Čtvrtá síň pravdy – třetí část

Třetí část povídky je tady.

Hromovládce se spokojeně usmíval. Začínalo se to vyvíjet slibně. Možná že ti letošní Zástupci nebudou taková boží hovádka jako ti předchozí. Pak se plácl svojí božskou rukou do čela až zahřmělo. Málem by zapomněl… Hromovládce luskl prsty. Z nitra hory se ozvalo vzdálené dunění, jak celou cestu, kterou Zástupci zatím prošli, zavalilo padající kamení. Pak se Hromovládce zase spokojeně opřel a sledoval dál.

***

Čtveřice se pomalu sbírala ze země. Otřesy probíhající horou je složily na hromádku, přičemž hobitka zůstala vespod.

„Co to, kruci,“brblal vílák a hrabal se na nohy, „bylo?“

„Nevím, asi zemětřesení,“ sípěla hobitka zavalená značnou vahou tří těl. „Slezte-ze mě-dolů!“ Elfka s tlumenými kletbami v elfštině přepočítávala končetiny a pak se sbírala z vršku hromady, následovaná mužem s ošklivou boulí na čele. Když za chvíli všichni stáli zase na nohou, spatřili zával roztříštěných balvanů v ústí první jeskyně.

„No, a máme po cestě zpátky,“ zatvářil se muž zklamaně a opatrně si zamačkával bouli plochou čepelí elfčiny dýky.

„Nevadí, najdeme jinou,“ mávl vílák rukou. „Možná bychom ale měli jít, než se to tu sesype celé.“

Zbytek čtveřice souhlasil, a proto vyrazili na další cestu. Hobitka přistoupila ke kamenným příčkám jako první a začala šplhat. Ostatní Zástupci ji v bezpečném odstupu následovali. Šplhání po kolmo vedoucím žebříku, jehož příčky byly navíc dost daleko od sebe, bylo poměrně náročné. Po několika minutách výstupu ale hobitka dosáhla vrcholu žebříku. Za chviličku již všichni čtyři seděli ve vstupu do další jeskyně a funěli námahou, vyjímaje elfku, která nedávala najevo ani známku únavy. Hobitka pohlédla trhlinou ve skále dovnitř.

„No potěš,“ povzdechla si opravdově. Druhá skalní síň byla malá, hodně malá, zato neměla dno. Aspoň to tak vypadalo. Její stěny mizely kdesi hluboko, hluboko dole a asi patnáct metrů pod nimi se ztrácely v temnotě. Relativně tichá hobitčina slova rozčeřila velebné ticho podzemní prostory mnohanásobnou ozvěnou. Vílák sebral větší kamínek a hodil ho dolů. Čtveřice napjatě poslouchalo. Bylo ticho. Pořád ticho. Dopad kamene na dno jeskyně nikdo neslyšel. Dokonce ani elfka se svým dokonalým sluchem ne.

„Hups,“ podotkl tiše muž a shlížel do temné hlubiny s uctivým výrazem.

„Ta zatracená věc snad nemá dno,“ řekl nevěřícně vílák a naklonil se přes okraj skály. Neviděl nic. „A neměla by tady někde být ta? Hádanka? Další?“

„Někde určitě bude,“ řekla elfka a stoupla si na úplný krajíček skály, přidržujíc se hrany oblouku pravou rukou. Vyklonila se a pečlivě si prohlížela hladkou skálu po obou stranách vchodu. Kamenné lampy vrhaly jen matné světlo. Pak elfka zpozorovala nerovnosti vpravo nahoře, skoro na úrovni horního okraje vstupu do jeskynní propasti. „Támhle je!“

„Můžeš ji přečíst?“ požádala ji hobitka, už zase celá pobledlá a rozechvělá ze stísněného prostoru. Křečovitě se přidržovala kamenného výstupku, až jí prsty zbělely. Elfka zatím položila nohu na výčnělek za okrajem vchodového oblouku a vyhoupla se na něj. Pak se o jiný vyčnívající kámen vytáhla na jedné paži blíž k vyrytému nápisu.

