. Jistě máte hlad,“ řekl a zaklepal znovu. Nyní již slečna otevřela, celá zalitá slzami. „Vím, že je to pro vás těžké, ale kdybyste si o tom chtěla promluvit, víte, na koho se máte obrátit.“

David jí položil jídlo na stůl. Kariol byla otočená zády, ruce svěšené a hleděla do okna. Na jídlo neměla zřejmě chuť. Přece jenom se tam David ale pokusil zůstat a promluvit si s ní.

„Slečno… opravdu si o tom nechcete promluvit?“ otázal se, ale pak zjistil, že tato metoda asi nezabere a tak zkusil jinou, „Kariol…“

Slečna se otočila a vypravila ze sebe jen pár slůvek:

„Vy jste mi řekl Kariol?“

Plukovník ze sebe vykoktal jen slovo – Ano. „Ŕekl jsem vám Kariol. Mohu vám tak říkat navěky? Rád bych, abyste mi vy říkala Davide.“

Tato metoda zabrala. Kariol si sedla na postel a uvažovala nahlas:

„Jak jsem mohla být tak hloupá, tak pošetilá, tak sobecká! Měla jsem být vzhůru a tomu mladíkovi jsem mohla říct, ať odnese Martu. Určitě by nikdo nepostrádal další pyšnou slečinku.“

„To ne! Já bych vás postrádal, Kariol. Nevíte, jakou útěchu jste mi dala. Dříve jsem myslel jen na pluk. Teď myslím i na něžné stvoření.“

Slečna pohlédla na plukovníka a postrádala Martu teď ještě více, než kdy jindy. Teprve teď si uvědomila, jak pro ni byla důležitá a jak důležitá byla ona pro ni. Obrátila se znovu k oknu. Začal déšť. Ani teď se ovšem nepokusilo slunce měnit chmurnou náladu. Velice tím Kariol prospělo.

„Víte, kdo byl ten mladík,“ zajímal se David a vypadal, že je v rozpacích, „třeba bych ho mohl znát.“

Slečna odvětila, že o tom mladíkovi nemá ani zdání, ale ráda by o něm aspoň něco věděla.

„Pak vám tedy mohu pomoct. Toho mladíka dobře znám. Vím i, jak se jmenuje,“ prohlásil ironicky plukovník a vysvětlil ji situaci. Ta se Kariol velmi zamlouvala, ale pořád musela myslet na Martu, která teď byla někde pryč. Uvidí se, až přijde její čas. A v takovém počasí by mohl přijít velmi brzy.

Pak ale pochopila vážnost věci. Byl to on. Plukovník David. Vykulila oči a začervenala se. Zabořila hlavu do dlaní a sténala a lamentovala.

„Proč jste mi to neřekl dříve? Byla bych vás mohla více poznat,“ chodila po pokoji a nehodlala ho nechat jen tak, aby jí to prostě řekl a pak „dělejte si, co chcete“.

To prostě nemohla nechat jen tak. Vyrazila dveře a vydala se do salonku. Tetička, která tam popíjela čaj, byla moc ráda, že ji vidí a vyskočila ze židličky.

„Já tě tak ráda vidím, děvenko. Doufám, že si již plně při smyslech a mohu ti nabídnout čaj.“

Kariol opáčila, že čaj nechce a proběhla dveřmi. David za ní. Slečna chtěla do parku a tam si sednout na lavičku, ale věděla, že tam nebude mít chvilku klidu a bude ji David pořád obtěžovat. Tak běžela k městečku. David věděl přesně, kam chce jít, ale nic ji nepověděl, protože k tomu neměl ani příležitost.

Slečna běžela a běžela, když doběhla do aleje, kde bylo slunce věčné a bylo to tam moc hezké. David ji tam pronásledoval, aniž by o tom věděla. Myslela, že zůstal doma a dopřál ji trochu soukromí.

„Kariol! Neodvracejte se ode mne. Já vám chtěl jen pomoct.“

Kariol odvětila, že nemá zájem ani o jedno jeho slovo. Sedla si na lavičku a její úvahy ji proudily hlavou, jako by to byly malé závodní kočáry. Plakala a plakala, nemohla si pomoci.

VII.

Když slečna usoudila, že bude nejlepší ho vyslechnout, obrátila se k němu a čekala, co řekne na svou obhajobu.

„Kariol, já vám chtěl jen pomoct. V tom domku byste zapadla.“

„Pch! Proč jste nepomohl Martě. To nechápu! Já myslela, že mě vytáhl někdo, kdo vůbec nebyl při smyslech. Asi jste to byl vy a vy nejste nikdy při smyslech.“

Při těchto slovech se David usadil vedle ní na lavičku.

„Zemřela byste tam.“

„Raději já než Marta. Byla jsem rozmazlená, pyšná a ještě nevím, kdo ví co.“

David odvětil, že pyšná není, ani rozmazlená. Že je jen moc hodná, i na své služebné. I když byla Marta velmi hodná, asi to tak mělo být.

„Já tomu nevěřím.“

„Musíte,“ tentokrát již nebyl plukovník tak zdvořilý, „kdybych vás byl nevytáhl, nepřežily byste ani jedna. A kvůli záchraně alespoň jednoho života mi křivdíte. Vidím, že jsem vás špatně odhadl.“

A odešel. Kariol na něj zůstala neschopná slova zírat. Vypadalo to, že byla opravdu nepochopitelná husa. Když viděla, jak se vzdaluje, asi jí to došlo a zvolala:

„Počkejte! – Já tomu rozumím. Chápu, co jste udělal. Ale je mi prostě líto Marty. Pečovala o mne a měla mě ráda, tak jako já ji.“

David se zastavil a tiše řekl:

„Chápejte, že jsem to prostě musel udělat,“ zatnul zuby, „jinak to nešlo, již to chápete?“

Kariol kývla a rozběhla se za ním.

VIII.

27. srpna 1792

„Tento dům musíme mít, Davide,“ zasmála se Kariol, teď již zasnoubená Kariol, „no jistě, tento.“

„Co si jen přeješ.“

„Počkej, musíme přece ještě napsat dopis tetičce.“

Kariol se vydala na lavičku, která tu v létě pobývala a začala psát dopis.

Drahá tetičko,

Jsem vám vděčná, za všechno, co jste pro mne udělala. Právě si kupujeme dům. David hodlá koupit dům blízko okolí Klokočova, takže budeme od sebe jen 3 míle. Pokud jde o strýce, ještě jsem ho vlastně ani nepoznala. Budu ráda, když toto bude minulostí.

Vaše atd.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.