Vzpomínka na mě VI.

Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt.

Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, že pádem z Janeina balkónu jsem se zabila. Ale když má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můžu se sebou hovořit? To je přece nelogické.

Musím být v nějakém snu a z toho se proberu.

„Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já vím, že mě z nějakého důvodu neslyšíte. Ale přesto vám musím říct, že ta holka tam…to nejsem já. Ona nemůže být já. Já jsem já a jsem tady! Mami, podívej se na mě. Jsem v pořádku. Tati, ten doktor je příjemný chlapík, ale přísahám, že si mě s někým spletl. Davide, ty víš, že nemůžu být mrtvá. Nemohla bych tě opustit.“ Natáhla jsem se, abych bratra objala. Tentokrát moje ruce neprostoupily jeho tělem. Ale taky se ho nedotkly. Jako bych objímala odraz ve skle. „Davide?“ vykřikla jsem prosebně.

Nemělo to žádný smysl. Všichni vystoupili z výtahu, aniž by se podívali za sebe. Šla jsem za nimi. Co mám ještě udělat?

V hale na ně čekal policista. Chtěl si s nimi promluvit. Rozhodla jsem se, že to nebudu poslouchat. Sedla jsem si opodál na židli a pozorovala návštěvníky a pacienty.

Po chvilce se policista s mou rodinou vydal k východu.

Musela jsem se zvednout a jít za nimi. Nebolela mě ani hlava, ani žaludek, ani jsem neměla nějaké zvláštní fyzické potíže. Ale necítila jsem se dobře.

Všimla jsem si, že v naší skupince vznikl nějaký rozkol. David chtěl někam jít a ostatní, zejména policista, ho nechtěli nechat odejít. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že měl v úmyslu jít k Jane.

Ta myšlenka mě zaujala. Kdybychom šli společně k Jane, mohli bychom přesně zjistit, co se vlastně stalo. Pak bychom mohli dokázat, že jsem skutečně v pořádku a lidé by mě určitě zase znovu viděli.

David konečně dosáhl svého. Policista slíbil, že odveze rodiče domů. Bratr objal matku i otce a rozloučil se s nimi.

Když jsme dojížděli k Janeinu domu, David najednou sjel ze silnice a zastavil. Položil si hlavu na volant a začal plakat. Už dřív jsem viděla bratra něčím zkroušeného, ale ještě nikdy jsem ho neviděla plakat.

„Ne, Alex,“ šeptal mezi jednotlivými vzlyky. Bylo to hrozné, protože jsem tam byla s ním a on to nevěděl. A tak jsem jen pro sebe řekla „Ano, Davide.“ A plakala jsem s ním.

Když jsme dojeli na místo, udělala jsem hloupost, že jsem nevystoupila současně s ním. Zabouchl dveře a já se nemohla dostat ven. Naštěstí nechal stažené okénko, kterým jsem byla schopná se protáhnout. Uvědomila jsem si, že jsem duch. Mohla jsem se pokusit projít dveřmi. Ale měla jsem hrozný strach, že se někde zarazím. Nedokázala jsem se přimět, abych to alespoň zkusila.

Přecházela jsem u vstupních dveří do domu a čekala, až se objeví někdo, s kým bych mohla vejít. Netrvalo to dlouho a k domu přijel modrý náklaďák a zaparkoval. Za hodně dlouhou chvíli vylezl podnapilý řidič a vrávoravým krokem se dopotácel ke dveřím. Zmáčkl tlačítko se jménem Janeiných rodičů.

„Tady je Garret,“ ohlásil se do mluvítka. Zvonek zazvonil a vešli jsme dovnitř.

Všichni, kdo byli na večírku – Jimmy, Jane, Jeff, Jo a Amanda – seděli v obývacím pokoji. Vypadali vyděšeně, ale nikdo z nich nebrečel. Jimmy seděl v dvoukřesle s Jane. Jo a Jeff seděli každý sám. Amanda se choulila na gauči. V jídelně stál David se dvěma policejními úředníky. Jeden z nich vykročil ke Garretovi, aby ho pozdravil.

