Hrozba z vesmíru – 5. Odlet

Část 2: Temná planeta

Jednoho dne je naložili do kosmické lodi. Ve chvíli, kdy zrychlení lodi naznačovalo, že opravdu z této hrozné planety odlétají, si oba dva velmi oddechli. Jak se zaradovali, když viděli, že jejich únosci nechali okna zprůhledněná, a přestože v lodi bylo pořád ještě to příšerné zelenavé světlo, které Bytostem připomínalo domov, a jež pro ně bylo přirozené (Mike s Petem si na ně ovšem nikdy nezvykli), tak za okny již příšerná dvě zelenavá slunce nezáří, ale je tam krásně černo s občasnými tečkami hvězd.

Jak už se těšili domů! Na svou rodnou Zemi, žluté Slunce, zelenou svěží trávu, les, potoky a řeky, čerstvý vzduch a vítr, který jim zčechrá vlasy. Vždyť už tak dlouho byli zavřeni jen mezi čtyřmi stěnami, že si jen matně vzpomínali, jak to venku vlastně vypadá.

Letěli určitě už několik hodin, možná i dní, a přesto se pohledu z okna do nádherné černé tmy nemohli nabažit. Bylo jim naprosto zřejmé, že občas dělají prostorové skoky (poznali to i přesto, že Bytosti používaly naprosto jiný typ pohonu než jejich HYKOP), neboť scenérie hvězd za okny se občas prudce změnila. Jistí si byli jen jedním. Rozhodně nyní opět nevěděli, kde se nalézají. Zda ještě v galaxii hvízdavých Bytostí, nebo ve své Galaxii, či v nějaké úplně cizí. To nemohli posoudit. Ale každou chvíli se přistihli při tom, že vyhlížejí soustavu se žlutým Sluncem a devíti planetami, z nichž ta třetí v pořadí jim byla převzácná. Nemohli se dočkat, až na ní spočinou jejich nohy.

Těšili se, až se opět přivítají se svými rodinami, spočinou v kruhu svých nejbližších přátel a pomalu se budou zotavovat z četných psychických i fyzických zranění, jež utrpěli. Už aby tam konečně byli. Daleko, velmi daleko od trýznitelských Bytostí.

Na chvíli si zdřímli, a pak už je vzbudila změna tlaku přistávajícího plavidla. Než se stačili plně probrat, zazněl jim v uších hlas Bytosti: „Jsme nuceni vás zatím vysadit zde, na této divoké, inteligentními bytostmi zatím neobydlené planetě. Musíme si ještě něco zařídit, takže tu po nějaký čas musíte na nás počkat. Než budeme pokračovat k vašemu planetárnímu systému, samozřejmě vás tu vyzvedneme. Tedy jestli do té doby v této nehostinné, divoké zemi přežijete. Je to jen na vás.“ Po těchto slovech se mu tváři objevil příšerný škleb, který jim připadal jako jejich projev smíchu. Netrvalo dlouho, a šklebili se takto i ostatní. O tom že si z nich dělají legraci, již neměli žádných pochyb. Pete chtěl ještě něco říci, ale než stačil otevřít ústa, octli se na planetě, průchod lodi se zavřel a loď odstartovala. Petovi s Mikem zbyly jen oči pro pláč. Tak se těšili domů, a místo toho jsou opět kdoví kde.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla: Bilkis Blight