Tanec smrti I.

Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj.

Všechny jsme byly nervózní. Ne, že bychom si to připouštěly. Braly jsme to všechno jako pořádný nesmysl. Ale nervózní jsme byly, to mi věřte. Protože k vraždě došlo tak děsně blízko. Protože obětí byla holka v našem věku – holka jako my.

„Dívej se na to tak“ řekla Dawn, když si zapínala bílou hedvábnou halenku. „Aspoň se ta holka nemusí starat o hledání partnera na ples.“

„Jsi nechutná“ řekla jsem.

„Opravdu“ souhlasila Dawn.

Bylo to v úterý po tělocviku. Šatna byla plná dívek, pokoušejících se rychle obléknout, protože spěchaly. Horký, parný vzduch byl naplněn křikem a smíchem. Položila jsem si levou nohu na dřevěnou lavici mezi Dawn a Rachel a snažila se zavázat si tkaničky od kecek.

„Viděly jste to v ranních zprávách?“ zeptala jsem se jich. Rachel zavrtěla hlavou. Dawn se zeptala:

„Ukazovali tu vraždu?“

„Jo. Ukazovali, jak policie čmuchá kolem lesa u Shadow street a hledá stopy. A tu blátivou strž, kde ji turisti našli. A nakonec tu holku, zabalenou v modrém pytli.“ Dawn vydala zvuk podobný zvracení a zacpala si pusu.

„Taky ukazovali rozmazanou černobílou fotku. Holka měla opravdu moc hezký úsměv. Říkali, že ji bodl celkem šestnáctkrát.“

„No, ta se už nikdy nezasměje“ podotkla Dawn hořce. Od té doby, co jsme slyšely o vraždě, dělala Dawn podobné žerty. Myslím, že to byl její způsob, jak se s tím vypořádat. Byla obvykle velice hodná a skrývala své city. Rachel se na ni zamračila.

„Neřekla bych, že je to k smíchu.“

„Uklidni se“ odpověděla ostře Dawn. „Tohle je něco jiného, než kdyby to byla tvá sestra nebo tak někdo. Je to stejně holka, kterou nikdo neznal.“

„Volala jsem v poledne své sestřenici Jackie“ poznamenala Rachel tiše. „Žije ve Waynesbrigde. Říkala, že jí znala.“ My s Dawn jsme se začaly ptát jedna přes druhou:

„Ona ji znala? Proč jsi nám o tom neřekla? Co říkala? Jak dobře ji znala?“

„Moc dobře“ odpověděla Rachel na mou poslední otázku. „Byly nejlepší kamarádky. Jackie byla úplně sesypaná. Úplně vedle.“ Rachel si začala kartáčovat rovné rusé vlasy, pilně je uhlazovala, ale najednou přestala. Obličej jí zbledl. „Nemůžu uvěřit, že se to stalo právě v Shadowside. Je to hrozné.“

„Nenapadlo Jackie něco, co by mohlo pomoct?“ zeptala se Dawn. Rachel zavrtěla hlavou.

„Ne. Říkala, že Stacy byla moc milá holka, kterou měl každý rád. Policie s Jackie mluvila, ale ona byla příliš rozčilená, aby mohla jasně myslet. Nebyla jim schopna nic říct.“
Hodila kartáč do batůžku a zapnula přezku. „Víte, že já ve Shadow street bydlím. A tělo našli jenom jeden blok od našeho domu. Pořád myslím na to, že jsem to mohla být já. Mohli takhle najít mě.“

„Nechtěla bych, aby se mi to stalo“ prohlásila Dawn. Ukončila krášlení rtů, kterému se pilně věnovala. „I přes ty příšerné nesmysly, se kterými na nás chodí, nechtěla bych být v lese ve Shadow street ani po smrti.“ Uvědomila si, co řekla a dala se do smíchu.