„Zdravím, poručíku. Já jsem Fort, můj kolega Dreigen a toto je starší bratr zemřelé, David Cooper. Byl jste přidělen k tomuto případu?“

„Jo,“ odpověděl Garret a krátce mu potřásl rukou. Tohle je poručík, který byl přidělen k mému případu? Nevěděla jsem, jak složitý je můj případ, ale rozhodně jsem nechtěla, aby se do toho míchal nějaký opilec.

„Jen vy?“ zeptal se Fort.

„Jo.“ Garret se otočil k Davidovi. „Proč si nesedneš, chlapče?“ David poslechl a sedl si vedle vážné Amandy. Ta ho vzala za ruku a pevně sevřela.

„Co tu vyšetřujem?“ obrátil se Garret znovu na Forta.

„Vypadá to dost jasně,“ odpověděl úředník. „Tyhle děti tady uspořádaly jakousi seanci, Alex Cooperová se toho zúčastnila, po pár vtipech na její adresu se sebrala, vyběhla na balkón a vyskočila.“

„Co?“ vykřikla jsem. „Já, že jsem skočila z balkónu? Spadla jsem z něho! Já…“ Zarazila jsem se. Jak jsem mohla spadnout? To sakramentské zábradlí mi dosahovalo vysoko nad pas. Podívala jsem se z balkónu. Zábradlí bylo na svém místě, rovné a pevné. Bylo to směšné, ale jen do té doby, než jsem si položila otázku, jak se to vlastně stalo, že jsem zemřela.

„To by Alex nikdy neudělala“ ozval se David.

„Byl jste tady, když se to stalo?“ zeptal se Garret.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Byl jsem doma. Spal jsem.“

„Tahle mládež tu taky byla?“ obrátil se Garret na Forta.

„Byli to jediní návštěvníci.“

„Všichni souhlasíte s tím, že Alex vyskočila?“ položil Garret mým bývalým přátelům otázku.

„Musela to udělat,“ ozvala se Jane.

„Jo,“ souhlasil Jimmy.

„Ne!“ nesouhlasila jsem. Garret se podíval na Jeffa.

„A vy?“ Jeff se zavrtěl a snažil se zapálit si cigaretu. Vypadal nepřístupně a chladně. Jako obvykle.

„Já nevím, jak se to stalo.“

„Vy jste ji neviděl vyskočit?“

„Ne.“

„Já taky ne,“ přidala se Jo.

„Nikdo jste ji neviděl vyskočit?“ pokračoval Garret. Nikdo neodpověděl. Amanda se přitiskla blíž k Davidovi. Garret si povzdychl a obrátil se na Forta. „Chci s těmi dětmi mluvit.“

„Teď?“

„Jo, s každým zvlášť.“ Úředníku Fortovi se ta myšlenka nezamlouvala.

„Manželé, kteří zde bydlí, byli informování o tom, co se stalo. Budou zde během několika minut.“

„Tak,“ zkonstatoval Garret. „Vy a váš kolega půjdete dolů a počkáte na ně. Řeknete jim, že tady probíhá vyšetřování.

„Celou noc?“

„Jo.“ Fort pohlédl na svého kolegu.

„Dreigen a já jsme položili té mládeži pár otázek. Nechcete si poslechnout, co jsme zjistili?“

„Nemyslím si, že by to bylo něco víc, než to, co vždycky děláte,“ usadil ho Garret suše.

„Jste přesvědčený, že nepotřebujete naši pomoc?“

„Jo,“ řekl Garret, očividně unavený z těch jednotvárných otázek. Ukázal směrem ke dveřím. Oba uniformovaní policisté neochotně odešli.

„Mohu zůstat?“ zeptal se David.

„To bude fajn,“ odpověděl Garret. Pak promluvil ke skupince. „Vím, že máte za sebou zlý večer. Pokuste se na pár minut uvolnit, zatímco si to tady rychle prohlédnu.“ Garret zmizel v hale. Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Nakonec se Jimmy nervózně zeptal.

„Co hledá?“

„Důkaz, že Alex nevyskočila,“ odpověděla Jo.

