Hodiny

Vítr si venku pohrává si listy… je totiž pozdní listopad a já už se těším domů. Už už chci zavřít krám, když v tom ke mně přijde podivný návštěvník a já teď lituji, že jsem ho nebral vážně a neuposlechl jeho rad…

Byl pozdní listopadový večer, vítr si pohrával s barevnými listy a sem tam na zem dopadaly chladné kapky deště. Myslel jsem na to, že již brzy budu doma, sedět u krbu s hrnkem čaje, číst si knížku…

,,Hezký večer,“ vytrhl mě z přemýšlení čísi hlas. Zvedl jsem hlavu a podíval se ke dveřím. Stál tam postarší pán v ošuntělém kabátě, staromódní, avšak upravený. V ruce držel balíček a šel směrem k pultu. ,,Potřeboval bych opravit moje hodiny. Včera se rozbily a bez nich jsem jak bez času,“ řekl klidně, měl sametový hlas a ani jednou se nezadrhl.

,,Ale jistě, to jste tu správně. Mám tu ještě nějaké zakázky, ale do tří dnů by to mělo být hotové.“ Usmál se.

,,Do tří dnů? Čekal jsem více. Přijdu za týden ve stejný čas, dejte si na nich záležet, aby zas šlapaly jako dřív. Ale varuju vás, ve dne je světlu nevystavujte a od půlnoci do rána je mějte v téhle krabičce,“ poklepal prsty na kovovou schránku a položil ji na pult.

Je to starý podivín, říkal jsem si v duchu a sám pro sebe jsem se usmíval. I takoví se tu občas vyskytnou. Na svoje hodiny myslí jak na vzácný poklad, ale že by si kladli takovéhle nároky, to tu zatím nebylo.

,,Jistě, všechno dodržím, nemějte strach,“ odvětil jsem, což očividně pána uspokojilo a dal se na odchod. ,,Ještě vaše jméno, pane,“ zavolal jsem za ním. Zvonek u polootevřených dveří se ještě houpal, sychravý vítr doletěl až ke mně, ale po muži již nebyla ani stopa.

,,Sklerotici, tihle staří. Chraň bůh, abych tak nedopadl i já,“ mumlal jsem si sám pro sebe a odnesl jsem krabici s hodinami do své skromné dílny, kde jsem ji otevřel. Uvnitř byly ve spoustě papírů zabaleny hodiny ve tvaru sedícího psa. Místo bříška měl pejsek umně vyrobený ciferník, hodiny zastupovaly římské číslice a ručičky byly z tepaného kovu. Místo očí měl podivné panenky, které očividně tikaly ve stejném rytmu spolu s kyvadlem, které měl pejsek pod packami. U kyvadla byla ještě dvě malá závaží na natahování, vše z oceli. Celé hodiny byly bílé – číslice a ručičky černé, sem tam byl na pejskovi tmavý flíček, jako na potulném voříškovi z vesnice.

Někdo by se možná ptal, proč má starý muž tak dětské hodiny, ale já jsem se mu nedivil, ten kousek byl hodinářský skvost.

Když jsem si doprohlédl hodiny, odložil jsem je na stůl a vrátil jsem se ke své předchozí práci s tím, že na tohoto mechanického psa přijde čas až později.

Strávil jsem asi tak hodinu spravováním složitého budíku, a když už jsem se cítil příliš unavený, zavřel jsem krám, pozhasínal světla a vyšel jsem do patra, kde se nacházel můj byt. Za tenhle nápad jsem byl vždy vděčný – mít krám i byt v jednom domě. Nemusel jsem nikam daleko chodit, a když jsem náhodou neměl v neděli odpoledne co dělat, pokračoval jsem v práci, jelikož mě bavila.

Podle mých představ jsem si tedy udělal večeři, hrnek teplého čaje a usadil jsem se u krbu, který příjemně plápolal. Poté, co jsem dojedl, jsem odložil talíř na stolek a přikryl jsem se dekou. Chvíli jsem si četl a hladil kočku, která se mi usídlila na klíně a spokojeně vrněla, ta jediná mi byla dobrým přítelem. Brzo jsem usnul, krb začal vyhasínat, kočka odběhla do svého pelíšku.

