Vzpomínka na mě VIII.

Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úžasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuju si, že bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuju si, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí. Cítila jsem ho a věděla jsem, že on cítí mě. Myslím, že jsem se ho držela pořádně dlouho. Měla jsem strach, že se mi ztratí.

„Petře“ opakovala jsem znovu a potřásla hlavou v úžasu. Zdál se mi velký, ale nemyslím si, že vypadal jako někdo, kdo je už pár let po smrti. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala ze školy: štíhlý a šlachovitý, jeho blonďaté vlasy byly husté a spadaly mu do očí, zářivě modrých očí, jasnějších než oči mého bratra. A ten široký, věčně rozesmátý úsměv.

„Nezapomněla jsi“ řekl potěšeně.

„Ovšem, nezapomněla jsem. To je neuvěřitelné! Nikdy jsem nepomyslela na to, že tě znovu uvidím. Jak se máš?“

„Dobře. A jak se máš ty?“

„Skvěle“ odpověděla jsem. Pak jsem udělala obličej. „Když počítám fakt, že jsem mrtvá, cítím se dobře.“ Přikývl a pak promluvil něžným hlasem.

„Já vím.“ Pak se usmál. „To je prima, že tě vidím, Alex.“

„Jo? Díky. To je skvělé, že tě vidím.“ Zasmála jsem si a ukázala k hromadě hlíny u našich nohou. „Tak jsme tady. Na mém pohřbu.“

„Jo.“

„Jaký byl tvůj?“

„Jo. Dobrý.“ Na jeho pohřbu jsem nebyla, zůstala jsem doma a plakala.

„Tak to je život po smrti, po všem“ řekla jsem. „Je těžké tomu uvěřit.“

„Pro některé lidi.“

„Je to pravda?“ Pokrčil rameny.

„Může být.“

„Ne. Já snad začnu věřit.“ Potřásl hlavou.

„Ne všemu.“

„To je úleva“ řekla jsem a myslela to vážně. „Tak, je opravdu Bůh?“

„Jistě.“ Zazářila jsem.

„To je senzační! Kde je? Mohu ho vidět?“

„Jeho?“

„Ty myslíš, že on je ona?“ zeptala jsem se. „Ach né, to je vynikající. Jaká je?“

„Bůh není ten, na kterého jsme mysleli, když jsme byli naživu, Alex. On není on nebo ona.“

„On je to?“ Peter se zasmál.

„To jsou široké otázky, a já nemám pro tebe mnoho vyčerpávajících odpovědí. Z toho, co jsem schopen ti říci, je všechno mnohem jednodušší, než jak jsme se domnívali. Je to tak jednoduché, že o tom nemůžeš mluvit. Bůh zkrátka je. Existuje. Je ve všem. Je v nás. My jsme v něm.“ Peter se otočil a podíval se přes zelený trávník. Nemohla jsem si vzpomenout, kde byl pohřben, ale pochybovala jsem, že by to bylo na stejném hřbitově. Dodal: „A to je všechno, co vím.“ Na chvíli jsem se zamyslela.

„Proč jsi tady?“

„Abych ti pomáhal.“ Do jeho hlasu se vloudil vážný tón. „Tak dlouho, jak budeš chtít.“

„Ach, děkuju.“

„Dobrá.“ Podívala jsem se na hlínu u svých nohou. Nezapomněla jsem, co leží pod ní.
„Myslím, proč jsi tady teď?“

„A před tím jsem tu nebyl?“

„Jo,“ přikývla jsem neochotně. Jeho výraz zněžněl. Natáhl se ke mně a vzal mě za rameno.

„Bylo to těžké, viď?“ Necítila jsem přicházející slzy. Byly tam. Padaly tiché a neviditelné na zem. Chtěla jsem také znovu padnout do jeho náruče. Ale neznala jsem ho tak dobře. Nikdy jsme se nelíbali. Nikdy jsme neměli schůzku. Utřela jsem si tvář, bez toho, že bych věděla, jestli byla vlhká nebo ne.

