Vzpomínka na mě VIII.

Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úžasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuju si, že bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuju si, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí. Cítila jsem ho a věděla jsem, že on cítí mě. Myslím, že jsem se ho držela pořádně dlouho. Měla jsem strach, že se mi ztratí. „Petře“ opakovala jsem znovu a potřásla hlavou v úžasu. Zdál se mi velký, ale nemyslím si, že vypadal jako někdo, kdo je už pár let po smrti. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala ze školy: štíhlý a šlachovitý, jeho blonďaté vlasy byly husté a spadaly mu do očí, zářivě modrých očí, jasnějších než oči mého bratra. A ten široký, věčně rozesmátý úsměv. „Nezapomněla jsi“ řekl potěšeně. „Ovšem, nezapomněla jsem. To...