Mohlo být kolem druhé hodiny ráno, když jsem se vzbudil zimou. Rozsvítil jsem si tedy lampičku s tím, že přejdu do ložnice, ale něco mě udivilo. Vždy jsem slyšel z krámu tikot hodin, bylo to příjemné, ale tohle tikání bylo věru jiné. Bylo hlasitější než ostatní a v pomalejším rytmu. Nedalo mi to tedy a šel jsem se podívat dolu do krámu. Když jsem rozsvítil světlo, podivný tikot ustal. Zkontroloval jsem tedy, zdali jsou dveře zamčené a co to může být. Na nic jsem nemohl přijít, vše bylo na svých místech a v pořádku. Přešel jsem tedy ke schodišti, že zase půjdu spát, ale sotva jsem světlo zhasl, tikot se opět začal ozývat. Rozsvítil jsem. Ticho. Zhasl jsem. Tikot. Rozsvítil jsem, zhasl, rozsvítil. Nevěděl jsem, co mám dělat. Začal jsem uvažovat, zdali je to vůbec reálné, nebo se mi to jen zdá.

Nakonec jsem odešel do svého bytu, vzal si špunty do uší a poté jsem zhasl v krámě a šel jsem klidně spát s myšlenkou, že jsem nad tím hezky vyzrál. Usnul jsem skoro hned, jakmile jsem se přikryl peřinou.

Zdál se mi podivný sen, že ty hodiny se psem ožily. Flekatý voříšek s ciferníkem místo bříška, s kyvadélkem místo ocasu a s tikáním místo štěkotu mi běhal po bytě a vypadal strašidelně. Když se na mě podíval, neměl tak černé panenky jako předtím, ale rudě žhnoucí a vyceněné tesáky, jen jen se do mě zakousnout. V tu chvíli jsem se probudil.

Naštěstí už bylo ráno, slunce zrovna vycházelo a to světlo mě uklidňovalo. Ještě chvíli jsem se povaloval na posteli, pak jsem si šel udělat snídani a na sen jsem docela zapomněl.
Znovu se mi vybavil až v mojí dílně, když jsem odkryl část novin a uviděl ten stroj, co mě ve spánku děsil. Vypadal docela mile, nic se na něm od včerejšího večera nezměnilo a já jsem si říkal, že už jsem asi přepracovaný.

Dal jsem se tedy do práce, zapnul jsem si rádio a broukal si písničky mého mládí. Někdy se mi vybavila i nějaká ta vzpomínka, tak jsem se sem tam pro sebe usmál a měl jsem dobrou náladu. Za den přišlo několik lidí, vrátil jsem pár spravených kousků šťastným majitelům, popovídal jsem si s lidmi a opět jsem si uvědomil, jak mám tu práci rád.

Po večeři jsem ještě trochu poklidil v dílně, vyházel nějaké staré papírky a zametl. Zrak mi spočinul na hodinách, které mi ještě zbývaly opravit. Bylo jich jen pár a zítra už byl víkend, takže jsem si říkal, přátelé, uvidíme se zase v pondělí. Když jsem si ale všiml hodin toho podivína, co je sem přinesl, řekl jsem si, že je ještě zítra ráno opravím, než odjedu na návštěvu za sestrou.

Pak jsem šel s klidným svědomím spát, tentokrát přímo do ložnice, abych zase neusnul v křesle.

Ze spánku mě tentokrát vytrhl výkřik, nebo spíš pištění, ani nevím, co to přesně bylo. Když jsem se na posteli posadit, všude bylo ale ticho, slyšel jsem jen tikání hodin z krámu… a rychlejší tikání vedle v místnosti. Do ložnice dopadal stín měsíce, nemusel jsem tedy rozsvěcet a rovnou jsem vstal a přešel pomalými kroky do obýváku ve strachu, co uvidím. Rukou jsem našmátral vypínač. Cvak. Pokoj osvětlilo světlo žárovky.