„Bylo to těžké,“ řekla jsem. Petr kvapně odtáhl zpět svou ruku, skoro, jakoby se styděl.
„Je mi to líto, Alex. Nemohl jsem přijít dřív.“

„Rozumím. Vlastně ne. Proč jsi nemohl přijít?“

„Nepožádala jsi o pomoc,“ řekl.

„Ty myslíš, že když jsem zemřela, všechno, co jsem měla udělat, bylo požádat o pomoc a byla bych ji dostala?“

„Ano.“

„Ale to jsem nevěděla. Proč mi to někdo neřekl?“

„Neptala ses,“ odpověděl.

„Ale…“

„Tak se to píše v Bibli, Alex, jestli zaklepeš, dveře se otevřou.“

„Odkdy jsi začal číst Bibli?“ zeptala jsem se.

„Vlastně jsem ji nečetl. Ale duchovní četl některé verše během obřadu.“ Minutu před tím jsem plakala, a teď jsem vybuchla smíchy.

„To je to nejabsurdnější tvrzení, které jsem kdy slyšela!“

„Je to jediná pravda,“ pokračoval Petr.

„Jaký potřeštěný řád,“ dodala jsem. Pak jsem se na něho zvědavě podívala. „Proč jsi mi byl poslán na pomoc ty?“

„Řekl jsem ti to.“

„Proč zrovna ty?“ Zaváhal.

„Byl jsem k dispozici.“

„Kdo tě poslal?“ Ta otázka ho pobavila. Chytil se za tričko.

„Nepředpokládám, že vypadám jako nebeský poslíček.“

„Naprosto správně, nevypadáš. Proč jsi tak oblečený?“

„To jsem měl na sobě, když jsem zemřel.“

„Ty jsi zemřel při nehodě na motorce,“ vzpomněla jsem si.

„Byla teplá noc.“

„Nedostaneme jiné šaty?“

„Brzy budeš schopná si obléknout, co budeš chtít.“ Odstoupil ode mne a přešel ke kraji násypu, pod kterým jsem ležela. Díval se přitom na slunce a jeho nádherný nachový kruh. Alespoň jsem si myslela, že se dívá na slunce. Když jsem přešla na jeho stranu, zjistila jsem, že má oči zavřené a světlo, přebíhající po jeho tváři, nemá se slunečním svitem nic společného. Jak tam tak stál, zdálo se, že poslouchá nějaký, možná mimozemský, hlas.

„Petře?“

„Nemůžeš tady zůstat,“ oznámil.

„Kam půjdeme?“ Otevřel oči a zadíval se na mě.

„Ty víš, kam jít.“

„Kam?“ zeptala jsem se.

„Tam, kam jsi vkročila, když jsi byla v kostele.“ Byla jsem zmatená.

„Kam to bylo?“

„Když se paní Parishová modlila,“ vysvětloval dál.

„Ale já jsem nikam nešla.“ Odmlčela jsem se. „Myslíš to světlo? Měla jsem vstoupit do toho světla?“

„Přesně tak.“

„Jak to víš? Řekl ti to teď Bůh?“

„Ne,“ odpověděl. „Četl jsem to v Knize odpovědí.“ Praštila jsem ho.

„Petře!“ Chytil mě za ruku, aby mě zastavil. Do svého úsměvu se snažil vložit vážnost.
„Myslím to doopravdy, Alex. Nesmíš tady zůstat.“

„Ale co se ode mě očekává, abych udělala? Když jsem zemřela, nemůžu si s sebou vzít ty růže. A hořce vzpomínat na ty modlitby.“

„Růže a modlitby nejsou tak zajímavé, abys k nim musela obracet svou pozornost. Obrať svou pozornost na světlo a ono přijde.“

„Jak to mám udělat?“

„Musíš to chtít udělat, to je všechno.“ Začal si sedat na zem a naznačoval mi rukou, abych udělala totéž. „Je to velmi jednoduché.“ Sedla jsem si těsně k němu tak, že jsme se dotýkali koleny. A najednou jsem se začala cítit neklidně a byla jsem na rozpacích, jak si to vysvětlit. Vzpomněla jsem si na klid, vycházející ze záře v kostele. Kdyby mě k ní Petr přivedl, mohla bych být šťastná.