„Hobite slyš a přistup blíž, v temnotě dole má tvůj květ skrýš. Prokaž svou hbitost, ukaž svou odvahu, však dobře pamatuj na tuto výstrahu: druhá síň pravdy je beze dna, dole už spočívá kostra nejedna…“přečetla elfka a hobitka hlasitě polkla.

„To znamená, že musím tam…dolů?“otázala se sotva slyšitelně. „A že tam pravděpodobně spadnu?“

„Ale co bys padala,“ uklidňoval ji vílák. To zvládneš. Uvidíš.“ Hobitka na něho dvakrát důvěřivě nehleděla. Pak se ještě jednou podívala směrem k vyryté říkance a s povzdechem začala prohlížet okraj srázu.

„Myslím, že musíš lézt druhou stranou,“ upozornila ji jemně elfka, když seskočila zpátky k nim. Na támhle tom velkém kameni je vyrytá kytka. A támhle podél stěny vede římsa.“

„Bezvadný,“ odvětila hobitka zasmušile a prohrábla si vlasy. Pak se podrbala za uchem a vytáhla z kapsy vylisovanou větvičku šeříku. Chvíli na ni mlčky hleděla, pak si ji zapíchla do tmavých vlasů nad uchem, nadechla se a vstala. „Tak já jdu na věc. Držte mi palce,“ rozhlédla se po čtveřici úpěnlivě. Když procházela kolem svých společníků k uzounké římse, kolena se jí třásla. Dokážeš to, dokážeš,opakovala si. Prostě to dokážeš. Není to tak těžké. Představ si že jsi venku…na louce…ta skála tě udrží. Nespadneš. Nesmíš spadnout. Přitisknutá zády ke skále se pomalu sunula po římse, z níž jí polovina drobných chodidel čněla do volného prostoru, a snažila se dívat na praskliny ve stropě, nikoli do prázdnoty pod sebou. Byla v polovině cesty, když se jí pod nohou vydrolil velký kus kamene a ona ztratila rovnováhu. Propadla se do prázdného vzduchu. Jeskyni naplnil úzkostlivý výkřik elfky, víláka a muže. V posledním okamžiku se hobitka stačila špičkami prstů zachytit za římsu kousek vedle. Visela na jedné ruce nad neskutečně hlubokou propastí a nemohla ani tam, ani zpátky.

„Pomoc!“ vykřikla zoufale na Zástupce ve vstupu do jeskyně. Ale věděla, že jí pomoct nemůžou. Neměli se k ní jak dostat. Hobitka zašátrala špičkami nohou po skále. Ke své značné radosti nahmatala drobný výčnělek, o který se mohla opřít. Zhoupla se a pokusila se dosáhnout na římsu i druhou rukou. Na třetí pokus se jí to povedlo. Teď už se držela pevně. Pak si přehmátla, aby svůj stisk zesílila, zaškrabala nohama po stěně. Na římsu se vytáhnout nemohla, byla příliš úzká. Zatnula zuby a začala ručkovat po skále směrem k široké plošině s okytkovaným balvanem. Kousíček za kousíčkem, deset centimetrů za deseti centimetry se blížila. Pak se konečně dotkla plošiny. Zapřela se nohama a vyšvihla se nahoru. Tam se sesypala a roztřásla se prožitým šokem. Když po chvíli dokázala zvednout hlavu a podívat se na opačnou stranu jeskyně, uviděla elfku, která klečela na samém okraji propasti a upírala na ni vyděšený pohled, a víláka s mužem, kteří stáli nad elfkou, byli bledí a hryzali si rty.

„Jsi v pořádku?“ volala na ni elfka. Její hlas se znepokojivě rozléhal.

