Tisíciletí čtyř – 1. část

Třetí soutěžní dílo se právě představuje.

Ne každý si uvědomuje, co všechno je součástí smrti. Někdy totiž nestačí jen to, že vaše srdce naposledy rozežene kyslík do vašeho těla. Mnohdy se totiž stane, že vaše duše se z místa smrti prostě nemůže hnout a vy jste tak vězněm i po smrti. A někdy jste jím třeba i tisíce let.

Jsou místa, která se ani za tisíc let nezmění. Možná proto byl dnešek tak vyjímečný. K obrovské hoře, kterou nenajdete, pokud nevíte, kde přesně je, se přiblížily čtyři postavy. Mohlo jich být pět, ale není, díky mně.

Včas, pokud se dá řící, že je byl určený čas příchodu, se před obrovskými dveřmi, jakoby vytesanými do skalnatého povrchu, objevil na první pohled vyšší člověk. Na druhý pohled to byl jeden z nejvznešenších elfů, bílé vlasy byly dlouhé, skoro jako u žen, ale nebylo pochyby o tom, jak dokáže být tento elf nebezpečný. Mezi lesním porostem se pohyboval rychle a mrštně, přímo nadlidskou rychlostí.

Jako druhá se ladně snesla zástupkyně lesních víl. Menší a drobná postava působila na první pohled křehce, jako u všech víl, co jsem kdy viděl. Rudé vlasy a stejně zbarvenými žilkami protkaná křídla prozrazovala její přítomnost dříve než by chtěla. Vedle vysokého elfa působila skoro jako trpaslík, Jenže já bych byl ještě menší, a ne tak drobný.

Poslední dva očekávání přisli pospolu. Statný člověk, který se zdál unaven cestou a vedle něj stále čilý hobit. Vedli jakýsi rozhovor, zdál se klidný, ale jejich tváře prozrazovaly, že téma rozhodně není nijak veselé.

Zástupci všech ras se sešli, konečně po tisíci letech opět budou bojovat za svoji rasu. Snad jen ten první úkol budou plnit společně. Tak to bylo minule, a dopadlo to katastrofou. Elf se sklonil k lístku na zemi a přemýšlivě ho zvedl. Ti elfové se nikdy nezmění! Mají na všechno spoustu času.

Zato člověk zrovna zkoušel tvrdost dveří, doufal, že je jen tak otevře? Místo toho ho upoutal pergamen, který někdo na dveře přichytil. Jako ostatně minule. Elf se v tu chvíli podíval na stejné místo jako člověk. List upustil a ten se spirálově snášel k zemi. Možná, že díky němu se o pergamenu dozvěděl?

Nevím, jestli byl úkol stejný, ale během chvilky se nad pergamenem nakláněly hlavy všech. Nové tisíciletí začalo právě teď, a já si nejsem vůbec jistý, jestli bude pro kohokoli příznivé.

Být duchem nikdy nebyla snadná věc a to mi může potvrdit snad každý z nás. Ale výhodou je, že vás netrápí nějaké hmotné a nehmotné, jdete si kudy chcete a nestaráte se o následky.

Pokud mi něco po dlouhé době vyrazilo dech, dá-li se to tak říci, byl to právě obsah pergamenu. Byl tam velice složitý i jednoduchý symbol. Takže jsem si ho prostě musel prohlédnout zblízka.

Nic víc a nic míň.

Tohle, že je klíč k otevření? Pár čar a čtyři tečky?

Stačilo pár chvil a strhla se hlasitá diskuze. Podle minulého klání vím, že první úkol je vždy týmová práce. A spolupracovat s cizí rasou je mnohem horší, než si vůbec myslíte.

Víla prosazovala, že určitě najde symbol někde na skále, její tvář pomalu ztrácela svojí krásu a stejně tak její hlas svou zvonivost. Do skupiny přišel sám Vztek.

Hobit i člověk se snažili najít v symbolu jinou spojitost. Jediný elf jen tiše dumal.

Možná, že smrt nakonec nemá tak velký vliv na váš mozek, netrvalo mi dlouho a začínal jsem v symbolu vidět, cosi. A je snad mou povinností radit těm, kteří mě již jednou zradili? Nezáleží na tom, že zástupci jsou jiní, podstata rasy je stejná. Vždy.

Podíval jsem se tedy na obrazec ještě pozorněji a jakoby sám, se rozdělil na několik částí. Vrchní část jistojistě znázorňuje hobita a jejich lásku k muzice, protože po bližším prozkoumání nápadně připomíná flétnu. „Tělo“ symbolu snad připadne elfovi a člověku a jejich ne příliš milému soužití. Čárka jakoby mimo symbolu souvisí s vílou. Již minulé století měla jediná víla v našem malém společenství přesně takové mateřské znamení.

