Vzdor osudu

„Já ale nechci takový život. Chci být malířkou, cestovat po světě a poznávat jeho krásy. Podívej, tohle jsem malovala pro vás. To jsi ty a…“

„Zbláznila ses!“ vykřikne zlostně otec a vytrhne mi z ruky kresbu, rozezleně ji zmačká a odhodí ji do kouta. „Ty si nebudeš diktovat, co chceš! Vezmeš si Jerryho, je to dobrá partie a co víc si můžeš přát. Po boku takového muže. Jsi moje dcera a musíš mě poslechnout!“

„Ne, tati. Já chci svůj život,“ bránila jsem se dál i přesto, že jsem se strachy celá klepala.

„Zřeknu se tě!“ křikl otec. Matka propukla v pláč a snažila se ho uklidnit.

„Ne, Johne, ne. Je to naše dcera. Naše malá…“

„Běž do pokoje!“ řekl mi otec rozzuřeně a já jsem tedy šla, nebyl důvod neposlechnout. Doufala jsem, že ho matka alespoň trochu uklidní a já jsem si zatím začala balit věci, pro případ, že by mě otec opravdu vyhodil. Doufala jsem ale, že mě naši pochopí a pořád jsem si to z celého srdce přála.

Čas běžel a hádka utichla. Usoudila jsem tedy, že bych snad už mohla přijít oběma na oči, a tak jsem vzala za kliku svého pokoje. Ale nešlo to. Dveře byly zaseknuté… nebo snad… zamčené?!

„Tati? Mami? Proč… co se děje?“ volala jsem a bušila do dveří. Nikdo mi neodpovídal, v domě bylo ticho. Zkoušela jsem to znovu a znovu, přece tam někde museli být.

Jak ale minuty ubíhaly, pochopila jsem, že je to marné. Možná jen někam odešli a chtěli mít jistotu, abych jim třeba neutekla. Ale přece vědí, že to bych neudělala. Začalo mi být špatně od žaludku ještě více, než mi bylo předtím, jako bych měla nějakou neblahou předtuchu. Schoulila jsem se tedy na pohovku a objala svého oblíbeného medvídka. Byla jsem unavená a stále jsem přemítala nad rodiči a jejich rozhodnutím. Oči se mi klížily více a více.

Pak si pamatuju jen nějaké světlo, někdo mi svítil do očí, jiný mě chytil za paže. Byla jsem rozespalá, ale snažila jsem se jim vyprostit. Můj plyšák spadl na zem a jeden z těch hrubých mužů na něj šlápl.

„Co… mami, tati?“ snažila jsem se chápat, co se to děje, ale vůbec jsem nevěděla. V rohu pokoje stál otec s matkou, která plakala, a mně se svíralo srdce úzkostí. Jejich pohled mě odzbrojil, byla to jejich zásluha. Nechala jsem se odvézt, aniž bych věděla, kam se to jen dostanu.

Ani cestu si nepamatuji, myslím, že mě omámili. Vzbudila jsem se až v malém pokoji, kde na mě jen zíraly tři bílé stěny a pokované dveře. Ležela jsem na podlaze vedle postele, která působila zpuchřelým a špinavým dojmem, naproti ní byl záchod. Světlo sem pronikalo úzkým okýnkem vysoko nad postelí.

Kde to jen jsem… Co tu dělám.. Proč? Vůbec nic jsem nevěděla. Bolela mě hlava a vzpomínala jsem si na všechno jen matně, jakoby přes závoj.

Pak najednou zarachotily klíče v zámku a dveře se otevřely.

„Slečna Maladiová? Pojďte za mnou,“ řekl muž v bílém plášti a pokynul mi, abych ho následovala. Sice jsem se bála, ale snažila jsem se působit klidně a odvážně, tak jsem tedy šla za ním. Chvíli jsme šli chodbou a pak zahnuli vpravo, do nějaké pracovny. Byl tam ještě jeden muž.

Pán v bílém mi pokynul, abych se posadila.