„Ona nevyskočila,“ pronesl David. Amanda mu něžně pohladila ruku. Musela jsem se podívat jinam. Přišlo mi líto, že ho nemohu takhle utěšit já

Když se Garret vrátil, vzal si od jídelního stolu židli, postavil ji na konec obývacího pokoje, posadil se a vytáhl z kapsy pero a zápisník. Docela mě potěšilo, že si nevyndal láhev. Musela jsem opravit dojem, který na mě z počátku udělal.

„Uděláme si jednoduchý plán bytu,“ začal. „Tady máme obývací pokoj s jídelním koutem, kuchyň a balkón. Máme tu dvě ložnice. Jedna na konci haly má vlastní balkón, situovaný na jih. Druhá ložnice přechází v balkón na západní straně. Řekněte mi, když Alex odsud vyběhla, běžela skrz kuchyň nebo prví ložnici?“

„Skrz kuchyň,“ odpověděla Jo. Garret se opřel, přehodil si nohu přes nohu a podíval se na Jo.

„Řekněte mi, co se tady stalo.“

„Já?“ podivila se.

„Ano, vy“ přisvědčil. „Prosím vás.“ Jo bez váhání spustila.

„Pokoušeli jsme se vyvolávat duchy. Použili jsme Alex jako médium. Ležela na podlaze. Tady, blízko stolku. Pokoušeli jsme se ji uvést do transu tím, že jsme o ní mluvili, jako by byla v jiném světě.“

„Můžete mi to vysvětlit?“ požádal Garret.

„Předstírali jsme, že je mrtvá“ pokračovala Jo. „V některých státech se tato metoda běžně používá. Myslela jsem si, že jsme jí uvedli do hlubokého transu, když najednou vyskočila, běžela na balkón.“

„Říkáte my“ zkonstatoval Garret, očividně překvapený, že tohle je normální puberťácká zábava. „Nebyl někdo z vás vedoucí osobou v této věci?“

„Ano, já“ odpověděla Jo.

„Zatímco jste ji uváděla do transu, jaký druh sugesce jste použila?“ pokračoval Garret.

„Jak jsem řekla“ opakovala. „Chovali jsme se k ní, jako by byla mrtvá. Mluvili jsme o tom, jak moc nám chybí.“

„Nevytvořila jste náhodou nějakou sugesci, aby vyskočila?“

„Ne!“ vykřikla Jo, zaskočená otázkou.

„Říkala něco, zatímco byla v transu?“

„Nic závažného.“

„Říkala něco“ vstoupil do výslechu Jimmy.

„Co?“ zeptal se Garret. Jimmy se podíval na Jane.

„To si nepamatuju.“

„Říkala, že je duch“ přidal se Jeff.

„Ještě něco dalšího?“ pokračoval Garret.

„Ne.“ Jo se rozhlédla po pokoji. „Myslím, že ne.“

„Proč se najednou zvedla?“ ptal se dál.

„Nejsem si jistá.“ Jo se zavrtěla. „Ale myslím, že byla vyděšená.“

„Řekla něco, když tak rychle vstala? Řekl jí někdo něco?“

„Ano“ přisvědčila Jo. „Jeff se jí zeptal, proč přestala. Pak jsem jí já řekla, že nemusela vyskakovat. Jak říkám, vypadala vyděšeně. Amanda se jí zeptala, co se stalo. Alex odpověděla, že nic a odešla na balkón.“

„A skočila?“ ozval se Garret. „Skočila rovnou dolů?“

„Ne.“

„Jak dlouho byla na balkóně, než skočila?“

„Pár minut?“ odhadla Jo. Garret se zamračil.

„Během této doby nikdo z pokoje neodešel?“ Teď Jo viditelně zaváhala.

„Byli jsme tu všichni.“ Garret si vzal do ruky tužku a notýsek.

„Kdo odešel první z obývacího pokoje po Alex?“

„Já“ přiznala se Amanda. Garret se na ni podíval a zarazil se. Nevím proč. Možná, že v tom byla její krása. Možná to byly její smutné oči.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

„Amanda Parishová.“

„Za jak dlouho jste odešla po Alex?“

„Za pár minut.“ Garret si udělal v notýsku poznámku.

