Tisíciletí čtyř – 3. část

Třetí část příběhu je tady.

Když ztratíte nit vedoucí ke klubku vašeho života, musíte v půli přestřihnout cizí a ukrást jen pro sebe.

Snad každého z naší skromné skupinky překvapil onen obrovský rozdíl mezi nazdobenou vstupní halou a naprosto „jeskyňovitým“ prostorem za dveřmi.

Kdokoli by očekával honosné schody, které by nás vedly k dalšímu úkolu, teď mu pohasly veškeré naděje. Před námi byl prostý železný žebřík. Vedoucí jen pár žbrdlinek k dalšímu skalnímu výstupku.

První, jak překvapivé, se na výstupek dostala, spíše vyletěla, mnou natolik oblíbená Temari.

„Honem holoto bez křídel!“

„Někteří z nás nemají křídla, jiným chybí jiné věci.“

„Kdybys se tady nevykecával elfíku, mohl by jsi být dávno nahoře,“ kdy se to stalo? Kdy se ten zatracený člověk dostal kolem mě a na žebřík?

Jeho, už od začátku, bezvýznamný „ náskok“ jsem překonal během chvilinky.

„Nejchytřejší si počká,“ ozval se hobit.

„Kolikrát bude muset Temari říct, ať se nehádáte?“

„Hodněkrát…“

Když se na výstupku sešla celá skupina, rozhlédl jsem se. Jakékoli známky civilizace byly ty tam a na nás zírala jen prázdná jeskyně. Jen jediný znepokojivý zvuk rušil ticho, které nás dusilo, zvuk tekoucí vody.

„Copak elfe, snad se nebojíš jít dál?“ s těmito slovy se kolem mne prodral člověk a vešel do jeskyně. Na stranách rázem vzplály pochodně, jakoby vycitily naší přitomnost.

„Jenom nějaký potůček.“

„Není jen nějaký…Není jen nějaký…“

„Slyšel jsi hobítku? Temari ano! To jeskyně nám šeptá svá tajemství.“

„Není jen nějaký…Má sílu vzít ti život jedinou kapkou….kapkou jedinou…“

„Sebral životy před vámi…ani vás nebude litovat….

Máte ovšem možnost…možnosti…

Jak potok přemoci…nažvdycky…

Jen hobit se smí brodit vodou ledovou…

A se sebou vzít jednoho nejednou…

Však pamatujte blázínci prostí…

Že elf nesnese být poslední,

je nenávistí k člověku posledlý.

A víle se křídla ulámou

Pokud projde více než jednou.

Nezapomínej, že i létat umí.

A vždy pamatuj, že jeden

nezvládne proud, který vládne jedem.“

A rozhostilo se tíživé ticho. Žádná ozvěna nám nezopakovala tu strašlivou báseň.

„Nějaké nápady?“ ozval se hned člověk.

„Co…co kdyby…“ hned začal hobit, „Podívejte, když půjdu první s Johnem a zpátky se vrátím s Temari, která tam přeletí…“

„Blbost!“

„Nemohu přece zůstat poslední.“

Hrůza, samozřejmě, že jsem věděl řešení ihned. Proč však radit hobitovi? Nevidím v tom nic výhodného pro mne. Je přeci jasné, že první musím jít já…

„Tebe nic nenapadá elfíku?“

„Nikoliv.“

Musím jít první já a s námi přeletět ta otravná víla..

„Jsi si jistý?“

„Naprosto!“

„Co kdybych šla první já? Temari?“

„Nemůžu se s tebou vrátit…“

„To je špatné…Zkusím přeletět na druhou stranu a dám vám vedět hobítci, elfíci a človícci.“

Netrvalo ani tak dlouho a víla se octla na druhé straně. Bez nějaké větši fyzické námahy a újmy. To se zdálo jako dobré znamení. Ovšem, teď bych mohl prozradit svůj plán, ale je mnohem zábavnější pozorovat snahu ostatních, nemám pravdu?

„Mocný elf se rozhodl, že dneska stávkuje? Aby taky náhodou nezůstal na téhle straně.“

„Toho bych se nebál člověče.“

Pokud vás něco opravdu zarazí, je to když vás hobit najednou začne táhnout k té vodě. Ne, že bych se jí snad bál, ale přeci jenom. Vidina koupele s tím vším, co máme ještě před sebou dle mého není zrovna tou nejlepší.

„A pak, že lidé jsou chytřejší než my,“ mumlal jsi hobit pod vousy.

„Hele, já to slyšel!“

„Temari taky!“

Než jsem stačil něco zase namítnout, hobit už skočil do vody, která mu sahala až téměř ke krku a i svojí hobití vahou mě strhl sebou, což mělo za následek, že jsem se namočil více, než bylo třeba.

„Co jsi to o sobě myslíš…?“

Potok byl kratší než se zdálo z břehu a za chvíli jsem již opět stál na pevné zemi.

Hobit se oklepal, ale kapky vody se na v zduchu téměř hned měnily na skleněné a padaly na zem s hlasitým cinkáním.

Víla k nám okamžitě přiletěla a několikrát nás obkroužila.

„Jste tady! Tady! Uuuuuu, skvělé!“

„Už nikam nejdu, na to můžeš zapomenout,“ ohlásil jsem tvrdošíjně hobitovi a opřel se o skalní stěnu.

„Nikdo tě nenutí. Temari?“ gentlemansky nabídl svoji ruku víle a společně opatrně vlezli do vody. Jen co se voda dotkla křídel víly, začala je téměř okamžitě požírat. Pro lidské oči to zřejmě byly nepatrné částečky, ale jsem si jist, že druhá cesta vodou by pro ni byla smrtelná.

Víla si toho ovšem zjevně byla vědoma a v panice se snažila vyletět z vody. Jenže čím více mávala křídly, tím více vody se n ně dostalo a kousíčky skla narážely do stěn jeskyně jako déšť.

Hobit naštěstí zaeragoval rychle a začal vílu táhnout ke břehu. Jen co se jeho ruka dotkla břehu, voda jakoby uvolnila své sevření a víla vylétla nad hladinu.

Jako k rodné matce ještě spadlo pár sklěněných kapek zpátky do potoku. Křídla víly byly polámené, na okrajích po nich stékala rudá tekutina, která koluje v žilkách po celé ploše křídel, ale jak se zdá, víla se bez problémů držela nad vodou a okamžitě se rozletěla zpět ke mně.

Člověk nečekal a skočil do vody vedle hobita, ten jak se zdá, už byl nadmíru rád, že tohle bude jeho poslední cesta.

„Zvládneš to parťáku?“

Místo odpovedi hobit zamířil rovnou ke břehu, snad by ho i jediné slovo mohlo vysílit.

Zatímco člověk se na břeh dostal bez větší újmy, hobit klečel na kolenou a fascinovaně zíral na hromádku skla pod sebou. Víla byla kupodivu v rohu a třásla se.

V tu chvíli se mi zdálo, že je to vše za námi, ale pak ke mně dolehl fakt, že jsme nenašli cestu dál.

„Potok jste porazili,

ale smrt je mezi vámi.

Dívejte a sledujte,

každý záhyb sklaní.

Příjde čas a s ním

i další úkol s řešením.“

Znamená to tedy, že hobit splnil svůj úkol? Co nás jenom může čekat dál?