„Víte, proč jste tady, že?“ Zavrtěla jsem hlavou a muž tedy pokračoval v řeči dál: „Vaši rodiče o vás mají starost. Zdáte se jim zpupná a nebezpečná. Došlo u vás k pomatení smyslů, chováte se nepříčetně. Naším úkolem je vás vyléčit, nebojte se, společně to jistě překonáme.“

„Já… ne…“ vůbec jsem nechápala. Jaká nepříčetnost? To už ale u mě stál druhý muž a dříve, než jsem si stačila všimnout, měla jsem ruce připoutané ke křeslu. Až doteď jsem netušila, na čem to vlastně sedím. Okovy cvakly i na nohou a za chvíli už jsem měla připoutanou i hlavu a na ní dvě elektrody. Elektrické křeslo.

Než jsem stihla cokoliv říci, projela mým tělem bolest. Cukala jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné. Nemohla jsem křičet, hlasivky jsem měla naprosto ochromené. Trvalo to jen pár sekund a pak to ustalo. Chvíli jsem lapala po dechu a pak jsem se konečně nadechla. Sotva jsem nabrala dech, přišla druhá vlna bolesti, potom oddech a opět další. Pak mě konečně odpoutali. Chtěla jsem vstát, ale byla jsem tak slabá, že jsem jen bezmocně upadla na podlahu. Chvíli mě tam nechali, když jsem zvedla hlavu, doktor něco zapisoval do karty. Sotva jsem to celé rozdýchala a našla v sobě novou sílu, alespoň nepatrnou, druhý muž mě odvlekl k vaně plné vody. Podkopl mi kolena a já padla do kleku. Tušila jsem, co bude následovat, a rukama jsem se snažila bránit, ale muž měl větší sílu. Celá moje horní polovina těla se ponořila do vany. Bojovala jsem, abych se dostala nad hladinu, ale šlo to ztuha. Kyslík rychle docházel, už jsem polykala vodu, když mě konečně vytáhl ven. Sípavým hlasem jsem chrčela a sotva jsem se nadechla, byla moje hlava znovu pod vodou. Rukama jsem mlátila kolem sebe, praštila jsem se o vanu, ale vůbec jsem to necítila, pořád jsem jimi máchala dál, buď do prázdna, nebo do vody.

Pak jsem zase na chvíli spočinula nad hladinou. Očima jsem nic neviděla, pálily mě od vody, určitě musely být rudé a napuchlé. Sotva jsem se rozdýchala, už jsem zase cítila vodu všude kolem sebe, a tak to šlo znovu a znovu.
Když všechno konečně ustalo, už jsem snad ani nevnímala svět, nejspíše jsem omdlela z nedostatku dechu, probudila jsem se zase až ve svém „pokoji,“ v té holé kobce.

Když jsem otevřela oči, doufala jsem, že je to jen sen. Když jsem si ale protřela oči a viděla kolem sebe to, co předešlý den, rozbrečela jsem se. To přece nemůže být pravda. Mami, tati, kde jste? Třeba je to jen omyl, třeba si mě s někým spletli. Tohle si ale přeci nikdo nezaslouží. Mami!

„Mami! Tati! Prosím!“ křičela jsem zoufale nahlas a bušila do dveří, škrábala o ně nehty. „Pusťte mě ven! Já chci domů! Maminko!“ Pomalu mě tělo zrazovalo a já bušila čím dál pomaleji. Pak se dveře otevřely a dříve, než jsem stihla udělat krok dozadu, už mě zase držely čísi paže a někam mě vlekly.

„To vás uklidní, nebojte. To přejde…“ mluvil na mě doktor, který šel za námi, a já se pořád ošívala a snažila jsem se dostat z toho smrtícího sevření.

Opět jsem se ocitla u vany. Ječela jsem a vzpouzela se, stejně jsem se ale neubránila. Voda byla ukrutně ledová. Sotva se mi hlava vynořila, měla jsem pocit, že se mi snad srdce zastavilo, přestože uhánělo ohromnou rychlostí. Ani jsem se nenadechla a už jsem měla v ústech zase vodu. Oči mě štípaly, pálily mě plíce, měla jsem pocit, že hlava se mi rozskočí a do hltanu mě bodalo tisíce ledových střepů.

Zase mě někam vlekli, pak mě usadili do křesla. Byla to tichá místnost, přede mnou bylo velké plátno. Připoutali mi ruce ke křeslu, otřeli mi obličej a zabalili mě do ručníku. Oční víčka mi přilepili lepicí páskou, nemohla jsem ani mrknout, ani zavřít oči. Musela jsem je mít stále otevřené. Poté všichni někam zmizeli a na plátně běžel nějaký film. Slyšela jsem slova, ale nebyla jsem je schopná vnímat.