„Kam jste šla?“

„Šla jsem do Janeiny ložnice.“

„Ta ložnice je na konci haly? Je to ta, co vede na západní balkón?“

„Ano“ přisvědčila Amanda. „Šla jsem do koupelny.“

„Viděla jste Alex na balkóně, než jste šla do koupelny?“

„Ne.“

„Dokážete si vybavit, jestli skleněné dveře, vedoucí na balkón, byly otevřené nebo zavřené?“

„Ne.“

„Jak dlouho jste byla v koupelně?“

„Pár minut.“

„Co jste dělala, když jste odešla z koupelny?“

„Vrátila jsem se do obývacího pokoje.“

„Kdo tam byl?“

„Nikdo. Nejdřív… Pak přišel Jeff z haly.“ Garret udělal pauzu a pak si znovu prohlédl pokoj.

„Kdo opustil obývací pokoj po Amandě?“

„Já“ ozval se Jeff.

„Jak se jmenujete, Jeffe, příjmením?“

„Nichols.“

„Za jak dlouho po Amandě jste odešel?“

„Asi za minutu.“ Garret si udělal do notýsku další poznámku.

„Řekněte mi, co jste dělal.“

„Šel jsem do koupelny“ zamrmlal Jeff. „Šel jsem do Janeiny ložnice, ale tam bylo pořád obsazeno. Tak jsem šel do ložnice na konci haly a použil jsem koupenu tam.“

„Viděl jste Alex na balkóně, když jste šel do ložnice?“

„Jo.“

„Jste si jistý, že to byla ona a ne Amanda?“

„Jo, byla to Alex.“

„Co tam dělala?“

„Stála u zábradlí a dívala se před sebe.“

„Nic jiného?“

„Ne.“

„Byly skleněné dveře otevřené nebo zavřené?“

„Byly zavřené.“

„Byly zamčené?“

„Nevím, nezkoušel jsem je otevřít.“

„Mohl být na balkóně ještě někdo jiný kromě Alex?“

„Pochybuju.“

„Jak daleko jste byl od dveří?“ Jeff dokouřil cigaretu a hodil ji do popelníku.

„Možná tři metry?“

„Viděl jste dobře na celý balkón?“ Jeff zaváhal.

„Ne.“

„Jakou část balkónu jste nemohl vidět?“ Jeff se na chvilku zamyslel.

„Prostor za zdí mezi kuchyní a ložnicí.“

„Jak víte, že byl někdo v koupelně?“ Jeff pokrčil rameny.

„Dveře byly zavřené a svítilo se tam.“

„To vy jste byla uvnitř, že?“ obrátil se Garret s otázkou na Amandu. Přisvědčila. Garret obrátil svou pozornost zpět k Jeffovi.

„Jak dlouho jste byl v koupelně rodičů?“

„Pár minut. Pak jsem šel zpět do obývacího pokoje.“

„Kdo byl v tu chvíli v obývacím pokoji?“

„Amanda.“

„Co dělala?“

„Seděla na gauči a prohlížela si časopis.“

„Kdo odešel z pokoje po Jeffovi?“ zeptal se Garret ostatních.

„Jane,“ řekl Jimmy. Přejel pohledem svůj velkoprsatý objekt touhy. Zatřásl s ní. „Jane?“

„Ano. Byly jsme dobré přítelkyně“ řekla najednou. Garret si srovnal nohy a naklonil se k ní.

„Vy jste byla Alexina přítelkyně?“ zeptal se.

„Ano,“ špitla. Jak jsem si ji prohlížela zblízka, všimla jsem si, že musela plakat, než jsme s Garretem přišli. Hodná holka, pomyslela jsem si. Ale děvka.

„Jak se jmenujete celým jménem, Jane?“

„Jane Palmoneová.“

„Za jak dlouho po Jeffovi jste odešla z obývacího pokoje?“

„Za moc dlouho ne.“

„Za jak dlouho?“ dožadoval se Garret přesnosti.

