Jak na narkomana VII.

Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes.

Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle to pravděpodobně doopravdy proběhlo pár minut potom, co jsem zaběhla za roh domu a zmizela jsem mu kompletně celá – tělo, vlasy, šaty – přesně v tomto pořadí.

Překvapilo mě, kolik činností zvládnu naráz provádět. Sledovala jsem chodník před sebou, abych se tu ještě navíc nerozplácla, přidržovala jsem si sukni, v uších mi zpíval Ozzy, takže jsem si pobrukovala, přemýšlela jsem, jestli už teda otec už chrní, nebo se ještě tak daleko nedostal a k tomu jsem líbala svého nesmrtelného přítele. Popravdě jsem jich během cesty do Sidie vystřídala hned osm. A každý byl tak něžný. Přiblížil se k mým ústům a vycenil na mě filtr. Oba jsme stále zmenšovali vzdálenost mezi našimi ústy, až jsme skončili v dokonalém splynutí plném rozkoše. A takhle osmkrát. Já a osm davidoffů. Smrděla jsem asi jako popelářský vůz naplněný popelem, který řídí vykouřený popelář obalený ve vajíčku a v popelu – samozřejmě ve vejci, aby na něm ten popel držel, nemělo to nějaký skrytý význam, to bych totiž smrděla jako grilované kuře ze stánku – černé a ne moc kuřatoidní, spíše vajíčkopopeloidní.

Vidíte, co jsem byla schopná vymyslet při tolika souběžných činností? Asi jsem génius. To mi už pár lidí říkalo, přes moje nesouhlasné kývání hlavou s Davídkem přilepeným ke spodnímu rtu.

Začal foukat nepříjemný vítr. Ne takový ten správný letní větřík, který bych však v tomhle období očekávala. Pořádný podzimní štiplavý vichr, div že netrhal stébla trávy ze země. Ta se jen bránila a tiše vysílala ostatní zeleni poplašné signály, které většinou přicházely pozdě. A venku samozřejmě ani ptáček. Ni vrabec, natož ti vyžraní holubi z předměstí. (Pravda, ti se zde objevovali převážně, když se tu rozsypala dodávka s čokoládou, ale co.)

Konečně jsem spatřila vstupní dveře Sidie, prosklené špinavé od dlaní nedočkavých tanečníků až běda.

Obočí se mi vyšvihlo vzhůru a zase spadlo dolů, jako kdyby skočilo na trampolíně, když jsem spatřila třídní krasotinky v růžových šatech a půlmetrových podpatcích, jak si nacvičují valčík. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a zmařila své snažení o neupadnutí do kaluže sednutím si na totálně mokré schody, což mi došlo, až když jsem ucítila vlhkost na nohách – to jest v okamžiku, když vlněné šaty pohltily asi tři litry deště. Nenamáhala jsem se vstát, prostě jsem zavřela oči, ignorujíc chichotání Míši, která ke mně přicupkala v zelených balerínkách a jedovatě žlutých šatech se zelenou stuhou v pase.

„Hele, rakovino, dej to z pusy!“ divoce mi zamávala hadí kabelkou před očima.

„Vy se ještě neznáte, co? Míšo-David, Davide-Míša.“ Strčila jsem jí na oplátku kouřící cigaretu pod nos. Míše jen zrudly oči, uši a pomalu i kabelka v šíleném návalu kašle, který ji přepadl.

„Ty kozo hnusná! Víš, že to nenávidím!“

„Jen mě baví koukat se, jak trpíš,“ řekla jsem s falešnou ironií v hlase a opět jsem zavřela znuděně oči.

„Příště si s sebou vezmu granát a z legrace ho odjistím a strčím ti ho do pusy.“

„Dooobře,“ vydechla jsem.

„Hele, stalo se něco?“

„Vůůůbec nic,“ řekla jsem panovačně a s rozšířenýma očima pozorovala jak se na jedovatou žluť slétají brouci mozkožrouti. Tikalo mi pravé koleno, ale díky bohu to přes šaty nebylo vidět.

„No nevypadáš moc dobře,“ ucítila jsem její ruku na mé hlavě. „Vždyť úplně hoříš!“

„Ale jdi ty, jenom obyčejná senná rýma.“

„Jako kdyby tu bylo někde seno,“ složila si přísně ruce na prsa.

„Hlupáčku,“ zasmála jsem se a vesele jsem ji objala. „Ještě žes přišla, takhle alespoň nebudu vyčnívat sama,“ zazubila jsem se na ni.

„Co tím chceš naznačit?“ ohradila se s nepřehlédnutelnými snahami skrýt uchichtnutí.

„Mno mezi pastelkama tu bude nejen divná gothka, ale i její kamarádka úchyl,“ přiznala jsem.

„Máš něco proti krokodýlí kabelce po pradědečkovi?“

„NE, vůbec! Jen jsem nečekala, že moji výzvu o úchylný zevnějšek v nejneočekávanějších chvílích bereš fakt vážně. Vyhrálas sázku. Poděkuji pradědečkovi, kabaretu Šimůnek a místní travestii „Holky fousaté“,“ dloubla jsem do ní vesele loktem a obě, ona – krokodýlí banán (včetně žlutých vlasů a krokodýlích náušnic) a já, černo červená vražedkyně, jsme nebezpečně hlasitě vstoupily bok po boku do naprosto praštěné místnosti.

Takže zaprvé – absolutní kravina číslo jedna: nesmělo se tam kouřit. Zadruhé – hrála tu naprosto úchylná zamilovaná cukrovatovitá písnička. Zatřetí – všichni chlapi vypadali stejně nudně – všichni v oblecích s bílou, občas modrou košilí a začtvrté – my dvě jsme opravdu byly jediné jiné. Ostatní vypadali jako z filmu „Pravá blondýnka“. Růžovoučká a lentilková, to byly všechny samice na tomhle příšerném školním závěrečném plese.

„Yahoo, to bude prča, vážená,“ poznamenala jsem opět s cigaretou v hubě. Absolutní nezájem.

„Musím si najít nějakýho se žlutou košilí… Což bude problém, jak tak koukám. Třeba ještě přijde. Nebo bych mu mohla tu košili sundat a dám mu kolem hlavy tu travestickou kabelku a budeme ladit.“

„Jo, ale abys zůstala u té košile. Fakt se dokážeš ovládnout a nesvlečeš ho celýho?“

„Uznávám, tím bych si nemohla být jistá,“ zhroutila se nešťastně do židle moje nejlepší kamarádka a netrpělivě sledovala toho pána, který mi vytrhl z úst a na zemi rozdupal mého Davídka.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.