Jediným problémem zůstaly ty tečky.

A i přesto, že bych mohl přijít na to, jaký význam mají jednotlivé části, k čemu to je? Existuje snad možnost, jak vyjádřit symbol ve skutečné velikosti?

Za svůj život ducha klidně i trpaslíka mě vždy napadalo, kdo asi vymýšlí všechny úkoly pro rasy a snad proč se snaží jednou za tisíc let zničit jednu z nich?

Tak se raději podívám, jestli se změnilo něco u skály. Ale nezdá se mi, že bych odletěl tak daleko, ale není možné, abych byl na to samém místě. Protože les hořel.

Oprava, mé duší smysly už ošálí snad vše, les nehořel celý, jen pruh země vzplál nápadně rudým plamenem

„Temari! Co to děláš?“ začal křičet, jako vždy otřesně hlučný člověk, „ To si myslíš, že nám nějak pomůže, když tady zapálíš kus trávy?!“

To by mě taky zajímalo, a nebo, to není možné… Ta malá víla přišla na řešení dřív než ostatní?

„Bláznivá pošetilá vílo, chceš snad spálit ten pergamen? Musíme najít řešení a ne zničit okolí. Zničíš ten les, to nevidíš?“

Jenže víla, jako by snad byla naprosto spokojená se svým dílem a vesele tančila kolem ohně: „Přišla jsem na to, Temari na to přišla, přišla! Rychle než plameny ztratí svou sílu! Rychle, rychle! Hobitku, polož flétnu na zem! Vidíš ji? Vidíš ji? Elfe a človíčku podejte si ruce a nechte přírodu ať sama symbolec dotvoří!“

Ať se přihlásí jediný trpaslík, kdo chápe vilí duši…

Jako by snad vílí šílenství nestačilo, přidal se hobit, s chápavým výrazem začal cosi horlivě vysvětlovat elfovi a člověku. Víla se zastavila a přikývla, snad nepřišli na řešení tak rychle?

Pomalu, ale jistě začínám mít pocit, že minulé tisicíletí bylo plné méně bystrých lidí a nebo je toto tisíciletí plné méně těžkých úkolů. Jelikož hobit položil na zem flétnu a když si elf a člověk, po notném přemněřování, podali ruku, tráva jako by sama zničehož nic zmizela a dokonale dotvořila obrazec. Kromě teček.

Jenže to už víla začala pokřikovat: „ Temari první tečka, hobítek druhá, človíček třetí a elfík čtvrtá, rychle, rychle, hrajeme si na tečinky!“

A stalo se. Jen, co se elf dostavil na své místo, obrazec získal pevný tvar a když jsem se nadnesl trochu výš, byl opravdu vidět. Znamená to, že se jim povedlo dostat do hory?

Symbol sice zářil a vypadal přesně jako na obrázku, ale dveře ani nezářily ani nedělaly nic jiného než celou tu dobu.

Možná, že celý ten nápad byl špatný, stejně tak jako pergamen a s otevřením to mělo dělat asi tolik, co já mám teď dočinění s životem. Proto zachvíli na dveře směřovalo pět párů očí, včetně těch mých a pečlivě zkoumaly každý kamenný záhyb v nich. Cokoli, co by pomohlo dostat se dovnitř.

Ale jak se zdá, pouze nás všechny, a to dokonce i jindy tak nedotknutelně trpělivého a vznešeného elfa, ošálila natolik lidská vlastnost, jako je netrpělivost, což je pro bývalého příslušníka kamenného rodu ostuda, a pouze naším myslím, se zdála chvilka jako věčnost.

A to tvrdím jen proto, že dveře se nakonec pomalu, ale jistě začaly otevírat. Mocnou neviditelnou silou, která by během chvíle zničila zem.

Naši čtyři vyslanci mají cestu volnou, neženou se ovšem pouze do záhuby, jednoho, dvou, tří nebo všech rodů? Přál bych si znát odpoveď na tuto otázku, ale zatím jedinou věcí, kterou mohu udělat, je sledovat celou horu a doufat, že dříve, či později, se z ní vynoří všechny siulety a ne o jednu méně, jak se stalo minule.

S posledním pohledem na záda všech čtyř začalo ono neskutečně dlouhé čekání. Jen co víla vletěla do hory, oheň venku uhasl a dveře ztratily veškerý tvar. Zůstala jen skála a její zlomyslný stín.

POKRAČOVÁNÍ