„Ani ne za minutu.“

„Kam jste šla?“

„K sobě do ložnice.“

„Viděla jste tam Jeffa nebo Amandu?“

„Ne.“

„Viděla jste Jeffa odcházet z vašeho pokoje?“

„Všimla jste si Amandy v koupelně?“

„Ne. Myslím, že jsem postřehla, že tam někdo je. Ale nevěděla jsem kdo.“

„Co jste dělala v ložnici?“

„Nic.“

„Viděla jste Alex na balkóně?“

„Ne.“

„Jste si tím jistá?“

„Ano.“ Její oči zabloudily k Jimmymu. „Šla jsem na balkón. Neviděla jsem ji. Nebyla tam. Mám pravdu, Jo?“ Jo souhlasně přikývla.

„Počkejte chvíli, Jane,“ přerušil ji Garret. „Jo byla na balkóně, když jste vyšla ven?“

„Ano, myslím, že ano.“

„Tak byla nebo nebyla?“

„Byla tma.“ Jane vypadala popleteně. „Myslím, že tam byla.“

„Jak dlouho jste byla ve své ložnici, než jste šla ven?“

„Pár minut.“ Garret se k ní ještě víc naklonil. Věděla jsem, že jeho další otázka bude důležitá.

„Byly dveře na balkón otevřené nebo zavřené, když jste šla ven?“

„Byly zavřené.“

„Byly zamčené?“

„Ano. Když je zavřete, zamknou se.“

„A když jsou zamčené, nemůžete se vrátit zpět, že?“

„Ne. Pokud neprojdete kuchyní.“

„Ty dveře se také zamknou, když je zavřete?“

„Ano.“ Garret pokývl a udělal si do notýsku poznámku.

„Kdo odešel z pokoje po Jane?“

„Já,“ ozvala se Jo.

„Jaké je vaše celé jméno?“

„Joanne Foultonová.“ Pak dodala „Byla jsem Alexina nejlepší přítelkyně.“

„Za jak dlouho po Jane jste odešla z pokoje?“

„Téměř okamžitě. Prošla jsem kuchyní na balkón. Chtěla jsem se podívat na Alex. Zdála se mi v pořádku.“

„Proč jste za ní hned nešla?“

„Chtěla jsem jí nechat několik minut na uklidnění.“

„Řekla jste ostatním, aby ji nechali chvíli o samotě?“

„Ano,“ odpověděla Jo po chvilce ticha.

„Co jste všichni dělali, když Alex odešla, a než jste odešla vy?“

„Nic zvláštního. Amanda sebrala svíčku a pak odešla do koupelny. Jeff odešel op ní. Jimmy mi pomáhal rozsvítit světla a srovnat nábytek. Potom jsem pustila hudbu.“

„Vy jste pustila hudbu? Jak hlasitě?“

„Na střední stupeň.“

„Když jste odcházela na balkón, Jimmy zůstal v obývacím pokoji?“

„Odešli jsme téměř současně.“

„Viděla jste Alex na balkóně?“

„Ne. Jenom Jane.“

„Jane tam byla před vámi?“

„Ano.“

„Jste si tím absolutně jistá?“

„Ano.“

„A Jimmy?“

„Ten vyšel ven chvilku po mě. Vyšel z ložnice s Jane.“

„Kdo první objevil Alex, ležící dole?“

„Já,“ řekl Jimmy nervózním hlasem.

„Jak se jmenujete příjmením, Jimmy?“

„James Heard. Nezabil jsem ji.“ Garret se usmál.

„Proč to říkáte?“

„Protože jsem to neudělal.“

„Jaké bylo vaše přátelství s Alex?“

„Byla to moje kamarádka.“

„Ach, bože,“ zamumlala jsem znechuceně.

„Byla to tvoje holka,“ podotkla Jo jedovatě. Překvapilo mě, že na to David nic neřekl.

„Já nevím, ale mám tady vyšetřovat vraždu,“ řekl Garret pomalu a přitom nespustil z Jimmyho oči. „Jak to tak vypadá, měl bych dát na vaše rady. Udělal jsem někde chybu, Jimmy?“

„Já nevím. Ne. Jenom si myslím, že Alex skočila sama.“

„Myslíte si, že spáchala sebevraždu?“

„Ne. Takhle bych to neřekl.“

„Ale řekl jste, že se zabila?“ Jimmy silně znejistěl.

