Jak na narkomana IV.

Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla.

Ani mě nepozdravil. Jen si cosi mručel pod vousy a zasedl k snídani, kterou jsem mu připravila. Jako každé rána. Už mě to neudivovalo, přesto jsem si doposud nezvykla na ten pohled, kdy se nemůže vidličkou trefit do pusy. Jídlo mu opadávalo zpátky na talíř a na ubrus, který budu muset zase vyprat a po tváři měl rozmazanou paštiku. Opravdu nechutné. A to mlaskání, které vydával spolu s občasným krkáním a jinými zvuky, kterými jeho tělo dávalo najevo svoji přítomnost, bylo snad až nesnesitelné.

Se zatnutými pěstmi jsem šla do kuchyně a po stěně jsem zády sjela až na zem. Bylo to pro mě moc kruté. Vždyť jsem si na tu trosku vedle pamatovala ještě jako na toho usměvavého človíčka, který mi zpíval ke spaní. A teď… pomalu jsem si utírala slzu, ale kupodivu žádná neukápla.

„Nemám rád rajčata,“ ozvalo se z jídelny. „Kolikrát ti mám říkat, že nemám rád rajčata? Jsi asi úplně tupá. Každý ráno ti to říkám. Nemám je rád,“ bouchal pěstí do stolu.

„Rajčata mají vitamíny a naše tělo je potřebuje,“ zašeptala jsem.

„Nebuď drzá! Nebudu žrát vitamíny. To je pro slabochy.“

„Ty jsi slaboch,“ sykla jsem, ale naštěstí nic neslyšel. Jinak bych už jednu schytala. Nebo dvě.

„Nechci to ani vidět. Oddělej to!“ zakřičel a já poslušně vstala. Dva plátky rajčat ležely rozplácané na kaši uprostřed ubrusu, který jsem prala včera.

„Proč jsi to udělal?“

„Rajčata jsou nebezpečný. Oddělej to a vyper to!“

„Vždyť ani nemáš úctu k mé práci!“ neudržela jsem se a otcův obličej náhle zrudl.

„Agi, uklidni se,“ řekl za mnou ženský hlas. „Nebuď zlá na tatínka.“

„A ty nebuď slepá. Otevři oči!“ žďuchla jsem do ní. Tentokrát to nebyl otec, kdo mě uhodil. Spadla jsem na zem a schoulila jsem se do klubíčka a rozevřenou dlaní si tiskla začervenalou tvář.

„Mami?“ pískla jsem překvapeně.

„A ty, Radku, ty ji projednou necháš. Udělala jsem to za tebe,“ usmála se na něj a ti dva šílenci se začali vášnivě líbat.

Nechápala jsem to. Takový odporný chlap. Hubu měl zamazanou jídlem, zuby si nečistil už dávno a smrděl zvětralým alkoholem, cigaretami a prošlou voňavkou, kterou se to všechno snažil překrýt. Něčeho takového bych se já nemohla ani dotknout.

„Koukni se na sebe, mami, vždyť tě včera zmlátil!“ ukazovala jsem na ránu, kterou jsem jí včera zašívala. Skrz gázu a obvaz jsem viděla krev, která děsivě prosakovala ven.

„Spadla jsem za schodů,“ ucukla.

„Tvůj manžel! Můj otec!“ křičela jsem, tentokrát opravdu v slzách. Měla jsem hrozný strach, že jí někdy něco udělá.

„Není tvůj otec,“ prořízlo se mým vzlykotem a já rázem ztuhla.

„Cože?“

„Tohle je tvůj otčím, Agáto. Měla bys to vědět,“ zabouchla ruku v ruce s tím hajzlem dveře jídelny a nechala mě na zemi. Samotnou jen se svými myšlenkami. To bylo to nejhorší, ta nejstrašnější zbraň. Moje slabina byl můj mozek a ona to moc dobře věděla. Věděla, že se teď budu užírat. Měsíc, dva v naprostém šílenství. To byla moje jediná skutečná nemoc. Největší strach jsem měla z nejistoty – z toho, že je něco jinak, že se něco rychle a náhle mění. Proto jsme se nikdy nemohli stěhovat, měnit nábytek. Vždycky jsem jí říkala, že jediné, co bych snesla, je odchod táty a jejich rozvod. Jenže ona ho milovala až přespříliš. Hlupačka! Naivnější než já sama… Ano, to byla moje máma. Vystrašená ze samoty, že se radši nechá zabít.

Asi to nikdy nepochopím.

Bylo mi jasné, co se teď děje o patro výše. Večery u nás probíhaly jako v akčních filmech a rána jako v nějakém laciném pornu, až se mi z toho zvedal žaludek. Nemohla jsem si jít ani pro sešity, protože bych nejspíš omdlela hrůzou z toho, co spatřím. Ty vzdechy, to neustálé vrzání postele se rozléhalo až moc hlasitě.

Opilý otec a blbá matka se mi tak mstili za moji nenávist.

A mstili se mi pravděpodobně v mém pokoji na podlaze.

Fuj.

Snad neudělají nic s šaty, doufala jsem, když jsem prchala z toho šíleného domu, kde zvuky přítomných dávaly člověku zvláštní pocit, že se nenachází v domě lidí, ale nějakých rozzuřených opic v Zoo.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.