Vzpomínka na mě VII.

Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu.

Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec.

„Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou naproti ní do křesla. „Do háje!“ ulevila jsem si.

„Radši dojez tu snídani,“ řekla paní Parishová. „Za chvilku jsou tady.“ Pochopila jsem, že to nebylo proneseno ke mně ale k Amandě, oblečené do dlouhých šedých šatů, ladících s jejíma velkýma šedýma očima, seděla u jídelního stolu s mísou ovesných vloček před sebou.

„Nemám hlad,“ zamumlala Amanda.

„Potřebuješ načerpat sílu,“ nabádala ji paní Parishová, ačkoli podle jejích třesoucích se rukou by se dalo říci, že je to spíš ona, kdo potřebuje nabrat sílu. „Prosím tě, jez.“

„Dobře,“ poddala se Amanda a s plnou pusou se zeptala: „Kde bude obřad?“

„V kapli, v kostele,“ odpověděla paní Parishová.

„Páni, držte mě. Tak jsem přece jenom umřela,“ vyjekla jsem. „Ale nejsem na to vůbec připravená…“ Proč to vlastně říkám? Kdo by byl taky připravený na vlastní pohřeb. Ale byl tu ještě jeden problém. Nikoho přece nepohřbívají den po jeho smrti. Jediné logické vysvětlení je, že jsem spala několik dní.

„Bude to katolický obřad?“ zeptala se Amanda.

„Nevím. Nemyslím.“

„Nemohla by sis vzít růženec. Používají se jenom při katolických mších.“ Paní Parishová se podívala na provázek plný malých černých korálků.

„Mohu se modlit potichu,“ zašeptala.

„Co?“ Paní Parishová vzhlédla.

„Nic, miláčku. Už budeš hotová?“

„Už dojídám,“ přikývla Amanda.

„Jak se cítíš?“

„Dobře.“

„Zapomněla jsi, že se musíš o sebe starat?“

„Jsem v pořádku, mami.“

„Dobře,“ pronesla paní Parishová mdle.

Jo a její matka přijely krátce potom. Cítila jsem se poctěná, že pojedou společně na můj pohřeb, dokonce ve stejném autě. Do té doby nikdy nedělaly nic společně. Paní Foultonová na sobě měla černé šaty, zato Jo byla oblečená do oranžových kalhot a oranžové blůzy. Bylo to neuvěřitelné. Kdo by si dokázal obléknout oranžovou na pohřeb své nejlepší přítelkyně?
Hmm, Jo.

„Tohle není masopust, proboha,“ oznámila jsem jí šokovaně. Amanda postavila napůl snědenou snídani do výlevky a odešla do svého pokoje pro kabelku. Jo šla s ní. Paní Foultonová se posadila na gauč k Amandině matce.

„Musíš se držet,“ oznámila suše své sestře a z kabelky vyndala cigaretu a zapalovač. „Pro holky to bude dost těžké.“ Paní Parishová s růžencem v ruce přikývla.

„Já vím.“

„Jak to Amanda vzala?“

„Myslím, že jsem ji v noci slyšela plakat.“ Paní Parishová si povzdechla. „A co Jo?“

„Neřekla ani slovo.“

„Zkusila jsi s ní o tom promluvit?“ Paní Foultonová si zapálila cigaretu a vdechla mocný doušek kouře.

„Nechci o tom mluvit. Ona je mrtvá a my s tím nic nenaděláme.“ Paní Parishová se na ni podívala.

„Jak můžeš tohle říct?“

„Je to pravda.“

„Vzpomeneš si někdy na ni?“ zeptala se paní Parishová.

„Nepředpokládám to,“ odpověděla její sestra tvrdě.

Dívky se vrátily. Vyšly jsme ven a namačkaly se do nissanu paní Foultonové. Sedla jsem si dozadu mezi Jo a Amandu. Nebe bylo zářivě modré a slunce oslňovalo jasnou září. Určitou výhodou mého současného stavu bylo, že jsem se mohla dívat přímo do sluníčka bez toho, že by mě pálily oči.