„Jo?“ řekla jsem. „Fajn, dneska ráno byl v televizi rozhovor s jedním policajtem. A ten řekl, že vrah musel dům, kde Stacy bydlela, nějaký čas pozorovat. Oni si myslí, že ten cvok čekal, až bude sama doma a pak…“ Vzhlédla jsem a odmlčela se, abych kamarádky napnula.

„A pak?“ dožadovala se Dawn.

„Zabil ji v její ložnici.“ Dawniny rty se protáhly do malého vyděšeného ó.

„Já jsem vždycky nerada sama doma“ svěřila se.

„Nějak mě nenapadá, jak by se ti dalo pomoct, aby ses přes tenhle problém přenesla“ řekla jsem jí. Dawn na mě na chvíli upřela prázdný pohled. Jen na chvíli. Pak vykřikla, chytla se za hlavu a dál ječela z plných plic. Její poděšený výbuch jí vynesl sborový smích holek, které ještě zůstaly v šatně.

Na druhé straně místnosti zvedala Shari Paulsenová imaginární nůž. Začala bodat do vzduchu a vyrážet příšerný jekot z Psycho. Znala jsem ten zvuk, ozýval se, kdykoli Anthony Perkins ve filmu někoho bodal – Ííí! Ííí! Ííí!

Pak Shari pobíhala kolem šatny jako bláznivá mátoha a tvářila se, jako když bodá každého v dosahu. Bylo z toho plno křiku.

Nebylo to zrovna zábavné, ale tak jako tak jsme se smály. Přemýšlela jsem, jak někdo dokáže takhle reagovat, když se blízko domova stalo něco tak hrozného. Možná, že pomůže dělat si z toho legraci. Nevím.

Jedna holka na konci naší řady práskla dveřmi od šatny a spěchala pryč. Dawn poskakovala v rytmu, jako by jí někdo pálil z pušky pod nohy.

„Oukej“ řekla. „Přestaňme už o tom pořád mluvit. Začínám být jako zfetovaná.“

„V tom případě se domnívám, že nechceš slyšet to nejhorší“ pronesla jsem tajemně.
Dawn i Rachel zaúpěly.

„Horší než být zabita v sedmnácti?“ zeptala se Dawn. „Co se stalo. To ji ještě přejel náklaďák?“

„Myslím, že už nepotřebuješ vědět nic víc“ řekla jsem.

„Co? Co? Co?“ prosila. Proto jsem pokračovala.

„Policie si myslí, že ta vražda je stejná, jako vražda té holky minulý týden v Durhamu.“
Durham byl od Shadowside vzdálen asi hodinu jízdy. Ale právě teď se nám to nezdálo vůbec daleko.

„Takže co?“ zeptala se Dawn. „Co tím myslíš?“

„No“ přemýšlela jsem. „Myslí, že mají dobré vyhlídky dokázat, že je to práce sériového vraha.“

„Sériového vraha…“ zašeptala Rachel. „Tak je to. Jdu říct našim, aby koupili psa.“ Snažila se nacpat nohy do tenisek. „Myslím, že v našem domě nemáme ani poplašné zařízení.“ Byla to pravda – Rachelini rodiče byli ve srovnání s našimi dost chudí. Pochybuju, že by se rozhoupali a koupili si ho, i když vrah běhal po svobodě.

Zvonek na další hodinu pronikavě zazvonil. Ozvalo se nesouhlasné mručení několika holek, které zůstaly v šatně.

„Pojďte vy dvě“ popoháněla nás Dawn. „Dělejte!“ Stála před zrcadlem a obdivovala svou tvář, pak si střihla několik sexy výrazů. „Vím, o čem bychom se mohly bavit místo té vraždy. S kým mám jít na ples?“ Vyjmenovala čtyři nejpopulárnější kluky na Shadowsideské střední.

„Ti všichni tě pozvali?“ vykřikla překvapeně Rachel.

„Už?“ pochybovala jsem. „Do plesu zbývá ještě celých pět týdnů“ vypočítávala jsem.

