Nebeská brána

Úkol z literárního semináře…

Obsahuje sprostá slova a nespisovné výrazy.

Použita píseň Nebeská brána od Petra Kalandry.

Neklidnej klapot koňskejch kopyt nevěstí nic dobrýho, cosi visí ve žhnoucím vzduchu. Kapka potu putuje pod košilí až k opasku kalhot stejnou cestou jako všechny předchozí a lechtá mě na kůži. Nepatrně znervózním. Můj instinkt mě většinou neklame. Něco se děje…

Supění vlaku v dáli mě donutí přestat přemejšlet. Už nemůžu couvnout. Musím. Sluneční paprsky se odrazí od perleťový rukojeti mýho koltu. Lehkým kývnutím dám najevo, že jsem připravenej. Pravidelný údery kol o kolejnice naplňují prostor blíž a blíž. Schoulení v trávě vyčkáváme na správnej okamžik, každou chvíli musí vlak začít brzdit před blízkým mostem, a to je naše chvíle…

Teď! Zaskřípění brzd zní jako rajská hudba. Šplháme po poštovním vagonu jako veverky. Otevřu dveře a něco mě srazí zpátky, padám na suchou žlutou trávu. Do úst mi vnikne kovová příchuť krve, břicho zachvátí nesnesitelná horkost. Ten parchant mě střelil a já tu chcípnu jako toulavej pes. To jsem to dopracoval. Nepočítám s tím, že by se pro mě vrátili, mám mušku v žaludku a s tou nehne ani zkušenej felčar. Prostě je po mně!

Mámo, sundej kytku z kabátu,
Za chvíli nebude k ničemu,
Můj kabát a kudlu vem pro tátu
Já už stojím před bránou s klíčem

Ještě to bude chvíli trvat. Průstřel žaludku je snad to nejhorší, co se může takovejm jako jsem já, stát. Trvá to sakra dlouho, než vás to zevnitř rozežere natolik, že chcípnete. Tak hodinu, možná dvě. A zkurveně to bolí, to mi věřte…

Jasně moh jsem skončit i hůř. Mohli mě rozstřílet na cimprcampr, nebo dokonce uvláčet za koněm, nebo, kdyby mě nedej bože chytli, tak by mě mohli ostudně oběsit. Ale aspoň bych tam nebyl sám, byli by tam lidi a máma by aspoň věděla, že je po mně. Stejně si to myslí, ale aspoň by měla jistotu a táta taky. Je to divný. Já velkej pistolník, vlakovej lupič a hazardér myslím ve svý poslední chvíli na mámu s tátou, který jsem neviděl už pár dlouhejch let.

Z žaludku se mi bolest začíná šířit do celýho trupu. Kolem sebe plivu krvavý chuchvalce a snažím se co nejmíň hejbat, abych bolestí neomdlel. Cejtim, že to doklepu tady, nikdo pro mě nepřijde.

Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.
Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.
Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.

Umírám stejně jak jsem žil, přiznávám. Umírám sám, špinavej a nejblíž je mi můj kůň! Slyším jeho frkání, podupává trávu a brzo bude dost neklidnej, to až ucejtí krev, co se mi valí z těla. Bude šílet a nakonec se mu povede se utrhnout. Poběží bůhví kam a já tu nakonec zhebnu úplně sám.

Na nebi není ani jedinej mráček, krásnej den na smrt, jen co je pravda. Za chvíli mi výhled zakrejou mračna supů, který se sem začnou slítat, aby mě ochutnali… Jen doufám, že už budu v pánu, protože nechat se zastřelit je sice děsná blbost, ale nechat se požírat ještě zaživa je dost ostuda. A já vím, že bych s tím nemoh nic dělat…

Fakt netuším, proč jsem si nedal větší pozor, mohlo mě napadnout, že tam někoho budou mít. Nejspíš nějakej hošan od šerifa… A musí trefit zrovna mě, není to pech? Živej bych jim byl možná užitečnější, mohli by mě oběsit pro výstrahu, ale nejdřív by ze mě asi zkusili něco vymlátit. Ono je to jedno, na plakátu bylo, že mě můžou přivézt klidně i mrtvýho. Pár z nich už to zkusilo, tak jsem je poslal pěkně do pekel, kam taky patřej. Jenže teď tam mám nejspíš nakročeno za nima. Jakpak mě asi přivítaj?

Jo, mámo, zahrab moje pistole,
Ať už z nich nikdy nikdo v životě nemůže střílet.
Ještě se sejdem za sto let,
Až se vydáš na poslední výlet…

Vlastně můj život nebyl zas tak špatnej, dokonce jsem chodil i do školy, ale pak se to nějak zvrtlo. Nechtěl jsem prostě do konce života otročit na poli jako to dělaj táta s mámou. To není nic pro mě… Tak jsem prostě zdrhnul a na ňáký otáčení už jsem neměl sílu, teď toho lituju. Pravda ale je, že jsem rodičům docela pomoh, celejch deset let jim posílám prachy. Prachy, který smrděj krví počestnejch bankovních a poštovních úředníků. Jenže to může bejt každýmu ukradený, prachy jsou prostě a jednoduše prachy. Nic víc, nic míň.