Paní Foultonová si zapálila další cigaretu a vyrazily jsme.

Když jsme dojížděly ke hřbitovu, pociťovala jsem až morbidní zvědavost, jak tohle všechno dopadne.

Byla jsem hrozně zklamaná, když jsem došla do kaple. Kromě reverenda Smithe jsem tam objevila jenom pár bývalých spolužáků. Nejdřív jsem si myslela, že jsme přišly moc brzy, ale obřad začal téměř okamžitě a žádní opozdilci se nedostavili. Nechápala jsem to. Nikdy jsem sice nebyla ve společnosti středem pozornosti, ale vždycky jsem byla u toho, když se něco dělo. Byla jsem zvána na všechny večírky svých přátel.

Proto mě to zaskočilo. Všichni si mysleli, že jsem spáchala sebevraždu. Chvíli mě zlobilo, že v tom někdo vidí nějaký rozdíl, ale pak jsem se začla cítit o trochu lépe. Kdyby věděli, že jsem byla zavražděná, říkala jsem si, nejspíš by se moje fotografie objevila i na první stránce místních novin.

Rakev ležela u oltáře na dřevěném stole. Ulevilo se mi, že jsem nebyla vystavená. Moje rodina seděla na prvních sedadlech. Nechtěla jsem si sednout k nim. Nemyslím, že bych to bývala unesla. Bohužel, Amanda, Jo a paní Foultonová si sedly přímo za ně. Naštěstí se paní Parishová rozhodla zůstat vzadu, kde mohla v klidu přebírat růženec. Posadila jsem se vedle ní. Jane s Jimmym seděli tři řady před námi. Jeffa Nicholse jsem nikde neviděla.

Na pódium vystoupil reverend Smith

„Dovolte mi, abych vás všechny jménem pana a paní Cooperových a jejich syna Davida Coopera, přivítal na tomto obřadu,“ řekl klidným sympatickým hlasem. „Shromáždili jsme se tu dnes, abychom vzdali poslední poctu krásné mladé dívce – Alex Cooperové. Hřeje mě u srdce, když vidím, kolik přátel se s ní dnes přišlo rozloučit. Byla po pravdě řečeno velmi zvláštní člověk. Znal jsem ji dobře…“

„Ani jsi nevěděl, jaké mám oči,“ zamumlala jsem rozladěně na jeho adresu. Můj zrak se zatoulal do lavice napříč ode mne. Seděl tam kluk přibližně v mém věku, který mi připadal povědomý, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Jeho oblečení mě rozesmálo. Měl na sobě bílé vyboulené šortky a červené tričko. Na můj pohřeb? No, lepší než Jo v karnevalovém kostýmu. Alespoň přišel, pomyslela jsem si. Musel to být někdo ze školy, kdo mě tajně miloval. Doufala jsem, že si vzpomenu, kdo to je.

Paní Parishová reverendovu řeč nevnímala. Modlila se desetkrát Zdrávas Maria, kterému předcházel otčenáš. Znala jsem ty modlitby. Naživu jsem si během dne některé z nich říkala.
Ale zapochybovala jsem, jestli jsem si je někdy říkala tak procítěně jako paní Parishová nyní.
V jejích modlitbách bylo něco, co mě z nějakého důvodu doslova okouzlilo. Nerozuměla jsem tomu. Při svém tichém šepotu přebírala jeden korálek za druhým. Jak jsem ji poslouchala, začala jsem se cítit uvolněnější. Mohu říci, že jsem cítila přímo nadšení. Tajemné plazma ve vzduchu začalo blikat chladným stříbrným světlem. Chtěla jsem to světlo zadržet. Pomalu jsem do něj vstupovala. Zavřela jsem oči, ale stále jsem se cítila lépe. Moje mysl byla unášena slovy bez nějakého konkrétnějšího významu. Světla přibývalo a zdálo se, že mě celou zahalí. Jak jas sílil, rozprostřel se ve mně mír. Byl to první mír, který jsem cítila po dlouhé době.

