Setkání v minulosti

Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a…

Vůbec nejsem u sebe doma. Pomalu se posadím a pozoruji dřevené stěny, v rohu pokoje slámu a na stěně jedno obyčejné zátiší s jablkem, navíc nedokončené.
Kde to proboha jsem?

Vstanu a rozhlížím se po svém oblečení, na kusu dřeva, který má pravděpodobně sloužit jako židle, najdu otrhané oblečení. Jediné, co leží na ošuntělém stole, stejně jako doma, je má hůlka. Nechápavě se obléknu, zastrčím si do vnitřní kapsy šatů svou hůlku a vyjdu ven pátrat po původci toho rozruchu.

Procházím temnými uličkami mezi obyčejnými středověkými domky, až dojdu na „náměstí“. Všude okolo byly zapadlé a polorozpadlé domky. Na onom náměstí se shromáždil obrovský dav, a tak se skrz něj prodírám až do samotného středu náměstí. Ze všech stran slyším pohoršené mumlání a vtom si uvědomím, že mluví
francouzsky. Vyjeveně se na chvíli zastavím a přemýšlím. Je nějak možné, že bych se objevila ve středověké Francii? Pravděpodobně to možné je, poněvadž
já právě stojím uprostřed starého francouzského náměstí a okolo mne se tlačí francouzský dav, který mi najednou připadá rozzlobený. Prodírám se tedy dál
do středu dění.

Uprostřed náměstí se na kamenné dlažbě skví dřevěná hranice a na ní dlouhý kůl. Okolo hranice stojí seriózní muži držící v rukou sáhodlouhé pergameny
a rozhlíží se po davu. Bezděčně sáhnu do vnitřní kapsy, kde mám hůlku a přiblížím se k upjatému muži v červené čepičce.

„Promiňte, ale… Co se to tady děje?“

„Kde jste byla posledních několik let, děvenko? Je to čarodějnice a právě se ji chystáme upálit, jako všechny ostatní,“ zamračil se na mě a já o krok
ustoupila.

Zkoumavě se rozhlédnu a hledám onu čarodějnici. Stála poblíž, svázaná a s roubíkem v puse. Slušně jsem upjatému muži poděkovala a nenápadně jsem
přistoupila k ženštině a potichu zašeptala:

„Jsem na tvé straně. Ty jsi opravdová čarodějnice?“ Opatrně jsem jí vyndala roubík z pusy. Žena se potichu zasmála a pověděla:

„Jistěže jsem čarodějnice. A ať si mě třeba stokrát upálí, já stejně nezemřu,“ pohrdavě si odfrkla a zkoumavě si mě prohlížela. „A co ty jsi zač? Nikdy jsem tě tady neviděla.“

„Ehm, já jsem… Abych pravdu řekla, taky čarodějka, ale přišla jsem… odjinud,“ řekla jsem. Tušila jsem, že by znělo věru podivně, kdybych jí pověděla,
že jsem z jiné doby a z jiné země.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se raději.

„Jsem Vendelína Výstřednice, a ty?“ Žena se na mě usmála.

„Jmenuji se Avreya. Počkejte…“ zamyslela jsem se. Vtom mi svitlo: „O vás já jsem přece četla v Dějinách čar a kouzel středověku! Vy jste ta žena, co se
po svém prvním upálení nechala upalovat schválně, protože její kouzlo oheň odpuzovalo! Samozřejmě, že si mudlové ničeho nevšimli…“ zašeptala jsem důrazně.

„Ale, takže já se dostanu do Dějin čar a kouzel? No vida,“ zasmála se. „Ale teď mi strč honem ten roubík do pusy Avreyo, jde si pro mě komise,“ uchechtla se.
Vrátila jsem jí roubík a o kousek poodešla. Pro Vendelínu si opravdu přišli přísně vyhlížející muži a šli ji přivázat ke kůlu. Vendelína se jen posměšně
smála, zatímco upjatý muž četl ortel – rozsudek k upálení za provozování čarodějnictví. Jeden muž přinesl zapálenou louči a přidržel ji k dřevěné hranici,
která začala ihned hořet. Vendelína začala křičet bolestí, avšak já hned poznala, že jsou to jen předstírané výkřiky. A vtom se mi zamotala hlava a já
upadla do nevědoucího spánku…