Jak na narkomana V.

Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny.

Běžela jsem bosky. Ale to, že jsem nechala boty doma, jsem si uvědomila až příliš daleko a vracet se, na to jsem už neměla odvahu. Nebe bylo mladé, slunce ještě ani nevyšplhalo nad moji hlavu a já netušila, co budu venku dělat. Nakonec jsem se po chvilce hledání uspokojila s malým pláckem pod stromem u řeky a zamyšleně jsem si lehla do trávy.

Tak kdy přijdeš? Je teplo, slunce svítí. Ležím pod rozkvetlou třešní. Podmínky máš naprosto ideální, princi.

…Pořád jsem věřila na pohádky. Že doopravdy přijde.

Nepřišel.

Místo toho jsem tam pod stromem ležela celý den a připadala jsem si jako totální idiot. Byl květen a všichni už byli spárovaní. Ptáci provokativně poletovali kolem stromů a stavěli si hnízda. K čertu s nimi. Jakoby to mělo smysl. Hledání partnera na svůj život, když v hloubi sebe sama stejně tušíte, že jeden život na lásku, kterou očekáváte, beztak nestačí. Jeden z páru odejde a druhý… druhý bude zatracený. Uvězněn uvnitř svého těla, jako v Pandořině schránce. A až si i pro něj přijde smrt, bůhví, jestli zvládne ten přechod a nezůstane bloudit po světě neschopen znovu spatřit svoji partnerku.

Chladná země mě tlačila už dlouho, až jsem se trochu třásla. Krkem mi kromě ostrého tiku procházelo mrazení, což byla moje obvyklá reakce na houf brouků. Ti malincí tvorové vylézali prakticky odevšad. Dokonce se jich několik zhmotnilo prostě ve vzduchu. Provokativně si pobzukovali a třepotali prdýlkama. Nikdy jsem si na ně pořádně nezvykla, což bylo možná taky proto, že mi neustále vrtalo hlavou, co jsou asi za druh – v žádné knize jsem je nikdy neviděla. Měli šest nožiček, černé tělíčko s červenými proužky, malá čtyři očka a dlouhé sosáčky, které mi lepili na hlavu, což děsně bolelo. Cítila jsem, jakoby je prostrkovali dovnitř mé hlavy a odsávali mi mozkomíšní mok. Bylo to příšerné, jako vždy.

Jako každý večer.

Překvapeně jsem shlédla na hodinky a zjistila jsem, že už je šest hodin. Vyskočila jsem ze země a rozehnala houf nenasytných mozkožroutů. Opět bosky jsem se vracela k tomu domu, který mne děsil. Nikdy jsem totiž nemohla vědět, co se stane, až vstoupím dovnitř.

Redakční úpraavy provedla Janel Weil.