„Jo“ řekla Dawn. „Nikdo z nich mě ještě nepozval, ale udělají to. Věřte mi.“ Vyšly jsme ze šatny jako jedny z posledních. Chodba byla prázdná a bylo jasné, že přijdeme pozdě. Rozeběhly jsme se, naše tenisky na kachlíkové podlaze vrzaly.

„Co je s tebou?“ zeptala se mě Rachel, když jsme se hnaly dolů chodbou. „Ty ještě nemáš partnera?“

Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

Ráda bych měla.

Jenže to nešlo kvůli armádě Spojených států.

Myslím to vážně.

Už přes rok jsem chodila s Kevinem McCormackem. Potom byl jeho otec, armádní major, přeložen do Alabamy.

Kevinova rodina se přestěhovala v lednu. Od té doby jsme se neviděli, jenom si psali. Jednou jsme spolu telefonovali, ale když můj otec dostal účet za telefon, zatrhl nám to.
Až dosud nechtěl major McCormack Kevinovi dovolit, aby se vrátil do Shadowside na školní ples. Myslel, že pro Kevina je důležitější, aby si zvykl, aby se „aklimatizoval na své nové základně“. Použil podle Kevina přesně tato slova. Věřila jsem tomu. Jeho otec vždycky používal vojenské termíny.

„Vyřiď svému otci, že je major Skunk“ odepsala jsem zpátky. Dobře řečeno, nemyslíte?
Dawn namáhavě otevírala těžké dveře do sálu. V zadních řadách se otočilo několik hlav a civělo na nás.

Slečna Ryanová na pódiu už začala podávat informace. Pan Abner stál nedaleko zadních dveří. Zachytil můj pohled a pozoroval nás, když jsme si sedaly do zadní řady.

„Paní Bartlettová mě požádala, abych vám oznámila, že tento týden můžete knihy s prošlou výpůjční lhůtou vrátit bez poplatků“ oznámila Ryanová. „Takže doufám, že všichni této mimořádné výhody využijete. Jestliže ještě někdo takové knihy má, prosím, doneste je.“
Zašustila poznámkovým blokem. „Nyní můžeme přejít k hlavnímu bodu naší schůze a tím je volba pěti kandidátek na titul královny školního plesu.“ Tato zpráva byla přijata potleskem a pískotem několika kluků. Ryanová stála zmateně za mikrofonem, dokud se neuklidnili. Potom se otočila k našemu řediteli, který přešlapoval pár kroků za ní. „Pane Sewalle?“

Pan Sewall byl malý, zavalitý a holohlavý. Vypadal laskavě, jako nějaká postavička z animovaných seriálů.

Přistoupil k mikrofonu s bílou kartou v ruce. Zčistajasna jsem ucítila, že mnou proběhlo vzrušení. Věděla jsem, že je ode mne neomalené, ale žila jsem skutečně, jako spousta mých přátel, jen blížícím se plesem.

O kandidátkách na královnu jsme mohli hlasovat jen my, posluchači vyšších ročníků. Dala jsem svůj hlas Rachel. Rachel nebyla moc oblíbená ani ve třídě, ani nikde jinde. Bylo to především proto, že byla ostýchavá. Taky to mohlo být tím, že v sobě měla nějaký náznak hořkosti, že byla chudá. Ale jakmile jste ji poznali, zjistili jste, že je ve skutečnosti milá a dobrá kamarádka. Možná by jí zvolení za královnu plesu pomohlo vylézt z ulity. Jenže moc šancí na vítězství neměla.

„Ještě než začneme“ řekl Sewall. „Rád bych vám pověděl několik slov o tragédii, která se včera přihodila v okolí Shadowside.“ Rachel a já jsme se na sebe podívaly. Dawn si strčila prst do pusy.