Usínala jsem, oči však držely přilepené. Chtěla jsem křičet, ale mohla jsem jen za velké bolesti nesrozumitelně chraptět.

Postupně jsem se uklidnila a začala sledovat obrazovku. Nějaký doktor tam mluvil o chování – neustále opakoval „musíte umět, musíte dělat, budete tohle, budete támhleto“. Byl to nesmysl. Ale nemohla jsem se otočit jinak, nemohla jsem si zacpat uši, musela jsem to poslouchat a dívat se. Snažila jsem se myslet, ale všechno bylo tak zmatené a každé slovo muže z obrazovky mě vytrhávalo zpátky do zoufalé reality. Hlava mi třeštila a byla jsem tak unavená. Vysvobození nepřicházelo.

Kdo ví, jak dlouho jsem tam seděla, než mě konečně uvolnili ruce a odlepili pásku z očí. Nohy jsem měla odkrvené, cítila jsem se tak slabá.

Dotáhli mě do pokoje a položili mě na postel. Vyčerpáním jsem hned usnula.

Ani ve snech jsem ale nenašla klid. Všechno zlé bylo stokrát horší a i rodiče získávali podobu ukrutných lvů, kteří mě zabijí. A pak mi to došlo – vždyť to vlastně byli oni, kdo mě sem poslali. Nikdy by mě nikomu nevydali, milovali mě a to všechno, co se mnou strávili. Co si jen mysleli? Že je to tu jiné? Že mi pomohou?

Vrzly dveře. Ten jediný zvuk stačil k tomu, aby moje srdce začalo bušit v rytmu nejrychlejšího tance. Schoulila jsem se a strašně moc jsem nikam nechtěla. Ale nikdo pro mě nepřicházel.

„Oběd,“ zazněl hlas od dveří a mně došlo, jak dlouho jsem vlastně nejedla a jaký mám hlad. Zvedla jsem hlavu. U dveří stál muž, ale nevypadal tak nepřívětivě jako ostatní. Za ním byla chodba – byli tam lidé, všichni šli jedním směrem.

Sebrala jsem všechnu sílu a vzpomněla na svůj hlad. Vykročila jsem tedy. Ani poté, co jsem vyšla na chodbu, mě nikdo nechytil. Šla jsem tedy směrem, co ostatní – očividně dívky. Všechny měly na sobě staré, bílé oblečení, místy špinavé. Šla jsem, až jsem se ocitla ve velké místnosti – uprostřed byl stůl a židle. Našla jsem si tedy volné místo a sedla si. Na stole byl pro každého talíř s čímsi, co připomínalo kaši a nějakou zeleninu.

Příliš jsem to nezkoumala, hlad byl silnější.

Sotva jsem naplnila svůj žaludek, začala jsem si všímat okolí – ostatních dívek a snad jsem chtěla s nějakou z nich i promluvit. Ale všechny byly jak slepé a hluché, ve tváři měly výrazy, že snad nejsou ani v tomto světě.

„Do pokojů,“ křikl nevlídný hlas a všichni se zvedli. Dívky jako loutky šly chodbou a co chvíli nějaká zahnula do pokoje.

Byla jsem jen pár kroků před dveřmi ke mně do kobky, když jsem se ocitla v čímsi držení. Za chvíli už jsem zase měla hlavu ve vodě a vzduchu se mi nedostávalo. Poté, co to ustalo, následoval zase film, sotva desetiminutový, neustále se opakující snímek. Kdo ví, jak dlouho jsem tam seděla. Znala jsem ho snad již nazpaměť, slovo od slova.

Když jsem se dostala do pokoje, byla tma. Ležela jsem na lůžku. Bála jsem se usnout, bála jsem se být vzhůru. Přemítala jsem, jak z toho ven. Ztrácela jsem už sílu se vzpouzet i naději na nějakou záchranu. Vždyť mě tam přece dali moji rodiče, ti jediní, koho mám. Vzpomínala jsem si, že jsem chtěla být malířkou, malovat portréty a krásné krajiny. Teď by byly moje obrazy jen černé šmouhy na ještě černějším pozadí. Všechno se hroutí. Měla jsem souhlasit se svatbou s tím, koho mi dávali. Co na tom, že byl o dost starší, co na tom, že mi byl odporný. Teď vím, že jsou i horší věci. Od něj bych snad utekla, odtud… to nejde.