„Nejsem tu jenom já.“

„Byl jste její přítel?“

„Jo, něco takového. Mluvili jsme o rozchodu.“

„Proč?“

„Žádný konkrétní důvod. Chtěl jsem se prostě scházet s jinými dívkami.“

„Věděla o tom?“

„Ne,“ vmísila se Jo do výslechu.

„Věděla,“ pokračoval Jimmy. „Řekl jsem jí to.“ Podíval se na své zpocené dlaně. „Ale pořád jsem ji měl rád. Byla to prima holka.“

„Byla jsem pro tebe příliš žhavé neviňátko,“ zavrčela jsem. „Ty lháři!“

„Co jste dělal, když jste odešel z obývacího pokoje?“ zeptal se Garret.

„Šel jsem do Janeiny ložnice.“

„Byla Amanda ještě v koupelně?“

„Ano.“

„Slyšel jste ji odtamtud?“

„Slyšel jsem tekoucí vodu.“

„Byly dveře na balkón otevřené nebo zavřené?“

„Byly zavřené.“

„Byla Jane na balkóně?“

„Ano.“

„Co tam dělala?“

„Nic.“

„Nic?“

„Stála tam a dívala se.“

„Nedívala se dolů?“

„Myslím, že ne.“

„Kdy jste si všiml, že je na balkóně Jo?“

„Téměř ihned, jak jsem vyšel ven.“

„Dívala se Jo dolů?“

„Ne.“

„Proč jste se vy podíval dolů?“

„Protože mě to napadlo.“

„Jak dlouho jste byl venku, než jste se tam podíval?“

„Moc dlouho ne.“

„Co jste viděl?“ Jimmy zkousl spodní ret.

„Alex.“

„Poznal jste ji okamžitě?“

„Jo.“

„Co jste udělal? Když jste ji uviděl?“

„Řekl jsem to Jane a Jo. Pak šla Jo pro Jeffa a Amandu. Zavolali jsme sanitku.“

„Než jste zavolali sanitku, a než jste si všiml Alex, viděl jste Amandu vycházet z koupelny?“

„Ano.“

„Jste si tím naprosto jistý?“

„Všiml jsem si jí v ložnici za sebou.“

„Jo,“ obrátil se Garret k mé bývalé přítelkyni. „Byli Amanda s Jeffem spolu v obývacím pokoji, když jste pro ně šla?“

„Ano, seděli na gauči.“

„Poslouchali hudbu?“

„Ne,“ odpověděla Jo. „Muzika byla vypnutá.“

„Kdo ji vypnul?“

„Já,“ řekla Amanda. „Rozbolela mě z toho hlava.“ Garret zastavil na pár minut svůj příval otázek a studoval poznámky v notesu. Parta čekala a sledovala ho bez hlesu.

„Dovolte mi, abych vaše výpovědi shrnul,“ řekl nakonec. „Jestli někde udělám chybu, opravte mě.“ Narovnal se. „Alex vyskočila z podlahy a běžela na balkón. O pár minut později šla Amanda do Janeiny ložnice. Alex na balkóně neviděla. Nevěděla, jestli dveře, vedoucí na balkón, jsou otevřené nebo zavřené. Šla do koupelny. O minutu později přišel do ložnice Jeff. Všiml si Alex na balkóně. Také si všiml, že v koupelně svítí světlo a dveře od koupelny jsou zavřené. Jednoznačně viděl, že dveře na balkón jsou zavřené, ačkoliv si není jistý, jestli byly zevnitř zamčené. Odešel z Janeiny ložnice do ložnice rodičů, kde zůstal pár minut v koupelně. Za necelou minutu po Jeffově odchodu z obývacího pokoje, vstoupila Jane do své ložnice. Chvíli tam zůstala, nedělala nic. Všimla si, že je někdo v koupelně a že dveře na balkón jsou zamčené. Alex na balkóně bohužel neviděla. Odemkla skleněné dveře na balkón a vyšla ven. Tam uviděla Jo. Není si jistá, jestli tam Jo byla před jejím příchodem. A to je možné, že se Jo dostala na balkón dřív než Jane. Jo odešla z obývacího pokoje téměř okamžitě po Jane. Zatímco Jane lelkovala ve své ložnici, Jo šla přímo z obývacího pokoje na balkón.“

„Jane byla venku přede mnou,“ přerušila ho Jo. Garret zamyšleně přikývl.