„Doufám“ začal Sewall, „my všichni věříme, že policie vraha chytne tak brzy, jak to bude možné. Zatím nechci, aby kdokoli panikařil. Věřím, že dívky budou nějakou dobu zvlášť opatrné.“

„Nejlepší cesta, jak člověka uklidnit.“ Dawn si neodpustila ironickou poznámku.

„Tak“ pokračoval ředitel. „Teď k programu.“ Smál se pod vousy, jako by řekl největší vtip sezóny.

„Hlasy jsou tady“ mávl kartičkou. „Jak víte, pět nejčastěji navrhovaných kandidátek bylo nominováno. Takže bych rád přečetl jména pěti studentek a pozval je, aby přišly dopředu a připojily se ke mně na pódiu. Budu číst podle abecedy“ usmál se, zběžně se podíval dolů na lístek, potom se rozhlédl; zvyšoval napětí. Pak konečně řekl:

„Elizabeth McVayová.“ Vůbec jsem nereagovala. Nepoznala jsem vlastní jméno!
Dawn mě začala plácat po zádech a křičela:

„Běž, Lizzy!“

Když jsem šla uličkou mezi sedadly, málem jsem zakopla. A byla to dlouhá cesta, protože jsme seděly až vzadu. Měla jsem slabou závrať.

Když jsem došla na pódium, potřásl mi ředitel rukou. Přála bych si, abych mohla dnešní schůzi nafilmovat. Měla jsem na sobě černé, ošuntělé džíny a tátovu starou pracovní košili. Dlouhé vlnité vlasy jsem měla ještě mokré ze sprchy.

Mám světle hnědé vlasy – tu nejlepší medovou hněď, říkává vždycky moje mamka. Ale když jsou mokré, vypadají tmavě hnědé. Shrnula jsem si svou naježenou ofinu z čela.
Okamžitě spadla zpátky.

Sewall se naklonil zpět k mikrofonu a řekl:

„Jako druhá kandidátka je nominována… Simona Perryová!“ Vypukl obrovský poprask. Simona vstala a začala obcházet mezi řadami směrem k uličce. Měla na sobě oslňující výstroj – hedvábnou halenku a minisukni. Tušila jsme, že na tenhle den nikdy nezapomene. Když mířila k pódiu, pohazovala hlavou. Přehodila své dlouhé tmavé vlasy dozadu dramatickým způsobem.

„Blahopřeju“ zašeptala jsem, když zaujala své místo vedle mě.

„Díky“ řekla šeptem. Nebyla jsem překvapená, že zapomněla dodat: „Já tobě taky.“ Měla jsem Simonu ráda, ale často měla sklon zapomínat, že se svět netočí jenom kolem ní.

„Elana Potterová!“ oznámil dál ředitel. Ještě větší potlesk. Elana se postavila, široce se usmála a sebevědomě prošla uličkou. Celkem nevypadala překvapeně. Žádný div. Byla jednou z nejoblíbenějších dívek v Shadowside a věděla to.

Dívala jsem se dozadu do sálu, kde seděly Dawn a Rachel. Viděla jsem Dawn. Musela být za každou cenu nápadná. Pravděpodobně se zlobila, že nebyla vyvolaná první, i když Sewall postupoval podle abecedy.

„Dawn Rodgerosová!“ Dawn vykřikla a zatleskala. Nebyla sama, kdo zatleskal. Ve skutečnosti sklidila daleko největší potlesk. Když šla směrem k pódiu, máchala pěstí ve vzduchu. Sklidila další potlesk. Bylo to gesto, které vždycky užívala, když v tenisovém utkání dosáhla důležitého bodu. Dawn byla kapitánkou dívčího tenisového družstva.

„A poslední, i když jen podle abecedy“ Sewall se zběžně podíval na lístek – „Rachel Westová!“ Pro Rachel byla skutečnost, která následovala, těžká. Potlesk pro ni byl jen zdvořilý. Dělala jsem, co jsem mohla a tleskala, až mě pálily dlaně.

Rachel si neuvědomovala, že měla nejmenší potlesk. Smála se a byla červená skoro jako její vlasy. Připojila se k nám ostatním na pódiu.