Začala na mě padat deprese. Nedokázala jsem usnout, i když jsem byla sebevyčerpanější. A ani myslet. Postupem času se mi mysl uzavírala jakoby do sebe.

Když to tak šlo každý den – ráno do křesla, kde jsem se svíjela pod proudy elektřiny, které mě sice mučily, ale nikdy nezabíjely, odpoledně jsem lapala po dechu a pak nuceně sledovala promítání až do večera – pomalu jsem už nemohla myslet. Přestala jsem vnímat realitu, a ani mozek mi nepracoval. Z postele jsem nedokázala vstát a i ruce mi při jídle vypovídaly službu. Chodila jsem, ale ani jsem o tom nevěděla, viděla jsem, a přesto jsem zírala skrz.

Jednoho rána po probuzení mě převlékli do nového, čistého oblečení a odvedli na úplně jiný pokoj. Vše tam bylo světlé – postel s nadýchanými, čistými peřinami, noční stolek se sklenicí vody, šatní skříň s oblečením a na malém stolku v rohu se válely časopisy. Část mého já to zaregistrovala.

Posadili mě na postel a já tam seděla, snad jsem o tom ani nevěděla. Okolí jsem si uvědomovala jen matně. Po nějaké době jsem si lehla a schoulila se do klubíčka.

Z dálky ke mně dolehl hlas, tak sladký a známý, jako anděl libý. Trochu mě to probralo, snažil jsem si vzpomenout, přiřadit ho. Myslela jsem si, že to snad umírám, že se mi to zdá, že už to snad všechno skončí.
Otočila jsem se. Byla to žena, působila tak slabě a láskyplně… moje maminka. Nezapomněla na mě.
Chtěla jsem vstát, ale tělo mě pořád neposlouchalo. Snažila jsem se ji alespoň oslovit, ale tak dlouho jsem už nemluvila.

„Ma..ma..mi. Mami,“ řekla jsem nakonec. Objala mě a já jsem po dlouhé době ucítila něco, co mi tak žalostně chybělo – pocit bezpečí a smyslu žít.

„Už jen týden broučku, jen týden a pojedeš domů…“ říkala uklidňujícím hlasem. Pak nás přerušil doktor, nevnímala jsem ho, ale cítila jsem, jak mi zmizeli můj anděl, moje maminka. Moje smysly však trochu zbystřily, z černé clony se stala šedá a začala jsem vnímat.

Byl tu jiný doktor, už se ke mně nechovali jako předtím. Učili mě opět životu. Směla jsem vyhlédnout ven do přírody, viděla jsem opět něco dobrého. S tím se mi vracela i víra a začala jsem se probouzet.

Uplynulo několik dní, snad týden, snad dva a na prahu nového, přívětivějšího pokoje stanuli oba rodiče. Odvezli mě domů, daleko od krutých míst, kde jsem prožila to nejhorší. Stále se mi ale myšlenky a zlé sny vracely v podobě tak krutých, že jsem jim naprosto podléhala. Rodiče ale byli vždy u mě a všechno bylo lepší a lepší.
Za několik dalších dní jsme seděli všichni společně v obývacím pokoji a otec vznesl návrh, že pro mě našel nového ženicha. Už jsem neodmítala, nebyla jsem schopná odporovat. Řekl, že přijde každou chvíli.

Pak zazvonil očekávaný zvonek. Dveře cvakly a ve dveřích se objevil muž. Ten úsměv, se kterým přišel, mě bodl v srdci, ten hlas mi způsobil muka a oči mě přivedly k šílenství. Byl to ten doktor. Ten krutý muž v bílém plášti. Byl to on.

Bezmyšlenkovitě jsem vyběhla z pokoje po schodech nahoru, výš a výš, až na střechu. S největším zoufalstvím jsem se za sebou ohlédla, a aniž bych se rozmýšlela, pustila jsem se rukama zábradlí a nohama se odrazila od parapetu.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.