Už to brzo skončí. Cejtim, jak moje tělo požíraj žaludeční kyseliny. Tyhle mrchy jsou precizní, nikdo jim neunikne… Takže je blbost se o to snažit, aspoň mám čas si o tom popřemejšlet. O tom, jak mě uchvátilo řemeslo pistolníka. Pistolníka, kterej posílá prachy, co nakrad, rodičům, aby nemuseli prodat farmu. Ušlechtilý cíle, ne že ne, ale vyplatí se pro ně zhebnout? Asi ne, ale na to jsem měl přijít dřív…

Nečekám, že by se nade mnou ten nahoře slitoval, v kostele jsem byl naposled v patnácti a ještě jsem tam ulomil kousek sloupku u lavice, co jsem v ní vedle mámy dřepěl. Modlit se už jsem taky obstojně zapomněl, nedám dohromady ani Otče náš. Takže ty ušlechtilý cíle, kvůli kterejm jsem krad, jsou mi úplně k ničemu. Tak proč bych měl jít do nebe? No, přát si přece můžu co chci…

Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.
Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.
Cejtim, že zaklepu na nebeskou bránu.

Začíná mě pálit i zbytek těla. Kůň v nedalekým lesíku úplně šílí, určitě už je celej zpěněnej, jak se pokouší urvat. Zapraskala větev a ten blbec se rozběh pryč, slyším už jen vzdalující se bušení kopyt. Takže jsem měl pravdu, chcípnu tu úplně sám. Není to k vzteku? Vždycky jsem tušil, že mě jednou nějakej bastard trefí, ale že hned napoprvý skončím, to jsem netušil. Přitom jsem chtěl bejt jen svobodnej a taky pomoct našim, ale to už jsem asi říkal.

Nevim, kde se ve mně najednou bere tolik myšlenek. Ono není špatný si čas od času všechno promyslet, ale přiznejme si, že bych teď radši někde seděl s chlapama a chlastal whisky na oslavu povedený loupeže. Nebo sehnal nějakou ženskou a dosyta se vyřádil. Nebejt tý blbý kulky, tak to tak mohlo bejt. Místo toho tu teď ležím a čumím na nebe.

Už to vážně nebude dlouho trvat, začínám se třást jak drahej pes, i přesto, že mě kolem žaludku sžírá úděsný horko. Docela rychle mě opuštěj síly, nohy mám jak z bavlny a ruka, co pořád ještě svírá kolt, pomalu ochabuje. Přemejšlím, jestli by nebylo lepší se zastřelit… Ale nakonec jsem to zavrh. Vyžeru si to do dna, to je zřejmě můj úděl. A nebo jsem jenom masochista.

Neberu s sebou milý tváře,
Žijte si tu, co se do vás vejde.
Až popíšem všechny diáře
Všichni se tam za tou bránou sejdem…

Tělo pomalu zachvacuje agónie, už neovládám třas nohou ani rukou. Pistole vyklouzne z prstů. Do očí mi leje pot a nutí mě neustále mrkat… Břicho pálí jak tisíc čertů a supi už sedí opodál. Mouchy se tolik nežinýrujou, vlezou si rovnou pod košili. Lezou po mně, šimraj mě na kůži i pod ní. Slunce se kloní k obzoru a dává mi tak najevo, že můj čas už skoro vypršel. Taky dobře! Nebudu aspoň muset koukat na to, jak se z vajec, co do mě ty mrchy muší nakladly, líhnou červy. Doufat v to, že je moje žaludeční šťávy, který svým smradem sytěj okolní vzduch, rozežerou, je marný. Tyhle svině jsou sakra odolný…

Před očima se mi promítaj situace ze života. Je to celkem zvláštní, že si člověk na sklonku vybaví věci, který už dávno zapomněl. Třeba jak voněla naše venkovská kuchyně, když máma pekla chleba. Jak jsem vždycky honem běžel podojit, aby k němu bylo čerstvý mlíko. Nejlepší měla kráva Mína, vždycky mě olízla tím obrovským jazykem… Jenže to jsem byl ještě malej a nevěděl jsem nic o životě a o bolesti, kterou s sebou vleče. A taky o smrti jsem nic netušil, jenže teď už vím! Nejen, že tuším, já vím, a to je dost blbej pocit. Taky si vzpomínám, jak jsem prvně jezdil na koni, trvalo věčnost, než jsem se na něj dokázal vydrápat, a pak jsem vždycky strašně rychle spadnul. Teď už jezdím perfektně, ale kůň mi utek… A život už mi taky protejká mezi prstama.

Už vám toho asi moc nepovím. Nejhorší je, že už nic neřeknu mámě a tátovi. Nechtěl bych se před nima ospravedlňovat, to si musím vyřídit jenom sám se sebou. Chtěl bych jim říct, že moje poslední myšlenky patřily jim a mýmu dětství, na který jsem kdysi nadával. Chtěl bych jim říct, že je mám rád a že mě mrzí, že nejsem syn, na kterýho by mohli bejt hrdý. Vím, že už to nestihnu… Krev mi zacpává ústa a hučení v uších určitě není vlak v dáli. Moje věrná pistole mi už není nic platná, ale je mi to jedno! Potřeboval bych jenom říct: „Mami, tati, mám vás rád!“ Ale nemůžu, jsou moc daleko. Ne, míle nepočítám. Jsou na druhým břehu a ještě dlouho tam budou. To je dobře, mám je fakt moc rád… Nikdy jsem o nic neprosil, co jsem chtěl, to jsem si prostě vzal, ale teď prosím! Poprvý a naposled… Mám mámu a tátu hrozně rád! Můžete jim to říct?

Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu.
Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu.
Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu.

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight