Jak na narkomana VI.

Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici?

Zdálo se být bezpečné udělat pár kroků vpřed, tak jsem postoupila dále, potichoučku, jako bych měla na podrážce malé koťátko a zahvízdla jsem za sebou dveře. Přezouvala jsem se z koťátka na nemluvné myšky, bez kterých bych hada nenakrmila. Čekal na mě v hale a kolem hlavy mu poletovala moucha.

„Kdes byla?“ zavrčel přímo. Zdálo se mi, že jako lokomotiva troubí, jak mu pára prýštila z uší, očí, nosu a podobných tělních otvorů. Žíla mu na čele vystupovala tak intenzivně, až jsem se bála, že mě vyskočí ven pozdravit.

„Venku. Jsem dospělá, tati, teda..“ nemohla jsem si zvyknout na tu skvělou novinku, že ten mizera není můj otec. On mé „teda“ zjevně neslyšel rád, ale raději nic neříkal. „Co to je?“ ptala jsem se překvapeně, když jsem si všimla té podivnosti. „A kde je máma?“ zajíkla jsem se v přívalu souvislostí.

„Je v nemocnici.“ Vyvalila jsem na toho zrádce oči. Zase? Zase?!

„Co se jí-?“

„Popálila se. Nic vážného.“

„A kde se popálila?“

„Na nadloktí.“

„Žehličkou?“

„Přesně tak.“ Kývl s nadšeným úsměvem. Přimhouřila jsem na něj vražedný pohled, který ho praštil a snad až odhodil na tvrdé dlaždice.

„Proč to děláš?!“ křičela jsem a nechápala jsem, kde se ve mně bere ta hlasitost. „Vždyť ji jednou zabiješ! Miluješ ji vůbec!?“

„Agátko, tohle nechápeš.“

„Ale chápu to, ty….zvíře!“ Odstoupila jsem od toho ležícího tvora, kterého k zemi tlačilo moje ego. „Jaký je to pocit? Mlátit rodinu?“

„Nechápeš to!“ tlesknul rukama, jakoby chtěl zabít neviditelného komára.

„Zabiješ ji,“ zašeptala jsem smutně, „jednou, vím to. Stane se nehoda.. a…“

„To nemohu bohužel vyloučit. Ale slibuju, že mi to bude líto, dcero má nevlastní.“ Přiblížil se až příliš blízko k mému obličeji. Cítila jsem jeho shnilý dech, jak mi seškrabuje vůni ranní sprchy z tváří. „Bude mi to opravdu moc líto. Aspoň budu mít ještě tebe…“ pohladil mi líc, která se vyděšeně třepala, když jsem spatřila nůž v jeho rukou.

„Jakmile matka umře, počítej s tím, že se odstěhuju. Tím spíš, jestli ji zabiješ,“ zavrčela jsem.

„Pokud tvoji matku zabiju… radši se ode mě drž dál.“

„To platí i naopak,“dostal pěknou ránu a ještě pár momentů, než jsem dostala pěstí do obličeje, jsem se kochala obrazem pěti červených prstů, mých prstů, na jeho tváři.

A pak, pak jsem byla asi půl hodiny v bezvědomí. Když jsem se probudila… moje noční můra opět spala opilá ve svém pokoji, ruce stále lepkavé od mé krve, která mi tekla z úst.

Co mi zbývalo? Jen chopit se telefonu a…

„Mami?“

„Agí? Jsi v pořádku?“

„To bych se měla spíš ptát já.“

„Ale ano, je mi dobře. Večer mě pustí domů. Mám tam hezký puchýř, spálila jsem se vodou z hrnce, víš? Když jsem ti vařila maštěné brambory k večeři, jak jsi chtěla.“

„Ano, já už to vím.“

„Ach, je mi to líto, zlatíčko. On za to nemůže.“

„Mami, je to zatracený bastard, proč u nás musí pořád bydlet?“ zoufala jsem a poklepávala se staženým obočím palcem o roztříštěnou dlaždici slepenou sekundovým lepidlem.

„Protože mi ten hrnec potřebujeme,“ zašeptala.

„Ano, vím že nemůžeš mluvit, přesto, koukej co se ti zase stalo! A to ještě nemáš v pořádku hlavu!“

„Agáto Málková, to stačí, žádné hrnce vyhazovat nebudeme,“ vyjela na mě, jako bych řekla něco špatného. „A ty nepůjdeš na ten-“ stihla jsem jí zavěsit, než řekla slovo „ples“.

Večer se hodlala vrátit, takže mi teď nezbývalo nic jiného, než se rychle obléct a zdrhnout z baráku, dokud nezburcuje otce. Otčíma.