„Jak všichni víte, školní ples se rychle blíží – už za pět týdnů“ pokračoval Sewall. Dawn zatleskala a nadšeně volala.

„To je bezva!“

„Ale co vy, maturanti, nevíte, je, že jsme tentokrát poprvé měli možnost pronajmout nově upravený Halsey Manor House!“ Čekal na potlesk, který nepřicházel. Všichni jsme věděli, že Halsey Manor House stojí právě uprostřed lesa poblíž Shadow Street – na místě, kde byla zavražděná Stacy. Právě tam ji našli. Pokračoval: „Takže se můžeme těšit na klidný večírek, nemyslíte?“

Les u Shadow Street se nezdál být správným místem, kam bychom chtěli jít. Tím méně tančit.

Když ředitel pokračoval dál ve svém projevu, mrkla jsme na ostatní holky na pódiu. Znala jsem je tak dobře, že bych mohla uzavírat sázky na to, o čem každá z nich přemýšlí.
Byla to hra, kterou jsem ráda hrála. Tohle mě naučil můj loňský profesor angličtiny. Říkal, že by to byla dobrá škola pro dramatiky. Neměla jsem kromě dlouhých dopisů Kevinovi do Alabamy co psát. Ale chtěla jsem to jednou zkusit.

Začala jsem u Simony. Byla hvězdou našeho dramatického kroužku, vysoká, tmavá, působila nápadně. Někdy se tvářila velmi nejistě, ale myslím, že to předstírala, protože měla v úmyslu stát se herečkou.

Byla zblázněná do svého kamaráda Justina. A ani trochu se neovládala. Opravdu se na něj pořád upřeně dívala. Viděla jsem to, když jsem sledovala její pohled do hlediště. Přeložila jsem si, že to, nač myslí, je: Co tomu všemu říká Justin? A proč jeho pozornost nepatří jenom mně?

Dalším želízkem v ohni byla Elana. Byla moc hezká, tím jemným staromódním stylem a věděla, jak se upravit, aby se předvedla. Právě teď měla na sobě bílou nařasenou halenku a tmavě modrou zavinovací sukni. Byla usměvavá, stavěla na obdiv řadu perfektních bílých zubů. Ráda by, aby ji někdo uviděl v televizní reklamě.

Všechno jí šlo hladce. Měla vždycky to, nač si vzpomněla. Bezu problémů, samé jedničky a její rodina se topila v penězích, takže dostala, co chtěla. Byla tak šťastná, přátelská a ohleduplná, že bylo těžké stavět se proti ní.

Co si asi myslela ona? Každý musí něčím začít. Možná jednou budu nominována jako první prezidentka Spojených států!

Když jsem se podívala na Dawn, kývla na mě a oči se jí zaleskly. Chvíli jsem na ni upřeně koukala a záviděla jí její opálení.

Jako obvykle jsme prožívali koncem dubna deštivé období, ale Dawn byla opálená vždycky, nezáleželo na počasí. Její dlouhé, vlnité blond vlasy se zářivě leskly, jako by pobývala venku na slunci celé hodiny.

Pravděpodobně tomu tak bylo. Dawn byla jedničkou v tenise a v každém jiném sportu. Počítaje do toho i kluky.

Věděla jsem, co si myslí. Svítilo jít o v očích.

Neberu nic jiného než vítězství!

„Nyní“ řekl Sewall, „vím, že každý z vás bude rád volit královnu. A letos je ještě o důvod víc, proč zvítězit. Královna obdrží zvláštní stipendium tři tisíce dolarů, věnované otcem Garyho Brandta a firmou Brandt Chevrolet!“ Když to oznámil, náhodou jsem se dívala doleva – na Rachel. Viděla jsem, jak se její smaragdové oči rozzářily, když to uslyšela. Bylo to, jako když se v něčích očích objeví karikatura dolaru. Peníze znamenaly pro Rachel moc, věděla jsem to. Ani já bych proti třem tisícům dolarů nic nenamítala.

