Království Araxie – Část II. IV. Hospůdka U Starýho mola

Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa.

Slunce vystoupalo nad louky a lesy a Netyka pořád spal. Bodavé světlo, dokonce ani veliká masařka objevující chlupaté dutiny jeho velikého nosu jej nedokázaly vytrhnout ze sna. Z pěkně ošklivého sna. Netyku se v něm pokoušel chytit zvláštní oválnou věc se čtyřma nohama. Vypadala jako kobyla bez těla, nebo možná nohy bez kobyly nesoucí podivný náklad. Běžel, co mohl, ale pokaždé, když se k ní přiblížil, tak ta věc přidala do klusu a znova se vzdalovala. Pak si najednou s hrůzou uvědomil, že to, co chytá je jeho vlastní hlava, které narostly nohy. Zašmátral po krku nahorů – a najednou prázdno!

Obraz někam zmizel, spánek se vytrácel, jen zvuky kopyt zůstávali. Netyka otevřel oči a zjistil, že po cestě, pár metrů od něho, projíždí povoz. Táhla ho stará kulhající herka a na kozlíku nad ní seděl tlustej chlapík v červenejch kalhotech a bílej košili. Vůz byl překryt plachtou a uvnitř se ozývaly tajuplný zvuky.

Chlap na voze měl hlavu na prsou a zdálo se, že spí. Když byl na stejný úrovni s Netykou, tak náhle otevřel oči a ve tváři se mu zračil údiv, taková podivná směsice strachu a posvátnosti. Zakoulel očima ze strany na stranu a seskočil z vozu. Po té, nepřirozeně ohnutý, pobíhal po stráni na druhé straně od cesty než byl Netyka, a zuřivě rval trávu.

Netyka si nejdříve myslel, že to má něco společnýho s nim, že ho snad zahlédl a nyní provádí nějaký podivný obřad před jeho sprovozením ze světa. Když se pak k němu otočil dotyčný zády a sedl si na bobek, pochopil Netyka, kolik uhodilo a uchopil šanci za pačesy. Vyplížil se z lesa a už už chtěl nasednout na sedátko a pobídnout koně ke cvalu, když si to náhle rozmyslel. Zadíval se totiž na ubohé zvíře vepředu, sotva stojící na svých vratkých nohách a nějak mu došlo, že o zběsilém úprku nemůže být řeč. Vymyslel tedy druhou variantu plánu a potichu vylezl na vůz pod šedou plachtu přehozenou přes hrazení.

Octl se v téměř úplné tmě, jen centimetrovými škvírami v postraních prknech sem vnikalo trochu světla. Podlaha byla pokryta podivnou smradlavou věcí, ale příjemně teplou, a Netyka se do ní s chutí natáhl. Náhle se mu cosi vlhkého a lepivého otřelo o ucho. Odehnal to pryč a strhl tím strašný povyk a dupot. Ve tmě přes něj začalo cosi skákat a vyděšeně chrochtat a Netyka po počátečním šoku pochopil, co to je, i co je ona mazlavá věc na zemi.

Pak se v rohu odkryl kus plachty a Netyka uslyšel chlácholivý hlas, plný ulehčení: „Ale no tak, co vyvádíte? No, už je dobře, vy chrochtáčkové malí. Tatínek je s váma. Už je dobře. Nakonec – i mě už je dobře, můžeme zas ject.“ Dodal ještě pro sebe a položil plachtu. Pak si sednul na vůz a pobídnul nebohý zvíře, které se jen smutně ohlídlo, ale nakonec se líně vydalo kupředu.

Netykův plán doznal značných děr, ale nakonec to nebylo tak zlé, jak se obával. Dupání a chrochtání brzo ustalo a jemu se jelo celkem pohodlně, ať už ležel v čemkoli. Byl zde příjemný chládek a jediné, co mu trochu kazilo náladu, byl odporný puch a stovky much.

Jeli celý den a s každým metrem se ocital dál a dál od svých pronásledovatelů, dál k místům, kde ho (jak doufal) nikdo neznal.

K večeru podle zvuků poznal, že přijeli do nějaké vesnice či města. Nadzvedl plachtu, rozhlédl se kolem a za chvíli už stál na rohu zapadlý ulice. Prudce se svažovala kamsi dolů, dál od centra. Její konec se utápěl v houstnoucím šeru. A protože neměl lepší nápad, vydal se tudy. Bez cíle bloumal po děravé cestě mezi oprýskanými fasádami domů, a po nějaké době narazil na dveře, nad kterými se houpala omšelá cedule s vybledlým nápisem, hlásajícím: Hospůdka u Starýho mola. Nejdříve přemýšlel, jak může někdo takhle hloupě pojmenovat hospodu a jestli toho starýho mola vevnitř skutečně mají, jak bylo u hospod se zvířecími jmény v tomto kraji zvykem. Když vešel dovnitř, aby se o tom přesvědčil, udivilo ho, že tomu někdo říká „Hospůdka“, místo „Smradlavej pajzl“ u Starýho mola . Posadil se u baru a poručil si nějakýho pořádnýho lomcováka, toho největšího co mají. Když mu ho barman přinesl, tak se k němu Netyka naklonil a zašeptal: „Prosím vás, co jim všem vadí? Proč na mě tak civí?“ Kolem Netyky se totiž místa podivně vyprázdnila a lidé po něm nějak nápadně pokukovali.