Pak jsem se zamyslela nad Jo a partou. Hypnotický stav.

„Nepřivedeš mě do transu, že?“ zeptala jsem se.

„Touha být s tou září musí vycházet od tebe.“

„Ale musím zavřít oči?“

„Můžeš je zavřít, pokud si to přeješ,“ ujistil mě. „Ale není to nezbytné.“

„Půjdeš se mnou?“

„To je mezi tebou a světlem. Já jsem tady proto, abych ti ukázal správný směr.“ Usmál se, natáhl se a pohladil mě po zádech. „Nedělej si starosti, Alex. Brzy budeš šťastnější víc, než si dokážeš představit.“

„Budu vědět, kdo mě zabil?“ Zaváhal.

„Záleží na tom?“

„Ano! Chci vědět, kdo to byl.“

„Proč?“ zeptal se.

„Co myslíš tím proč? Kdyby tě někdo zabil, nechtěl bys vědět, kdo to udělal?“

„Ale prosím tě,“ usmál se.

„To je jenom proto, že jsi mrtvý už nějakou dobu. Věř mi, že kdybys umřel teď, chtěl bys vědět, kdo tě zabil. Tak a teď mi řekni pravdu – dozvím se, kdo mě zabil?“

„Já nevím.“

„Co to má znamenat, že nevíš?“

„No, nevím.“ Pokrčil rameny.

„Je někdo, kdo to ví?“ Petr se zatvářil znepokojeně.

„Alex, ty jsi mrtvá. Prožila jsi na zemi hezký život, ale teď už je po všem.“

„Kde jsem se tedy ocitla teď? V nebi?“

„Nebe je slovo, které se používá k popisu nějakého místa. Místa, které neexistuje tak, jak pro tebe existovalo, když jsi byla naživu. Všimla sis, než jsi zemřela, že se někdy ocitneš v jedné situaci a najednou jsi v jiné?“

„Jo.“ Přikývl.

„Znovu je to otázka toho, kde je tvá pozornost. Obrať svou mysl na váš dům a vrátíš se domů. Obrať svou mysl na světlo a světlo bude s tebou.“

„Ale co má rodina? Oni si myslí, že jsem zemřela.“

„Ty jsi mrtvá.“

„Ano, já vím. Ale oni nevědí, co znamená smrt.“

„To není nic neobvyklého.“

„Ale je to neobvyklé pro tvou rodinu, myslí si, že jsi spáchal sebevraždu, ale ty jsi nic takového neudělal.“ Zarazila jsem se. „Všichni si musí myslet, že jsem byla blázen.“

„Nemyslí si to,“ zareagoval na to Petr.

„Myslí. Viděl jsi, kolik spolužáků ze školy přišlo na můj pohřeb?“ povzdechla jsem si.
„Vsadím se, že ty jsi jich měl desetkrát víc.“

„Nikdo z nás je nezval.“

„Když vstoupím do světla, můžu se sem ještě vrátit a pátrat kolem celé věci?“

„Nemyslím si, že to budeš chtít udělat.“

„Tak můžu?“ trvala jsem na svém.

„Policie nestanovila někoho k vyšetření tvé smrti?“

„Jo, ale ten chlap je ožrala.“

„Není tak špatný.“ Zarazila jsem se.

„Ty znáš Garreta?“ Petr zaváhal.

„Viděl jsem ho docela zblízka.“

„Ty jsi tam byl, když vyslýchal partu?“ Podíval se dolů.

„Ano.“

„Co jsi tam dělal?“

„Visel jsem ve vzduchu.“

„Byl jsi na večírku?“

„Nějakou dobu,“ odpověděl opatrně.

„Proč jsi tam byl?“

„Mám rád večírky.“ Dotkl se mně chlad minulých událostí.

„Ty jsi tam byl, protože jsi věděl, že zemřu?“ zeptala jsem se. Zdvihl hlavu, ne ke mně, ale podíval se směrem k severnímu konci hřbitova, na chodník vedoucí podél hřbitovní zdi.