„Máme tu poněkud problém. Jestliže Jo a Jimmy odešli jenom malou chvíli po Jane, a Jane otálela ve své ložnici, než odešla na balkón, pak se Jimmy musel setkat s Jane v její ložnici.“ Garret se otočil na Jimmyho a Jane. „Je to tak správně?“

„Jo a já jsme neodešli hned po Jane,“ doplnil Jimmy. „Trvalo to víc jak minutu.“

„Možná půl minuty,“ namítla Jo.

„Viděla jsem tě v ložnici?“ zeptala se Jane Jimmyho.

„Ne,“ potřásl hlavou. „Neviděla.“

„Proč jste vzal Jane kolem ramen, když jste s ní byl na balkóně?“ otočil se Garret k Jimmymu.

„Jsme přátelé,“ odpověděl rychle.

„Jste dobří přátelé?“ pokračoval Garret.

„Velice dobří.“

„Řekni mu o tom, co jsi viděla, Amando!“ vykřikla jsem. Ale Amanda mlčela.

„Vypadá to, že Alex musela skočit z balkónu po Jeffově příchodu do ložnice, ale dřív než přišla Jane. Souhlasíte se mnou?“ Všichni, kromě Davida a Amandy, přikývli. David nevypadal, že by ho zajímalo cokoliv jiného kromě snahy uklidnit se. Ale Amanda se ozvala.

„Myslíte si, že někdo z nás strčil Alex z balkónu?“ optala se třesoucím se hlasem.

„Proč se ptáte?“

„Protože nám pokládáte spoustu otázek.“ Garret pokrčil rameny.

„Je to moje práce.“

„Aha,“ zareagovala Amanda. Garret se na chvíli díval do jejích očí. Možná obdivoval jejich chladnou krásu. Nevím. Určitě ji nepodezíral z nějaké nečisté hry. Obrátil se ke skupině.

„Z té spousty otázek mi zbývá už jen jediná a pak vám dovolím odejít.“ Po krátké pauze se zeptal: „Slyšel někdo z vás Alex vykřiknout?“ Nikdo se neozval a já jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem opravdu vykřikla. Možná jsem ze sebe nestačila vydat žádný zvuk. Neměla jsem šanci. Ze čtvrtého patra to není tak dlouhý pád, a ten kdo mě strčil, počítal s mým překvapením.

Kdo mě strčil?

Ve chvíli, kdy moje hlava narazila na chodník a praskla, jsem zjistila, že už nežiju. Rozzlobilo mě to, protože jsem nevěděla, kdo to udělal.

Všichni se chystali k odchodu. Garret zatelefonoval dolů a dozvěděl se, že Janeini rodiče už přijeli.

David a Amanda odcházeli jako poslední. Bratr se zastavil u dveří, aby řekl poručíkovi pár slov.

„Moje sestra nespáchala sebevraždu,“ podotkl David.

„Znal jste ji tak dobře?“ zeptal se Garret.

„Ano. Nemohla to udělat. Není to možné.“ Garret poslouchal.

„Měla nějaké nepřátele mezi těmihle hosty?“ David se ztrápeně podíval na Amandu.
„Nemyslím.“

„Nebyl žádný důvod, proč by chtěl Alex někdo zabít“ přidala se Amanda.

„Bylo tu dost důvodů, aby se zabila sama?“ zeptal se Garret Amandy.

„Výborná otázka“ poznamenala jsem. Amanda vzala Davida za ruku.

„Ne“ odpověděla. Garret přikývl a vzal Davida kolem ramen.

„Pokuste se něčím zaměstnat, synku. Pravda má sklon vyjít najevo včas a já udělám, co bude v mých silách.“ Amanda s Davidem odešli. Doufala jsem, že ho odveze domů. Neměla jsem v úmyslu jít za nimi. Chtěla jsem vědět, jak bude Garret dál postupovat.

První věc, kterou udělal, když zůstal o samotě, byla, že vyndal z baru láhev skotské.