„To bude tím, pane,“ odkašlal si barman „že jaksi páchnete.“

„Ach tak..“

„Jako sto sviní, mohu-li upřesnit, pane.“

„To stačí, chápu,“ odbyl ho rozmrzele Netyka.

Pak do sebe Netyka kopnul panáka (oči mu při tom nápadně zrudly a ptal se sám sebe, co to k čertu vlastně bylo) a chystal se odejít. Bylo pěkný, že ho zde nepoznali, a tak přitahovat na sebe pozornost – ještě k tomu takhle, se mu nezdálo rozumný. Položil na stůl pár diamantů, ale bylo to asi moc, protože dostal dalšího panáka a dvakrát tak velkýho. Zvláštní, že si prve nevšimnul, že se z něho neznatelně kouří a napohled bezbarvá tekutina zeleně světélkuje. Nicméně chutnal stejně hnusně jako napoprvý.

Barman na něho překvapeně civěl (a ne sám), ale pak se ovládl, z pod stolu vytáhl napůl vypitou lahev a bezbarvě se zeptal: „Ještě si dá pán skleničku dračí smrti?“

„Ne, děkuji. Snad příště.“ Vylezlo z Netyky při pohledu na flašku s černou lebkou na etiketě a hlavou se mu rozběhly nepěkný myšlenky. Ale ještě než odešel, zeptal se barmana, jestli tady mají toho starýho mola. Ten se jen pousmál, že prej ten „starej mol“ je asi dvě stě metrů odtud, dolů po silnici. U moře.

Zvláštní, že není uvnitř, napadlo Netyku, kterej nebyl v nejlepším stavu chápat. Vylez do teplý noci. Byla hustá tma, nějak hustější než jindy a navíc se mu občas před očima setmělo úplně.

Po pár metrech za sebou uslyšel dupot a kdosi na něho udýchaně zavolal: „Pane! Pane, počkejte. Viděl jsem vás v hospodě!“ Před ním stál hubený chlapík s dlouhým knírem. Byl vysoký, vyšší než Netyka, s protáhlou lebkou, na sobě kdysi bílou košili a plandavý kalhoty.

„To je skvělý,“ zabručel Netyka v odpověď.

„Vidíte mě ještě?“

„Cože?“ Rozčílil se Netyka. „Samozřejmě, že vás vidim.“

Mužův obličej se rozzářil dlouhým úsměvem. „To je neuvěřitelný. Prostě neuvěřitelný.“

Hned ráno, sotva slunce vylezlo nad obzor, vešel do Hospůdky u Starýho mola další nečekaný host. Sice nepáchl jako Netyka, ale ihned vzbudil stejnou pozornost. Prošel tmavou místností a stoupl si před barmana. Na chvíli zašátral v kapse svého kabátu až vytáhl listinu s podobiznou.

„Viděl jste tohoto muže?“ Zeptal se přísně.

Barman zavrtěl hlavou.

„Určitě? Podívejte se znova.“

Barman samozřejmě ihned poznal toho sebevraha, co dnes v noci vypil tolik dračí smrti, ale měl pramálo chuti strážníkovi pomáhat. Starej Mol byl totiž odjakživa útočištěm všelijakejch živlů a několik sedících, kteří byli ve stejné situaci jako Netyka – jen otisklí na jiných listinách, už vstalo a tiše se vytratilo. Barman věděl, že by tím mohla utrpět dobrá pověst podniku a tak čím dřív odtud ten strážník vypadne, tím líp.

S předstíraným zájmem se znova zahleděl na podobiznu a zopakoval záporné gesto. „Zkuste to U Prohnilý hrušky,“ dodal.

Strážník ho nedůvěřivě sjel pohledem. „Tak dobře. A co vy,“ obrátil se do místnosti, „z vás ho taky nikdo neviděl? Je vysoce nebezpečnej!“

„Nevypadá tak,“ ozvalo se odněkud z šera a dýmu.

„Cože?“ Zareagoval strážník, kterej v šepotu desítek hlasů špatně slyšel.

„Teď už určitě nebude nebezpečnej,“ zašeptal polohlasně kdosi z druhé strany. „Je slepej jak krtek.“ Strážník se rychle přesunul oním směrem.

„Jo, po dračí smrti každej na ňákou dobu oslepne.“ Řekl jiný za jeho zády.

Strážník, kterej zachytil vždy jen útržky, pobíhal po špatně osvětlené místnosti a dokola volal: „Cože? Víte o něm něco? Co jste řikal? Kdo to byl!?…Vy! – Já ne – Tak vy, nebo vy…“

Z různých míst se dál ozývaly další a další hlasy a muž v uniformě si mohl ukroutit hlavu a uběhat nohy.

„Spíš je už mrtvej, řek bych já. Po tom, kolik vypil…“ Řekl někdo.

„Asi jo. Ale měl odvahu.“ Na to se ozvalo souhlasné mručení.

To už se strážník unavil, rozhlížel se z jedné strany na druhou, oči plné hněvu. „Nehrajte si se mnou!!! Jestli se ukáže, že ho skrejváte, tak…tak uvidíte!!!“ Na to vyběh z hospody a smíchu, který ho provázel, už rozuměl přesně.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat

Post Views: 169

Autor : Džarda dne 02/21/2010 | Království Araxie | 0 komentářů