Ohnivé jezero

Třetí část příběhu je tady.

Druhá jeskyně byla mnohem menší, než přechozí. Muž, který šel jako první, se musel sehnout, aby mohl vejít. Strop byl tak nízko, že jediný hobit neměl problémy stát vzpřímený.

„Nezdá se vám tu horko?“ pronesla slabým hláskem víla odpočívající v náručí elfské princezny. Všichni se rozhlédli, aby našli zdroj onoho podivného tepla. První jej spatřil hobit a opatrným krokem k němu došel.

Zastavil se pár kroků od jezírka plného lávy. Naklonil se nad něj a spatřil pergamen ležící na hladině. Chtěl jej uchopit, ale žár byl moc velký a tak ucukl. Musel se víc naklonit, aby mohl text na pergamenu přečíst.

Hobití rod byl vždy proslulý alchymistickými schopnostmi. V dobách dávno minulých stvořili ohnivé jezero. A nyní je načase, aby věčný žár uhasili.

Než ale budou moci začít, musí přinést oběť posvátnému jezeru.

Ve chvíli, kdy dočetl text, pergamen vzplál. Hobit chvíli stál a přemýšlel o jaké oběti ten text mluvil.

„Bojím se že to nezvládnu,“ otočil se ke svým společníkům a řekl jim, co bylo psáno na kousku pergamenu.

„Není řečeno jak velká oběť má být, ale myslím, že musí jít o něco, co je ti nadevše cenné. Máš takový předmět?“ pronesla vážně elfka a hobit hned vyndal malou dýmku, kterou měl zavěšenou na kožené šňůrce.

„Tu mi dal dědeček v den své smrti. Prý jednou budu vděčný že mi ji dal,“ prohlásil potichu a odešel zpět k lávovému jezírku. Chvíli jen stál a díval se na dýmku. Nikdy ji neupoužil, ale vždy ji měl u sebe. Byla to jediná věc, která mu připomínala jeho děda. Už si ani nepamatoval jeho tvář a teď se měl dobrovolně vzdát jediné věci, kterou od něj měl.

Po několika minutách vhodil dýmku do jezera. Nemohl se dívat, jak hoří a tak se otočil. Všiml si, jak muž zbledl a křečovitě držel váček visící na jeho krku. I on měl sebou věc připomínající mu minulost a chápal jakou bolest hobit cítí.

„Objevuje se cesta,“ zvolala víla a hobit se opět otočil k jezeru. Všiml si malé cestičky, která se objevila uprostřed jezera. Opatrně se k ní blížil. Čekal, kdy se láva opět spojí. Ale nic se nedělo. Udělal proto první krok a když zjistil, že je cesta bezpečná, rychle po ní přeběhl.

Najednou se ocitl na malém ostrůvku, kterého si předtím nevšiml. Zaslechl vyděšený výkřik svých společníků a všiml si, že cesta, po které přišel, zmizela.

„Jsem v pořádku!“ zakřičel tak, aby ho slyšeli a nedoufal v odpověď. Ta však přišla a byla děsivá.

„Láva vytéká a blíží se. Zachraň se!“ zakřičel muž a hobit na vteřinu ztuhl. Pak se ale vzpamatoval. Rychle se rozhlédl, zda najde něco, co by mu pomohlo. Najednou si všiml lahviček a kotlíku stojících opodál.

Přiběhl k nim a sklonil se, aby zjistil, co lahvičky obsahují. Nebyly však popsané a tak musel rychle jednu po druhé pootvírat, aby je rozeznal podle jejich charakteristické vůně.

„Dejte mi pár minut, zastavím to!“ zakřičel ke svým společníkům, aby je alespoň trochu uklidnil a pak se dal do práce.

Musel být opatrný. Nejprve roztřídil lahvičky. Vybral ty, které bude potřebovat a ostatní odhodil stranou, aby se mu nepletli pod ruce.

Poté je musel projít znovu a seřadit je tak, aby je bral za sebou, jak je potřeboval. Lektvar, který teď hodlal vyrobit, dělal jen jednou, ale dodnes si pamatoval, jak jeho bratr málem přišel o život, protože spletl pořadí ingrediencí.

„Tak to bychom měli,“ zašeptal po dvou minutách, které ale jeho společníkům připadali jako věčnost. Láva se k nim neustále blížila a jim nezbývalo mnoho místa na únik.

„Dobrá, teď opatrně. Jak to jen bylo,“ zamyslel se hobit a pak se usmál.

Pět slzavých kapek probudí tvé snění,

v němž po lahvi vína písně znějí.

Teď přidej jen kapičku staleté vody,

ze studánky u níž půl láhve dračí krve stojí.

Pak stačí si vzpomenout na šest kapek rosy,

pro kterou se víli tak rády prosí.

V duchu si hobit odříkávala dětskou říkanku, která měla pomoct, aby si děti zapomatovali ten nejdůležitější lekvar. Teď za ní mohl hobit děkovat bohům.

Lektvar v kotlíku několikrát změnil barvu. Po druhé ingredienci měl stříbrnou barvu. Třetí jej změnila v temně rudou a po přidání poslední zprůzračněl.

Hobit popadl kotlík a rychle doběhl k zpět k břehu lávového jezera. Rychle vylil obsah na hladinu a sledoval, co se bude dít.

Láva v místě, kde se jí dotkl lektvar, zčernala začala se měnit v kámen. Síla žáru pomalu ustupovala a hobit si všiml, že z lávy je stále více obyčejné horké země.

I tak ale proměna trvala moc dlouho. Všiml si, že elfka se snažila ustoupit zpět do první jeskyně. Ale najednou se zřítil strop. Jen zázrakem se elfce podařilo uskočit a zachránit si život.

„Schovejte se!“ zakřičel na ně, ačkoliv věděl, že nemají kam. Bál se, že pozoruje jejich smrt.

Láva pomalu vyhasínala. Mezi hobitem a jeho společníky zbyl už jen dvoumetrový pás. Ten se ale nadále přibližoval ke trojici. Najednou však muž vytrhl elfce z rukou vílu a hodil ji směrem k hobitovi. Ten v šoku natáhl ruce a ač vílu nezachytil, zbrzdil její pád.

„Zachraňte se alespoň vy! Jděte!“ vykřikl ještě muž a přitiskl se na skalní stěnu. Ruku vztáhl k váčku visícímu na krku, zavřel oči a očekával svoji smrt.

„Vyskoč a zkus se něčeho chytit,“ pronesla najednou elfka a odrazila se co nejvíce to šlo. Muž otevřel oči a všiml si, že se drží malého výstupku. Byl to bláznivý nápad, ale neměl co ztratit.

Nejdříve se podíval na stěny, aby našel co nejlepší místo. Nakonec se i on odrazil a pokusil se zachytit. Jednou rukou se mu to podařilo, ale druhá se mu vysmíkla. Měl co dělat, aby se udržel a nespadl. Ani se nedíval pod sebe. Hledal místo, kde by se mohl chytit.

Po pár minutách cítil jak mu mizí cit z ruky. Snažil se, ale neudržel se a spadl.