„To je zajímavá otázka,“ řekl.

„Jo, to je,“ poznamenala jsem zamyšleně. Nevím proč, ale jeho odpověď jsem vzala jako souhlas.

„Nic se nestává náhodou. Rodíme se s mnoha životy. Když je vyčerpáme, zemřeme. Nic to nemůže zastavit.“

„Nic?“

„Nic.“ Pokusila jsem se strávit tyto pojmy. Nemůžu říct, že bych tak snadno přijala to, co se stalo. Ve skutečnosti se domnívám, že mě to dokonce ničilo.

„Jseš si tím jistý?“ zeptala jsem se. Moje pochybnost ho rozesmála.

„Dívka, letící z balkónu, se mění na filozofa.“

„Prosím tě…“

„Raději bych mluvil o baseballu,“ dodal.

„Nenávidím baseball.“ Viděl, že mluvím vážně.

„Už jsem ti, Alex, říkal, že ti nemůžu na tento druh otázek dát uspokojivou odpověď. Říkám ti, že tvým osudem bylo zemřít tu noc. To všechno jsem věděl od té doby, co jsem tady. Věděl jsem, že se to stane. Ale také jsem věděl, že budeš volná. Jsi zcela pod kontrolou svého osudu. Nemohla jsi nejít na ten večírek.“

„Ale kdybych nešla, byla bych ještě naživu. Ty si odporuješ.“

„To je trápení s takovými diskuzemi. Dovol mi pokusit se o analogii. Vypůjčíš si v bance peníze a podle řádu je budeš splácet. Ale za jak dlouho dluh splatíš? Může to být za osm let nebo za osmnáct. V tom spočívá spojení osudu a svobodné vůle. Takový je život. I smrt.“

„To je ale hloupé.“ Usmál se.

„Neboj, je to jenom analogie. Máš šanci vstoupit do světla. Říkám ti, že to pro tebe bude znamenat mnohem víc než cokoli jiného.“ Znovu se dotkl mého ramene. Měl krásné ruce, velké a silné, jako dělané pro prvoligového nadhazovače. Trochu jsem mu lhala. Možná trochu víc. Milovala jsem baseball. Hlavně, když jsem se mohla dívat na něho, jak hraje. „Máš ještě nějaké otázky, než se rozloučíme?“ zeptal se. Zůstala jsem jako omráčená.

„Ty nepůjdeš se mnou?“

„Nemohu.“

„Proč nemůžeš?“ zeptala jsem se a téměř jsem v sobě dusila další slova. Nemyslela jsem, že bych Petrovi mohla říct, jak moc pro mě znamená, že ho znovu vidím. Znovu se rozhlédl po hřbitově.

„Mám odpovědnost,“ řekl. „Jsou další jako ty, kteří, když zemřeli, se pohybují bez cíle a nepřipouštějí si, že jsou mrtví.“

„A pomůžeš jim?“

„Pokusím se.“

„Nepotřebuješ dalšího pomocníka?“ Moje nabídka ho vylekala. Potřásl hlavou.
„Nemůžeš tady zůstat, Alex. Musíš jít.“

„Ale proč? Co je to za spěch?“ Pomyslela jsem si, že by to mohl být nějaký druh legrace pomáhat novým duchům, jako jsem já. Konečně, mohla bych jim poradit, jak se vyhnout márnici. „Nevezmu si nějakého starce,“ upozornila jsem ho.

„V tom není žádný rozdíl. Od tebe se očekává, že půjdeš.“

„Kdo to říká? To si nemůžu dělat, co chci?“

„Ano, ale…“

„Pak jsem se rozhodla zůstat,“ přerušila jsem ho.

„Jak to?“ zeptal se Petr.

„Protože jsem to právě řekla. Podívej, chci najít toho, kdo mě zavraždil. Chci očistit své jméno.“

„Nemůžeš své jméno očistit. I kdybys tuhle hádanku vyřešila, nebyla bys schopná předat ji do života.“ Na to jsem zapomněla.