A pak se všechno zastavilo a mně bylo, jako když se na mou duši sesype hora kamení.
Otevřela jsem oči. Světlo bylo pryč. Obřad skončil. Nemohla jsem tomu uvěřit. To stačila jenom hodina na to, vzpomenout si, jaká jsem byla? A co má nejoblíbenější píseň – Schody do nebe? Jo ji mohla zahrát na kytaru. A co mí nejbližší přátelé? Také mohli říct pár slov o tom, jak moc jim chybím. Chtěla jsem, aby na mě vzpomínali!

Lidé se začali rozcházet. Neměla jsem jinou možnost než je následovat. Předjel pohřební vůz. Stála jsem na schodech kaple a přemýšlela o tom, co všechno se stalo.

Do pohřebního vozu jsem se posadila k řidiči, ne dozadu k černé schránce. Začala jsem uvažovat nad tím, že vlastně uvězní mé tělo v zemi, zatímco na povrchu bude bloudit můj duch, sám a opuštěný. Znovu jsem pocítila smutek a samotu, strašnou samotu.

Za vozem nás doprovázelo už jenom pár lidí. Nevyčítala jsem to těm ostatním. Měli nejspíš něco důležitějšího na práci. Alex možná byla hezká dívka, ale zase ne tolik.

Ach, bylo to hrozné! Byla to pravda. Neudělala jsem ve svém životě nic, co by stálo za to, aby na mě lidé nezapomněli. Proč by vzpomínali?

Následoval další krátký obřad. Reverend Smith přečetl několik veršů z bible. Byly hezké, ale nic neříkaly a on je četl proto, že se to od něj očekávalo. Jimmy stál u Jane a držel ji za ruku. Paní Parishová s paní Foultonovou stály jedna vedle druhé a za nimi jejich dcery. Z celé skupinky byla uplakaná jenom paní Parishová.

Moje mamka, taťka a David tam byli samozřejmě taky. Zdálo se, že už nemají víc slz, které by mohli vyplakat. Drželi každý bílou růži. Já mám ráda růže, oranžovou pro přátelství, červenou pro lásku. Ty bílé se mi ovšem líbily taky. Během reverendova kázání je položili na vršek mé rakve. Pak duchovní zavřel bibli. A to byla definitivní tečka.

Lidé se začali rozcházet. Poslední, kdo odcházel, byl David. Na moment se zastavil u rakve. Rukama přejel černé dřevo, jako by se mě pokoušel naposledy dotknout. Ale já jsem stála za ním. Mimo dosah.

Konečně odešel a o několik minut později se objevili hrobníci. Vypadali, že mají naspěch, aby mě uložili do země.

„Ne!“ žádala jsem je absurdně a snažila jsem se zadržet jejich ruce od práce. „Nemůžete mi to udělat! Právě jsem začala žít! Prosím vás, nezahrabávejte mě! Lidé zapomenou, že jsem tady!“

Pohřbili mě rychle. Bylo mi krásných sedmnáct let a stačilo třicet minut a zmizela jsem navždy. Dělníci naházeli nářadí do kárky a odjeli. Seděla jsem na čerstvé vonící hlíně a plakala.

„Ach Bože, pomoz mi,“ štkala jsem. „Prosím tě, pomoz mi.“

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než jsem si všimla párů sandálů, stojích přede mnou. Zvedla jsem hlavu. Byl to kluk z kostela ve vyboulených šortkách a červeném tričku. Nejdřív jsem byla ráda, že ho vidím, ale pak mě rozzlobilo, že mi nepřinesl na hrob jedinou květinu.

„Jdi k čertu,“ řekla jsem a podívala se dolů.

„Už tam jsme, nezdá se ti, Alex?“ Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Nepochopila jsem jak to, že jsem ho před tím nepoznala.

„Petře,“ zašeptala jsem.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.