„Dělejte, Garrete!“ poručila jsem mu, když se svalil do své židle v obývacím pokoji a nalil si do sklenice, kterou sebral ze servírovacího stolu. „Hejbněte sebou. Jste snad ve službě!“ Garret zůstal klidný. Třemi mocnými doušky vypil sklenici a nalil si další. Tu upíjel pomalu. Díval se přímo na mě, ale pochybovala jsem, že by mě viděl. Jeho oči těkaly po pokoji, až se zastavily na červené voskové podlaze. Chvíli na to zíral a pak odložil sklenici i láhev a klekl si na kolena na zem. Poklekla jsem vedle něj.

„Co je to?“ zeptala jsem se.

Na koberci byl prášek z oranžové křídy. Garret ho nabral mezi prsty a zkoušel jeho konzistenci. Myslela jsem, že na něco přišel a začalo mě to vzrušovat. Ale pak se najednou zvedl, oprášil si křídu z kalhot a natáhl se znovu po sklenici.

Další půl hodiny nedělal nic. Pak začal procházet bytem. Loudal se z jednoho pokoje do druhého v zdánlivě náhodném pořadí. Nakonec skončil na balkóně, kde se opřel o zábradlí. Počítala jsem, že už musí být pořádně namazaný a začala jsem si dělat starosti, aby nepřepadl a nezabil se.

Chvíli se rozhlížel kolem dokola a pak dovrávoral zpět a svalil se v obývacím pokoji vedle láhve na podlahu. Pomyslela jsem si, že teď skončil definitivně. Ale nesáhl po skotské. Vytáhl si notýsek a začal malovat plánek. Stála jsem za ním, když pracoval. Možná by byl býval docela dobrým architektem, kdyby se nerozhodl pro policii. Měl smysl pro symetrii.
Když to domaloval, rozhodl se, že odejde. Hodiny v obývacím pokoji ukazovaly čtvrtou hodinu ranní. Sjela jsem s ním výtahem do přízemí. Vzhledem k jeho stavu jsem se bála, jak v tom svém náklaďáku dorazí domů. Počítala jsem, že jestliže je to jediný člověk na „mé straně“, pak by bylo lepší, kdyby zůstal naživu. Převezl mě. Když jsme sjeli dolů, šněroval si to těžkým krokem přímo pod Janein balkón. Váhavě jsem ho následovala. Policie uzavřela místo, kam jsem dopadla a setřela značné množství krve. Ale já jsem tam stále viděla to široké, tmavé, nesouměrné memento pádu, který mě zprovodil ze světa. Udělalo se mi mdlo.

„Hej, Garrete, pojďme“ zavolala jsem na něho. „Tady není nic zajímavého.“ Nejspíš můj názor nesdílel. Zíral dlouhou chvíli na balkón a vypadalo to, že se pokouší představit si můj let. Pak udělal něco divného. Vlastně se posadil na zem vedle skvrny. Vytáhl z kapsy peněženku. Měl tam obrázek dívky přibližně stejného věku. Byla tmavovlasá, s ostře řezanými rysy. Bezpochyby byla mnohem krásnější než já. Garretova tvář se propadla.
Usoudila jsem, že ta neznámá musela být také mrtvá.

Nevěděla jsem co dělat. Cítila jsem se příliš roztřesená na to, abych se pokusila ho utěšit. A věděla jsem, že by to byla jen ztráta času. Posadila jsem se na druhou stranu skvrny.
Garret tam chvíli seděl, ale nakonec zastrčil obrázek zpět do peněženky, zvedl se a odešel. Neběžela jsem za ním. Pravděpodobně šel domů do postele. Taky já jsem se dvakrát pokoušela zvednout a odejít. Ale nešlo to. Cítila jsem, jak se moje ruce natahují a dotýkají ztracené krve. Ale ne tak, jako například Davidovi ruky.

Mé vzpomínky se zatoulaly o těch několik desítek hodin zpět. A znovu jsem prožívala ponížení posledních chvil na večírku, pád z balkónu a pocit vyprchávajícího života ze zohaveného těla. Strašné chvíle s rodinou v nemocnici. A pak jsem zaslechla své jméno.