„Více méně,“ odvětila hobitka slabě a zvedla se na kolena. Pohlédla dolů a zatočila se jí hlava.

Nekoukej se tam, hučela v duchu. Je to jen skála. Slezeš dolů. Najdeš květ. Vyřešeno. Žádnej stres. Sebrala se, přešla po plošině k místu, kde byla stěna zbrázděná trhlinami, puklinami, škvírami, rýhami, výčnělky a výstupky, které poskytovaly ideální trasu pro šplhání, a začala pomalu, soustředěně lézt dolů. Kamení se jí uvolňovalo pod prsty, zpod obratných prstů na nohách se jí sypaly drobné úlomky skály. Hobitce mlátilo srdce až v krku. Stěny propasti se kolem ní neúprosně stahovaly, hrozily ji každou chvíli rozdrtit. Rozbolela ji hlava. Sestoupila asi tři metry pod úroveň vchodu do jeskyně. Kolem ní postupně ubývalo světla. Hlavy Zástupců čnící přes okraj dveří už skoro neviděla.

Horší bylo, že po chvíli už neviděla ani na skálu, na to, kam leze. Co chvíli se jí pod nohama vylomil další kámen a s dunivým rachotem padal do neuvěřitelných hlubin propasti. Pak zahlédla hluboko pod sebou slabý záblesk světla. Pocítila něco jako úlevu. Pokračovala ve šplhání. Zdálo se, že na skále pod ní září velice malá kamenná lampička z velice tmavého kamene. Osvětlovala malý výklenek. Hobitka si oddechla a seskočila na malou plochu před otvorem ve skále. Na jakési poličce tam ležel drobný kamenný kvítek narudlého odstínu. Natáhla po něm ruku a její drobná dlaň se pevně sevřela kolem jejího květu.

„Mám ho,“ zavolala nahoru na ostatní a ozvěna jí volání vracela: „Mám ho…m ho…ho..ho…“ Zastrčila si květ do kapsy a pustila se do šplhání nahoru. Bylo to těžké. Hobitka byla vyčerpaná a nervové vypětí také udělalo svoje. Bolely ji ruce, které měla navíc odřené od hrubého kraje římsy, ze které předtím spadla. Stále ji bolela hlava a z malého prostoru se jí dělalo špatně. Ale vytrvale šplhala nahoru. Asi pět metrů nad sebou už viděla světlo. Ještě výš už matně rozeznávala okraje propasti a nezřetelné siluety jejích společníků. Na chvíli se zastavila, aby si vydechla, pak zase nahmatala další puklinu a lezla výš, výš za světlem.

Konečně se hobitka ocitla v osvětlené části propasti. Už jí chyběl jen kousek k okraji skály. Už natahovala ruce po kraji, chytila se a chtěla se přitáhnout. V tu chvíli zasáhl Osud. Kus skály, jehož se držela, se jí ulomil v ruce. Hobitka na okamžik strnula opřená nohou ve skalní štěrbině a s kusem šutru v ruce. Pak zvítězila zemská přitažlivost. Převážila ji dozadu. Hobitka se zoufale snažila zachytit, ale bylo pozdě. Noha se jí ze škvíry vysmekla a ona začala padat. V pádu se přetočila na záda, s rozpaženýma rukama a hrůzou v očích. Otevřela ústa a vydala příšerný výkřik.

Zástupci se zděšeně nakláněli nad propastí. Hobitka jim během okamžiku zmizela z očí, ale její poslední výkřik stále zněl. Pak umlkl. Jeho ozvěna jim však stále zněla v uších. Elfka měla na tváři nevěřícný výraz, vílák byl smrtelně bledý a muž navzdory své impozantní tělesné konstituci a celkové vyspělosti vypadal, že se každou chvíli rozpláče. Jeskyni naplnilo hrobové ticho

„Ach panebože,“ozvala se pak elfka tenkým, rozechvělým hláskem.