Tisíciletí čtyř – 2. část

Druhá část příběhu právě začíná.

Bývá pravidelnou událostí smrti, že vás osvobodí a zároveň sváže více, než jste kdy čekali.

A ačkoli jsem celým svým nehmotným tělem chtěl, musel, vidět, jak probíhají události v hoře, nemohl jsem.

Právě to, je jedno z omezení smrti.

Můžete jen čekat.

A čekat.

Snad jakoby někdo čekal, že hora bude i uvnitř „horovitá“. Samozřejmě, že nebyla. Vešli jsme spíše do obrovské vstupní haly některého z těch zámožných lidí, co nemají úctu k přírodě a ke všem ostatním. Jsou tak sobečtí.

„Snad abychom se představili, strávíme tady dlouhý čas. Já jsem Evleron, syn Naší mocné královny elfů.“

Člověk, který si zřejmě myslel, že je nenápadný, začal opakovat má slova, než se vůbec zmohl na vlastní.

„Já jsem John, prostý syn obchodníka, který nikdy nebude králem. A toto je můj malý přítel Itou a popravdě, o jeho původu moc nevím.“

„Není moc zajímavý,“ dodal okamžitě hobit.

„Já jsem Temari! Temari,“ nedala se stále odbýt ta malá otravná víla. Proč jsem posílají písklající dítě?

Jako by vstupní hala nebyla dost přemrštěná sama o sobě. Kam jsem se podíval bylo zlato, zlato a znovu zlato. Je úkolem zjistit úkol? Nebo mám očekávat ceduli s nápisem: “Úkol pro elfí rod,“?

„Tak pro koho je ten první úkol a kde je?“

Nejsi jediný človíčku, kdo by to rád věděl!

„Podívejte vy hlupáčci zaslepení vlastní nenávistí. Padá list, přímo k nám. Padá list, co říká?“

Ta víla je vážně šílená, a nebo snad…Není! Jako bych stál v rodném lese, nikoliv v hale, se před naši skupinu snášel list. Pomalu. Když byl zhruba metr nad zemí shořel, jen tak, bez příčiny. Částečky popela se pomalu blížily k zemi, až zlehoulinka dopadly.

Přišli jsme blíž. Víla už dávno poletovala nad popelem.

Stává se vám někdy, že jsi nejste jistí, jestli vás šálí zrak a nebo je před vámi jen čistá realita? Ten pocit, myslím, máme teď všichni. Jelikož jen málokdy se komukoli z nás stane, že popel vytvoří nápis.

Naprosto šílený nápis.

„Vidíte? Jako první svůj úkol splním já!“

„Být tebou, nejsem si tím tak jistý,“ odpověděli člověk s hobitem skoro současně.

„Elfí rod mocný, já věřím pevně, že přijdeš na způsob, jak nevymýtit své blízké!“
Ta víla je vážně povzbudivá. Neuvěřitelně.

Naklonil jsem se nad tím nápisem. Je snad něco, čeho litují již moji předkové? Není přeci možné, abych splnil úkol, na který čeká můj rod tisíc let tím, že přiznám vinu jiných lidí. Pak by tedy znamenalo, že můj rod projde touto zkouškou, jen díky jedné větě. Jaký to tedy může mít háček?

„Tak hni sebou! Vy elfové jste toho určitě udělali hodně, tak prostě vyjmenuj, co tě napadne a třeba bude z toho něco dobře,“ lidský červ.

„Myslíš, že zde řeknu všechny prohřešky mého rodu? Jsi blázen?“

„Já to věděl! Přiznáváš, že vy elfové nejste fér!“

„To jsem nikdy neřekl!“

„Ale myslel jsi to tak.“

„Kdyby aspoň jeden z vás myslel, třeba by jsme mohli vyřešit ten úkol.“

„Temari souhlasí.“

Snad by tu byl jeden prohřešek, který by mohl být mým úkolem. Ale riskovat prozrazení jednoho z největších tajemství. Pokud to neudělám…Bude jen mou vinou, že nesplním úkol a na světě již budou jen tři rody.

A přeci jenom, tyto tři stvoření….Snad dokáží udržet tu strašlivou pravdu jen mezi námi.

Byl to totiž můj rod, který zničil trpaslíkovi jeho možnost na splnění úkolu. Nějakým zázrakem se to nikdy nedostalo do podvědomí všech.

Co, když to není ta věc? A můj úkol tím nesplním? Jenom bych pošpinil jméno všech mých bratří a sester. A pro co? Jen abych vyzkoušel zda mám pravdu. Ale jak jinak zjistím, která má věta má ten správný efekt?

„Copak elfe? Máš tak špatnou paměť?“

„Taková urážka! Vím jakou větou splnit svůj úkol, jsem zvědavý na tebe člověče!“

Co jsi jenom myslí?

„Elfe, elfe! Když odpověď znáš, proč neřekneš jí nám?“

Musím to říct, nebo zůstaneme zaseklí v téhle jeskyni napořád: „ Můj…můj rod zapříčinil vymření trpaslíků.“

„CO?!“

Než jsem stihl odpovědět na tu inteligentní otázku všech, moji pozornost upoutalo úplně něco jiného. A to onen nápis na zemi. Všechny písmenka se jako zázrakem začaly „slézat“ zpět k sobě a za chvíli utvořily hromádku popela.

„Nedělej, že se díváš na ty písmenka…“

Písmena i hromádka popele byly ty tam. Místo nich tam byl klíč popelavé barvy, při pohledu na něj jsem měl strach, abych se během chvilinky nerozpadl jen pouhým dotykem.

„Vidíš snad nějaká písmena červe?“

„Neutíkej od otázky!“

„Nemusím vám odpovídat na vaše dotazy.“

„Zabijte se vy dva.“

„Klucííí, máme klíč, klíč! Můžeme jít a jíít. Stop hádkám, tak jdeme dál!“

Je to tu otravné. Teď budu jen sledovat, jak se ostatní pokoušejí splnit své úkoly. Budou podobné, jako ten můj? Nebo ne? Splní je každý z nich?

Vydali jsme se k druhé straně haly. Temari opatrně nesla klíč, ale i v jejích vílích rukou působil neskutečně křehce.

Dveře byly obrovské, jakoby očekávaly obra a ne hobita, vílu, člověka a mě.

Kam vedou a co nás tam čeká?

A zrovna, když jsem procházel těmi dveřmi mě napadlo, zda se každých tisíc let opakují stejné úkoly a stejné místo. Nejsou ty dveře náhodou tak velké, protože kdysi byli na světě i obři a i oni museli plnit tyto úkoly?

A vešli jsme.

Do jiného světa. Do světa, který je i pro elfa světem bájí a pohádek. Kde člověk nalezne své největší noční můry. Hobit možná potká své dávné předky a víla se jednou přesdvěčí o své kráse. To vše najednou. V jednom obrovském světě.

Už teď mám pocit, že jsme se ztratili…