Jak už jsem se zmínila, Rachelini rodina patřila k těm chudým, ani v nejmenším se nedala přirovnat k nám ostatním. Rachel byla ještě dítě, ale doma musela pomáhat jako dospělá. Vadilo jí to, protože ji to odvádělo od práce ve škole a její známky následkem toho trpěly. Říkala, že se nebude moci přihlásit na vysokou.

Často jsem přemýšlela, co způsobilo, že byla tak plachá – snad pocit, jako by nebyla stejně dobrá jako my ostatní. Dokonce si ani neuvědomovala, jak je hezká. Další ředitelova slova mě vrátila do přítomnosti.

„Škola skončila!“ Nastala obvyklá vřava. Všichni ke mně a ostatním kandidátkám pokřikovali gratulace. Dříve, než jsem stačila odejít z pódia, chytla mě za rameno Dawn.
„Tohle vyhraju“ šeptala mi do ucha. „Úplně to cítím.“ Usmála jsem se na ni. Celá léta jsem si užívala její rivality a chlubení. Bylo to, jako by si myslela, že život je hra a v duchu vyloučila každého, kdo by ji mohl ohrozit.

Když jsem sestupovala dolů z pódia, Simona o mě lehce zavadila a málem mě shodila na zem. Sledovala jsem, kam míří. K Justinovi. Jak jinak. Vypadala pěkně naštvaně. Justin se jen rozpačitě šklebil

„Uf, Lizzy?“ Byla to Rachel. Její tichý hlas jsem skoro neslyšela. „Nechceš se dnes večer přijít k nám učit?“ zeptala se.

„Ráda bych“ řekla jsem popravdě. „Ale naši mi dnes ráno řekli, abych přišla brzy domů, a po setmění nesmím nikam.“ Jsem jedináček. Možná proto mě máma s tátou pořád tak ochraňují. Ale v současné době jsem proti tomu nic neměla. S vrahem na svobodě nemůže trochu víc ochraňování škodit.

Ještě jsem zahlédla Simonu, jak se celá rozpálená dohaduje s Justinem. Bylo udivující, jak se dokázala rozčílit v průběhu jediné schůze. Justin podrážděně vykřikl, mávl rukou a spěchal pryč.

„Nemůžu uvěřit, že jsem navržená“ zasnila se Rachel.

„Proč ne? Zasloužíš si to.“

„Já vím“ špitla po chvíli. „Já jenom přemýšlím, jestli to neměl být někdo jiný.“ Smála jsem se ještě, když k nám přišla Elana. Její dokonalé malé tvářičky jak jablíčka byly červené rozčilením; podobala se porcelánové panence.

„Máme co oslavovat“ řekla. „Co vy na to, když půjdeme všichni do Peterovy pizzerie? Svezu vás. Mám tu dneska mercedes.“ Rachel se rozzářila a široce usmála. Byla vždycky vzrušená, když byla pozvaná na nějakou skupinovou akci.

„Jdeme Elano!“ vykřikl Brad Coleman a dal jí herdu do zad, když pospíchal kolem ní. Myslím, že by udělal cokoliv, aby měl příležitost se jí dotknout. S dokonalým úsměvem Elana zavolala dozadu poděkování. Natřásla si krátké blond vlasy.

„Simono!“ Simona byla asi dvacet yardů za námi s nešťastným zamračeným obličejem.
„Nemůžu tomu uvěřit“ reptala, kdy kolem nás procházela. „Během schůze jsem viděla Justina motat se kolem Meg Daltonové. Jestli s ní půjde na rande za mými zády, zabiju ho.“ Bylo to směšné. Tahle směšná pohrůžka byla ale první věc, která mi prolétla hlavou o dva dny později, když jsme se dozvěděli, že Simone zmizela.

---

Redakční úpravy provedla Janel Weil.