„Neexistuje žádná cesta, jak jim případnou informaci předat?“

„Ne.“

„Jseš si jistý?“ Znovu potřásl hlavou.

„Alex, nemůžeš jít na policii. Oni jsou lépe připraveni na jednání v takové situaci. Navíc by tě neviděli.“

„Už jsem ti říkala, že Garret je opilec.“

„Ano, ale oproti tobě má výhodu. Je naživu.“

„Myslela jsem, že mrtví lidé by mohli být lepší zvědové,“ dodala jsem a vzpomínala, jak by se moje matka zatvářila, kdyby mě slyšela. Musí existovat nějaká nit, která nás spojuje s životem, zauvažovala jsem. Musí být cesta, jak s nimi promluvit. „Proč se tak usilovně snažíš zbavit se mě?“ položila jsem další otázku.

„Nesnažím se tě zbavit.“

„Máš tady nějakou přítelkyni? Možná nějakou prsatou holku ze středověku. Vsadím se, že ani neví, co je to emancipace. Ráda bych se s ní seznámila.“ Petr se nesmál.

„Proč?“ Podíval se na mě.

„Ty víš proč.“ Posezení na trávě pod zářivým sluncem s kamarádem po boku nejspíš způsobilo, že jsem na chvíli přestala myslet na temnotu, která mě pohltila pod balkónem. Ale věděla jsem, že na ni nikdy nezapomenu.

„Co je to?“

„Stíny,“ konečně odpověděl.

„Co?“ Zavřel oči a sklonil hlavu. Ta věc ho vyděsila.

„Je to ta nejstrašnější věc.“

„Je to jako ďábel?“

„To nemůžeš být…“ Otevřel oči a zíral pod sebe na trávu. Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Byl bledý jako duch a nebyl to žádný vtip. „Ano, je to tak. Je to zlo.“

„Pokud je tomu tak, proč to Bůh připustí?“

„Já nevím.“ Otočil se ke mně. „Poslouchej, Alex, nesmíš tomu dát šanci, aby tě to dostihlo. Musíš odejít.“

„Co by mi to mohlo udělat?“

„Uvěznit tě.“

„Jak?“ podivila jsem se.

„To ti nemohu vysvětlit.“

„Nemůžeš mě toho zbavit?“

„Ne,“ povzdychl.

„Jak ses toho zbavil ty?“

„Vyhnul jsem se tomu. Ale není to jednoduché.“ Začal se mnou zase trochu víc debatovat, ale najednou přestal. Nevěděla jsem, co se stalo. Zavřel oči, tak jako to udělal předtím. Téměř to vypadalo, jako by meditoval. Pouze v tu chvíli jeho tvář nezářila. Nechala jsem ho. Když konečně otevřel oči, podíval se na svou levou ruku. Nejspíš proto, že by levák. „Nevím,“ řekl.

„Co nevíš?“

„Proč jsi musela tu noc zemřít.“

„Ty jsi neviděl, kdo to udělal?“

„Ne. Odešel jsem z večírku pár minut předtím, než se to stalo.“

„Ach,“ vydechla jsem zklamaně.

„Půjdeš pryč?“ Stíny mě strašily víc než vlastní smrt. Ale tam byl stále truchlící David a vrah, chodící po svobodě. A navíc tu byl Petr. Pokračoval ve studiu své otevřené dlaně. Myslela jsem na to, že by mu podala svou ruku a řekla mu, že jeho společnost potřebuju stejně tolik, jako chci očistit své jméno. Ale neudělala jsem to.

Tušila jsem, že to nemůžu udělat. Spousta věcí zkrátka nejde tak, jak si člověk představuje.

„Ne,“ odpověděla jsem. Sevřel ruku v pěst a praštil s ní do trávy.

„Děláš chybu,“ varoval mě.

„Uvidíme.“ Zvedl hlavu a mně se ulevilo, když jsem zahlédla jeho úsměv. Postavil se a nabídl mi ruku.

„Doufám, že jsme zase kamarádi,“ připomněl dávno minulé dny našeho přátelství.

„Existuje nějaká holka ze středověku?“

„Naštěstí ne.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.