Království Araxie – X. Konec

Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit.

Zavřel za nimi dveře a jako obvykle se postavil doprostřed kruhu zvědavých návštěvníků a monotónně spustil nacvičenou řeč: „Je tomu již padesát let, co se udatný Netyka vydal na odpočinek. O jeho statečných skutcích vypráví tyto stěny. Když se otočíte, spatříte-“

„Statečných skutcích, říkáte? Pche…“

Hýkala to zaskočilo. Něco takového ještě nezažil. Podíval se, kdo se odvážil přerušit jeho výklad a uviděl postavu v černém plášti, s kapucí přes hlavu.

„Pokud máte pochybnosti o jeho skutcích,“ odsekl Hýkal „zajděte do Netykovo muzea naproti přes ulici. A ocenil bych, kdybyste mi neskákal do řeči, na dotazi budete mít dost prostoru.“ Obrátil se znovu do kruhu návštěvníků a snažil se ve výkladu zpátky nabrat ztracenou jistotu. Začal popisovat výjevy na stěnách. Ty se vinuly v několika pásech kolem celé místnosti. U svého nejoblíbenějšího obrazu – hořící postavě prchající před Netykou, se nadlouho zastavil a popisoval Netykovo hrdinnou záchrannou akci. Ta vzbudila vždy největší údiv. Možná i proto, že si v ní některé věci přimyslel.

Pak konečně přešli do druhé místnosti, kde byla uprostřed vystavena kamenná rakev s Netykou.

„A tady, vážené dámy a pánové, odpočívá sám slavný Netyka. Záměrně říkám, že odpočívá, neboť skutečně pouze odpočívá. Jak je vám jistě známo, jednoho dne opět obživne, jak sám předpověděl. A potom-“

Ten, který ho už jednou přerušil, se znova ozval. „Říkáte, že obživne? Hloupost! O tom bych musel něco vědět.“

Hýkal se ošklivě zaškaredil na neznámého v plášti a vyštěkl: „Vy snad nevěříte, že se Netyka jednoho dne vrátí? Vy se opovažujete zpochybňovat oficiální královský výklad?“

„Přesně tak. Jak říkám, o tom obživnutí bych musel něco vědět.“

To bylo na Hýkala moc. „Jak se jen opovažujete! Zpochybňujete snad Netykovo skutky? Desítky očitých svědků byli svědky jeho prvního zmrtvýchvstání. A já sám bych se s vámi vsadil o vlastní život, že i podruhé se vrátí mezi živé!“

Neznámý na Hýkala pohlédl, potáhl kápi trochu do týla a odhalil dva prázdné oční důlky.

„O vlastní život, říkáš? Pak tedy – PROHRÁLS! Hahahahaha!“

A smrtka se mohla utlouct smíchy. Tak dobře se už dlouho nepobavila. Jen Hýkal, když ho převedla do svého království, vypadal pěkně zpruzeně. Ale o tom zas někdy jindy…

A to je konec příběhu o Netykovi. Jak to tak bývá, pro někoho to skončilo šťastně, pro jiného ne. Půl roku po smrti Netyky se do čela království postavila slečna Kristýna, která měla největší podporu šlechty i lidu. Řízení svého panství přenechala synovci strýce ze třetího kolena a snad pak měla konečně i více volného času na muže, protože si po čase našla ženicha. Prchal se opět stal vrchním komorníkem a plat se mu ztrojnásobil. A Netyka? Jak se mu daří v té daleké zemi, ve které vládne smrtka a není z ní návratu, to nikdo neví. Určitě se nemají se smrtkou zrovna v lásce, ale hlavně, že tam s ní není sám, naopak, společnost mu tam dělají další miliardy a miliardy lidí. A to je víc než dost. Zvlášť pro Netyku.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat