Motýlí nebe

Seděl na kůře stromu. Nehybně, jako by vyčkával, pospával a zároveň se nemohl dočkat, až poletí.

Mávnutí křídel proťalo vzduch a křehké nožky se zvolna odlepily od povrchu.

Zamířil si to na nedalekou loukou. Let byl jeho přirozeností a užíval si ho, jak nejlépe mohl. Střídavě stoupal a klesal, nechal se unášet větrem a následně se vyprostil z jeho chladivého sevření. Sletěl níž, až těsně nad stébla trávy. Lehká křídla s elegancí sobě vlastní čeřila vzduch, jako jemný vánek čechrá lidské vlasy.

Znal tu louku. Nevěděl odkud a přestože zde byl dnes jistojistě poprvé, věděl, že ho k tomuto místu něco poutá.

Všiml si dvou lidí, jak spolu v záři zapadajícího slunce rozmlouvají. Dívka a chlapec, oba oděni v letních šatech, aby odolávali horku letních dní, seděli v trávě a opřeni o lokty pozorovali večerní oblohu.

Přiletěl až k nim. Opatrně, aby si ho nevšimli, obkroužil chlapcovu hlavu a usadil se mu na rameno. Možná tu už někdy opravdu byl. Třeba tu seděl jako oni a s někým si povídal… Ne, vždyť jak by mohl? Je úplně jiný než oni dva.

Mezi mladými lidmi nastalo ticho. Ne trapné, ani vynucené. Zkrátka si již řekli vše, co potřebovali, a teď tu jen společně seděli a pozorovali oblohu. Mladík se protáhl a lehl si na záda. Dívka se usmála, chvíli váhala, a pak také položila svá záda do trávy. Chlapec utrhl stéblo a začal žvýkat jeden jeho konec. Dívka si dala složené ruce pod hlavu.

Jakmile pár změnil svou polohu, musel znovu vzlétnout. Opsal ve vzduchu pár elips a dosedl na chlapcovu ruku, kterou měl volně položenou přes břicho.

„Motýlek…“ šeptla dívka a znovu se usmála. Chlapec zpozorněl a pohlédl na svou ruku. Chvíli pozoroval nádherně zbarvená křídla a poté vyplivl stéblo.

„Copak tu děláš, hochu? Není na tebe už trochu pozdě?“ promluvil k motýlovi. Posadil se a zvedl svou ruku do výšky. „Leť.“zašeptal. Motýl se však ani nepohnul.

„Asi se mu s námi líbí,“ řekla dívka a v očích se jí zablesklo. Anebo to byl možná jen odraz skomírající sluneční záře na jejích duhovkách.

„Měl by odletět a někam se na noc schovat,“ řekl chlapec, avšak ruku i s motýlem spustil zase zpátky dolů. Dívka na to nic neřekla. Opět bylo pár chvil ticho.

„Víš, co říkala moje babička o motýlech?“ promluvil znovu chlapec. Odtrhl pohled od ornamentů na křídlech a pohlédl na svou společnici.

„Co?“ usmála se dívka se zájmem.

„Že po smrti se většina lidských duší dostane do nebe,“ začal, ale byl přerušen.

„Co to má společného s motýly?“ zasmála se a také se posadila.

„Počkej, nepřerušuj,“ usmál se chlapec a volnou rukou ji jemně plácl po paži. „Babička říkala, že většina lidských duší přijde po smrti do nebe. Ale lidé, kteří si vzali život kvůli nešťastné lásce, ti do nebe nesmějí. A každá taková duše, když nemůže mezi anděly, zůstane tady na zemi a promění se v motýla.“

„To ale nemá smysl, protože motýl stejně zemře. Hele, třeba pak přijdou do motýlího nebe!“ řekla dívka. U poslední věty propukla v smích. Chlapec se zasmál s ní.

„I na tohle měla babička svou teorii. Říkala, že duše obývá tělo motýla od vylíhnutí housenky až po motýlovu smrt. Pak přesídlí do jiného motýla. A tak pořád dokola,“ řekl a volnou rukou opsal ve vzduchu několik kruhů. Dívka se zamyslela.

„To se pak ta duše musí ale navěky trápit. Musí to být strašně kruté, stále myslet na svou lásku a přitom být jen motýlem,“ reagovala po chvíli zamyšleně.

„Prý nakonec zapomenou,“ špitl chlapec a znovu upřel svůj zrak na malebná motýlí křídla.

„Tvoje babička byla číslo,“ pousmála se dívka. „Ale některé její hypotézy byly opravdu zajímavé.“

„To byly,“ usmál se.

Motýl zamával křídly a vzlétl. Ještě dvojici sedící v trávě naposledy obkroužil a zamířil zpět ke svému stromu.

„Opouští nás,“ podotkla smutně dívka, zatímco hleděla směrem, kterým motýl odletěl. Chlapec pokrčil rameny.

„Opouští nás tak, jako třeba někdo kdysi opustil jeho.“