Spařil jsem něco strašného. Nepopsatelnou hrůzu. Po celém obýváku byly roztahané kusy krvavého masa a kůže. Přímo přede mnou byla hlava. Moje kočka. Krev jí ještě odkapávala z krku a barvila můj koberec doruda. Měl jsem nohy od krve, stál jsem v jedné z kaluží. Vedle na stěně byl stříkanec rudé barvy. Moje srdce bilo jako ty nejrychlejší hodiny, které snad ani neexistovaly… ale ano.

Stěží jsem se nadechl. Ve vzduchu byl pach krve a mého strachu. Ten tikot mě pronásledoval, dral se mi do uší a omámil všechny mé smysly. Žaludek se mi zvedal z toho, co jsem viděl na svém koberci. Běžel jsem do kuchyně, rukama jsem si zacpával uši. Nepomohlo to. Sotvaže jsem rozsvítil v kuchyni, byly tam krvavé stopy drobných paciček, tak jemných a nevinných a přesto od krve. Tudy moje kočička naposledy běžela. Můj strach udělal své, byl jsem naprosto mimo, hysterický, nedokázal jsem se uklidnit, nedokázal jsem vnímat. Opřel jsem se o židli, ale ta se zvrtla a já se ocitl na zemi ještě vystrašenější. Byl to můj byt a najednou byl proti mně. Utíkal jsem po schodech dolů, ale to byla chyba. Sotva jsem se ocitl mezi všemi hodinami, bylo to ještě horší. Každé tikaly jiný takt, bylo to jako tisíce mluvících tváří, co se proti mně spikly. Jako by začaly ožívat, hýbat se, ševelit. Radši jsem vyběhl schody zpět nahoru. Minul jsem kočičí tlapy a zamkl za sebou dveře do ložnice.
Trochu se mi ulevilo, cítil jsem se o malinko bezpečnější. Než jsem uslyšel… tik… tak… tik… tak… tik, tak, tik, tak, tiktaktiktaktiktak….

Pomalu a rychleji a ještě rychleji. Akorát tak do rytmu mého srdce. Stál jsem jako přimrazený, nemohl jsem se otočit, svíral jsem kliku a lomcoval s ní. Zamkl jsem. Odemknu. Spadl mi klíč. Dveře byly neúprosné. Tikot se blížil. Já v poslední snaze se bránit jsem se otočil.

Byl přesně jako v mém snu. Elegantní malý voříšek s ciferníkem místo bříška. Svit měsíce se na něm neodrážel, jako by pronikal skrz něj. Jeho oči byly tak rudé jako krev mé kočky na stěně. Žhnuly a zářily, spolu s tikotem se pohybovaly, z jednoho rohu oka do druhého. Tik, tak, tik, tak. A ty zuby. Velké tesáky vyceněné na mě. A přibližoval se.
Tiktaktiktaktiktak.

Moje srdce dospělo do nejrychlejšího tance. Ani nevím, jestli to tikaly hodiny, nebo to byl můj orgán. Zapomněl jsem dýchat. Pustil jsem kliku a chytl se za prsa. Moje srdce mi vypovědělo službu. Z rychlého tempa najednou začalo vynechávat. Tik…. tik…….. tak.. tak. Tak.

,,Hezký večer,“ ozvalo se ode dveří.

,,Hezký, hezký…“

,,Vy jste tu nový hodinář?“

,,Ano, jsem tu krátce. Převzal jsem to tu po zesnulém mistrovi, dostal infarkt, dej mu bůh věčný klid.“

,,Ach, to je mi líto. Potřeboval bych opravit tyhle hodiny,“ řekl pán postaršího vzhledu. Na sobě měl ošuntělý, staromódní kabát. V ruce držel kovovou krabici a v ní nejspíše hodiny, které chtěl nechat opět uvést do chodu.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.